Za sebe vím, že je důležité říct: Ne
"Dokumentární svazek Marie Rút Křížkové je sice rozsahem nevelký, avšak jeho poznávací hodnota a náboj sdělení jsou bez nadsázky mohutné," napsal kritik Josef Chuchma o knize Svědectví, které nemohlo být vysloveno. Literární historička Marie Rút Křížková zde publikuje své zápisky z doby, kdy ji pronásledovala StB. Pořad uvádíme v repríze.
"Dokumentární svazek Marie Rút Křížkové je sice rozsahem nevelký, avšak jeho poznávací hodnota a náboj sdělení jsou bez nadsázky mohutné," napsal kritik Josef Chuchma o knize Svědectví, které nemohlo být vysloveno. Literární historička Marie Rút Křížková zde publikuje své zápisky z doby, kdy ji pronásledovala StB. Bylo to v době normalizace, kdy probíhal politický proces s otcem jedné její dcery Otou Ornestem, jako svobodná matka tří dětí byla připravena o profesní uplatnění, StB ji vyslýchala, nevybíravým způsobem vydírala a nutila ke spolupráci, ale Křížková přes to všechno dokázala tlaku odolat. Co o té době soudí po více než 30 letech, se dozvíte z rozhovoru, který s ní natočil Vilém Faltýnek.
Základem knihy Svědectví, které nemohlo být vysloveno, je dokument, který vznikl v 70. letech. Proč jste se dnes rozhodla vydat ho knižně?
"Já jsem s vydáním nejdříve vůbec nepočítala. Ale když jsem se před dvěma lety začala angažovat, aby se svazky agentů a estébáků zveřejňovaly, aby se k tomu ti lidé ještě mohli vyjádřit, uvést to na pravou míru, a byla to nějaká protiváha k archívům StB, tak jsem se dostala do strašného soukolí nesouhlasu, odporu, urážek a vyhrožování. Jedno z těch osočení vyznělo až tak, co jsem s těmi estébáky měla já! To už mě teda opravdu naštvalo a můj první krok byl, že jsem požádala tehdy vzniklý archiv ministerstva vnitra a Pavla Žáčka, jestli by svazek, který na mě StB vedla, nezveřejnili na internetu. To učinili. A jako protiváhu k tomu, protože tam jsou třeba záznamy z některých výslechů, jak je zapsala StB, tady v té knížce jsou moje bezprostřední záznamy z té doby. Během dvou let jsem je pak zpracovala do přijatelné podoby, že už to nejsou jenom hesla. A podařilo se mi to velice rychle připravit, protože v Torstu okamžitě přijali a vytiskli nejdřív, jak to šlo."
Upravovala, doplňovala jste ještě ten svůj původní text?
"Ne. Já jsem ho jenom přepisovala. To byly ruční poznámky a já jsem je přepisovala na stroji a v 11 kopiích rozdala mezi přátele..."
A to mluvíte o té původní verzi ze 70. let. Pro současné vydání v Torstu byl text upraven?
"Ne, ne, ne, jenom jsem ho doplnila o to, co jsem tehdy nemohla publikovat z bezpečnostních důvodů. Kdyby to estébáci někde při domovní prohlídce náhodou sebrali, aby se nedostali do nesnází moji další přátelé."
Vy jste tam zároveň dodala i některé další dokumenty...
"Ano. To jsem udělala proto, aby bylo srozumitelnější, o co jde, a jednak z toho důvodu, že jsem chtěla ukázat kontinuitu až do 80. let. Tím to vlastně končí. Jsou tam dopisy i nějaké texty, které jsem nikdy nevydala. Vlastně celá knížka je z textů, které nikdy nebyly publikovány."
Nepřesvědčoval vás někdo, abyste nově zapsala tu dobu, abyste shrnula své vzpomínky v nějaké obsáhlejší publikaci?
"Já mám s Torstem ústní dohodu, že vydám ještě Knihy v mém životě, a to nebudou jenom vzpomínky, to jsou bloky věnované knížkám, na kterých jsem pracovala, které mě nějak ovlivnily, tzn. Orten, terezínská kniha Je mojí vlastí hradba ghett? a hlavně Bible. Tou by to mělo končit. Už mám 250 stránek, které jsem musela odevzdat kvůli stipendiu, které jsem na to dostala od Českého literárního fondu, ale nejdřív jsem chtěla vydat tohle to, protože mi to připadalo velmi aktuální."
Jak se díváte na to, že na sebe dnes lidi vytahují tyhle staré spisy a dozvídáme se o lidech, o kterých bychom to nečekali, že byli vedeni jako spolupracovníci StB. Jak je to s důvěryhodností těch záznamů a jak se v tom celém vy vůbec orientujete?
"Pokud jsem zjistila ze svého svazku, tak tam byly omyly třeba v tom, že když na mě někdo donášel něco, co nevěděl, třeba kdo je otcem mého dítěte a podobné osobní věci. Jinak pokud jde o ty agenty StB, já jsem jich ve svém svazku měla 86 a nechala jsem si zpřístupnit všechny jejich osobní materiály, byla to otřesná četba, asi 20.000 stránek... A nenašla jsem tam, že by byl veden někdo, kdo to vůbec nedělal. StB si doklady vedla velice důkladně. Omyly mohly být jenom v tom, co na mě kdo donášel: něco věděl, něco nevěděl, něco si domyslel. Jinak si myslím, že by bylo výborné, když by ti... Já třeba, kdybych se objevila v Cibulkových seznamech, bylo by nejlepší okamžitě se k tomu vyjádřit. Okamžitě říct: ano, bylo to tak nebo tak. Jenže zřejmě ti lidé doufali, že se nikdo do těch svazků nedostane, že se to promlčí. Ale ono se nakonec ke všemu lidé dostanou. A já si myslím, mám rodinu, děti, vnoučata a pravnoučata, že je úplně skvělé, že pro ty děti to bude průhledné a jasné. Nedovedu si představit, že by třeba vnoučata po dvaceti letech byla konfrontována s faktem, že jsem v nějakých svazcích, a už by se k tomu nedalo nic říct. Tak myslím, že je povinnost nás starých, abychom si to vyřešili sami za sebe. Abychom tím už nezatěžovali generaci našich dětí a vnoučat.
Každý může udělat chybu. Míra zavinění se dá těžko posoudit, protože ta doba byla velice zlá. Třeba kdo podepsal spolupráci v 50. letech ve vězení, k tomu já bych se vůbec nevyjadřovala, to si nedovedu vůbec představit. To je mimo mé představy a také mimo jakýkoliv hodnotící soud. Já se můžu vyjádřit jenom k tomu, co jsem sama zažila, a vím že je důležité říct: Ne. Říct jednou ne a na tom ne prostě trvat. A když člověk sám nepovolí, tak se ten tlak nestupňuje. Tlak ze strany StB se stupňuje, když člověk na něco kývne nebo neví, pak ano. Ale když pořád ne, ne, ne, ne, ať se děje, co děje ne - tak co s tím? Mohli by mě nanejvýš zavřít, což vyhrožovali, že udělají a že děti dají do dětského domova, ale když to člověk ustojí, tak to stojí za to."
