Začínal uklízením kanceláří. Dnes má Milan Kroupa v Kanadě úspěšnou firmu a letiště
Milan Kroupa má za sebou zajímavý životní příběh. V Kanadě začal uklízením v kancelářích. Dnes má jeho firma pobočky ve všech kanadských provinciích. Kromě toho miluje létání. Koupil bývalé vojenské letiště, které zrenovoval. Je tu škola létání, hotel a restaurace. Je jedním ze šestnácti oceněných, kteří z rukou ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka převzali ocenění Gratias agit.
Kdyby nepřišel rok 1948, zřejmě by Milan Koupa převzal rodinnou firmu. Jeho otec vlastnil nedaleko Kladna mlýn a pilu u Nového Strašecí. Vše bylo znárodněno.
„Krátce poté si pro něj přijeli a odvezli ho. S maminkou jsme asi rok žili ze zásob. Měli jsme nějaké zlato a peníze, které měl otec schované. Pak maminka pracovala jako přidavač u zedníků. Starala se o nás bezvadně, my jsme ani nepociťovali, že bychom měli nějaké nedostatky“.
Vy jste jako malý kluk hrával fotbal. Za jaký klub?
„Hrál jsem za ČKD Slaný, ale začínal jsem ve vesničce Dřetovice. Pak jsem přešel do Slaného, na vojně jsem hrál v Dukle Bratislava. Když jsem se vrátil, tak jsem skončil. Tatínek říkal, že sport je hezký, že bych se měl udržovat v dobré kondici, ale na profesionální dráhu, že to není“.
Vy jste se vyučil soustružníkem, protože jste nemohl studovat gymnázium. Jak dlouho jste pak svoji profesi dělal?
„V Československu asi rok, ale vrátil jsem se k tomu, když jsem přišel do Kanady. Tam se mi to hodilo. Ale jen na začátku. Zjistil jsem, že mě to neuživí, tak jsem si hledal další práci na poloviční úvazek a našel jsem si úklid kanceláří. Líbilo se mi, že jsem nemusel s nikým mluvit. Přes den jsem pracoval jako soustružník a v noci jsem čistil kanceláře. Imigrační úřad mi po dobu prvních šesti měsíců platil víc, než jsem si pak vydělával jako soustružník. Říkal jsem svému učiteli, že jsou v Kanadě blázni. Víte, kolik tisíc lidí je tu stejně jako já, a oni nám takhle dobře platí. Vždyť zbankrotují. On se usmál, podíval se na toho naivního pětadvacetiletého kluka, a říkal mi: neboj se, to je dobrá investice. Ty jim to vrátíš. A každý duben vracíme, to se totiž platí daně. Každý duben si na něj vzpomenu“.
Vy jste moc dobře anglicky nemluvil, proč tedy zvítězila Kanada?
„To je zajímavý příběh. Když jsem utíkal, tak jsem se zastavil v Německu v Bayreuthu, a šel se na policii zeptat, jak je to s azylem. Myslel jsem si, jak dobře mluvím německy. Ptali se mě na rodinu, co dělal otec. Tak jsem jim to vysvětloval, a když jsem se dostal ke znárodnění pily, tak mě v němčině došla slovíčka. Vedle mě seděl jeden z těch policistů a perfektní češtinou mi říká, ať mluvím česky, že to přeloží. Pak tam se mnou zůstal, a ptal se na moje plány. Řekl jsem, že chci zůstat v Německu. Na to mi řekl: nezůstávej tady. Tady můžeš žít padesát let a budeš pořád cizinec. Ale jestli ti mohu poradit, tak jsou tři státy: Amerika, Austrálie a Kanada. Ale nejlepší z nich je Kanada, to je ráj. To mi zůstalo v hlavě. Lidé se mi smějí, když jim řeknu, co bylo pro mě velmi rozhodující. A to byl hokej“.
Potvrdilo se, že je Kanada ráj?
„Absolutně. Neříkám to proto, že tam žiju. I dneska je to takové úrodné pole. Dá se tam podnikat“.
Vy jste podnikat začal. Z původního zaměstnání v úklidové četě, jste naopak vy začal zaměstnávat. Založil jste servisní a úklidovou firmu, která má spoustu poboček.
