Zahraniční sokolské jednoty a Masarykův klub českých krajanů v Bostonu
Zahraniční sokolské jednoty a Masarykův klub českých krajanů v Bostonu - taková jsou hlavní témata dnešní krajanské rubriky. A na závěr Vás čeká malá zajímavost, kterou ale zatím ještě neprozradím. Hezký poslech přeje Milena Štráfeldová.
Český Sokol si letos připomíná 140. výročí svého vzniku. Po celé republice už od února probíhají konference, župní slety, sokolské slavnosti a soutěže. V Česku má Sokol přes sto tisíc členů, dalších zhruba padesát tisíc jich ale žije v zahraničí. Od konce 19. století se sokolské hnutí ve světě dokonce stalo i jakousi páteří krajanského života. O životě zahraničních Sokolů jsem měla před časem možnost mluvit s jedním z jejich čelných představitelů, dr. Vratislavem Zbuzkem. Největší počet zahraničních členů Sokola podle něj žije ve Spojených státech. K historii tamních jednot mi řekl:
"Řada těch organizací vznikala hned záhy po založení Sokola, čili oni mají svoje historie. Jedno z nejmladších sokolských hnutí v západním světě je Sokol Kanada, který slavil již devadesát let svého trvání. Slovenský Sokol ve Spojených státech byl založen v roce 1896, před ním tři roky Dělnický americký Sokol, tedy už v 19. století. Americká obec sokolská svou první jednotu založila již v roce 1865, čili tři roky po založení Sokola v Praze."
Jednoty ve Spojených státech mají podle Vratislava Zbuzka i svůj pravidelný program.
"Americká obec sokolská, dále Slovenský Sokol USA a v Kanadě Sokol Kanada - ty mají svoje slety jednou za čtyři roky. Bylo jich požehnaně, například Americká obec sokolská měla minulého roku ve městě Detroit ve státě Michigan již svůj dvacátý slet."
I v západoevropských zemích, například v Rakousku, Švýcarsku nebo ve Francii, mají Sokolové dlouhá léta své pravidelné podniky. Jejich tradice vlastně nebyla nikdy přerušena. Jednou z takových akcí jsou srazy u Tyršova pomníku v Rakousku, kde zakladatel Sokola zemřel. Sokolové tu mají svoje turnaje, třeba ve volejbale, a během celé éry komunismu měli na různých místech i slety. Velmi aktivní se ale v posledních letech podle Vratislava Zbuzka stávají i některé sokolské organizace ve střední a východní Evropě.
"Například velmi dobře si vede nyní polský Sokol, který pořádá svoje slety. Má také výměnné akce s Českou obcí sokolskou, například dvě stě žáků se zúčastnilo sokolského sletu v roce 2000 v Praze a právě tak zase dvě stě českých žáků na polském sletě."
Národní sokolská organizace existuje i Austrálii. V Jižní Americe nebo v jižní Africe jsou alespoň ojedinělé jednoty. Jedenáct národních organizací je sdruženo ve Světový svaz Sokolstva, který byl založen v roce 1993. Zahraniční sokolské organizace se často vyvíjely zcela nezávisle na zdejším dění. Podstatné ale podle dr. Zbuzka je, že jejich program je založen na Tyršově a Fügnerově ideologii a vychází z českého Sokola. Členové těchto organizací přitom dnes už mnohdy ani nemluví česky.
Zajímavé je, že v těch zahraničních Sokolech už je celá řada lidí, kteří nemají nic společného s českým etnikem. Věc, která vznikla historicky v českých zemích, byla vlastně exportována do zahraničí a dnes už se tam vyvíjí svým způsobem. protože oni mají svoje národní organizace. Ale s tím vědomím, že toto celé hnutí a celá organizace vlastně pochází odtud.
Kontakty zahraničních Sokolů s českou sokolskou organizací záleží hodně na tom, jaké vzdálenosti je při tom třeba překonávat. V Evropě tak dochází k mnoha společným akcím, závodům, utkáním i mimo období všesokolských sletů. Ty jsou v Česku jednou za šest let. Velkou roli v tom ale hraje i finanční otázka. Zámořští Sokolové se proto ve velkém počtu zúčastňují spíš jen pravidelných sletů. Například na posledním všesokolském sletě bylo něco přes tisíc zahraničních účastníků.
Přežití Sokola do budoucnosti závisí podle Vratislava Zbuzka mimo jiné právě na tom, jakou orientaci ta která organizace pro sebe zvolila. Tam, kde se soustředili na svou vlastní historii, jako je tomu například u Americké obce sokolské, je spousta mladých lidí. Důvodem je i to, že úřední řečí je tam angličtina. Tam, kde se ale Sokol udržuje jako krajanské hnutí a preferuje se čeština, je nebezpečí vymírání. Je pochopitelné, že mladí lidé, kteří se narodí v jiných státech a mluví jazykem té země, asi sotva budou shromažďovat ve spolku, kde se mluví jakousi cizí nesrozumitelnou řečí. Vratislav Zbuzek je přesvědčen, že tam, kde příliš trvají na krajanských prvcích, budou nejspíš do budoucnosti ztrácet hodně členů z mladé generace.
Jednou z dlouholetých členek amerického Sokola je i paní Jarmila Vogelová, se kterou jsem se setkala při nedávném Světovém kongresu Společnosti pro vědy umění v Plzni. Paní Vogelová emigrovala z Československa