„Já jsem si dlouho držel nad firmou totální kontrolu. Pokud je člověk takový diktátor, tak firma neroste. Dnes mezi mnou a pracovníky jsou tři vrstvy řízení. Před deseti lety jsem si uvědomil, že nemohu mít absolutní kontrolu, když chci růst“.
Jaké je to u vás doma? Dalo by se z podlahy jíst? Nebo naopak platí přísloví: kovářova kobyla chodí bosa?
„Ne, neplatí. Já doma zaměstnávám uklízeče na čištění podlah a všeho dalšího“.
Vaší vášní je létání. Jak jste se k létání dostal?
„Několikrát jsem si v Kanadě zkoušel udělat pilotní průkaz, a nikdy mi to nevyšlo. Poprvé jsem to zkoušel v 80. letech. Byl jsem v polovině kurzu a dostal jsem patnáct zakázek. Všechno jsem to samozřejmě musel organizovat sám, tak jsem přestal, a už se k tomu nevrátil. To se mi stalo dvakrát. Pak jsem začal potřetí. To bylo asi před třinácti lety. Jeden z šéfů mého největšího zákazníka šel do penze a neměl co dělat. Dohodli jsme se, že si uděláme licenci a koupíme si letadlo. On odpadl a já jsem to vše dodělal sám“.
Na čem jste létal?
„První byl Advanced Ultralight. Mám ho dodnes. Nechal jsem si ho jako trofej. Kromě něj mám ještě tři další letadla. Také jsem přijel do Česka do Kunovic a začal jsem od nich kupovat letadla, která v Kanadě prodávám“.
Neprotestovala rodina? Přece jenom létání není právě nejlevnější koníček.
„Všichni tomu fandí, i manželka. Našetřili jsme si společně nějaké peníze, a z toho jsem si to první letadlo koupil, takže s tím souhlasila“.
Skákal jste s padákem?
„Ne, toho se obávám“.
Letiště už dnes není jen obyčejné staré letiště, je tam škola létání, hotel, restaurace. Rozrůstá se vám další forma podnikání?
„Ano, to bylo potom, co jsem se rozhodl, že se tomu budu plně věnovat, a začnu ustupovat od hlavní firmy, která je v Torontu. Právě stavíme další tři nové hangáry, bude tam třicet letadel. Ruší se totiž jedno z letišť u Toronta a k nám se to teď hrne. Vypadá to velmi dobře“.
O vás vyšla i kniha. Vydal ji profesor Čermák, který je takovým nestorem krajanů v Kanadě. Jmenuje se Rozlet.
„Ano, s panem Čermákem se vídám každý druhý týden. Už je v domově důchodců. Je mu 92 let. Pořád je ale bystrý. Teď píše další knihu. Dává dohromady knihu o Češích v Kanadě, kteří tam přišli od roku 1948 až do dneška“.
Jak jste se zapojil do krajanských aktivit? Který byl první krajan, kterého jste v Kanadě potkal?
„Byl to trenér fotbalového mužstva Sparta Toronto, kde jsem působil asi dva roky. Manželka mi to pak zarazila. Říkala, stejně jako můj tatínek, že jsou jiné věci, kterým bych se měl věnovat. Trenér už zemřel, ale jeho manželku jsem potkal nedávno, když měl na našem letišti vystoupení pan Izer. Paní ke mě přišla a přestavila se, bylo to velmi milé“.
Vy sám jste členem nějakých spolků?
„Ano, máme tam Masaryk Town. To bylo založené v roce 1941. Pár Čechů koupilo farmu a začali tam stavět. Je tam hospoda i park, takže tam mohou tábořit i děti. Máme tam sochu obětem komunismu. Hodně spolupracuji také s Obchodní komorou, je toho dost“.
Co vaše děti, mluví česky?
„Dva mluví a druzí dva rozumí, ale nemluví. Dneska mi to vyčítají, protože jezdí hodně do Prahy a líbí se jim tady. Říkají: táto, proč jsi nás nedonutil? Dcera se snažila, chodila do české školy, ale přestala. Moc jí to nešlo. Říkala mi, že je to moc těžká řeč“, uvedl Milan Kroupa.
V našem vysílání představíme i další zajímavé osobnosti, které získaly cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.
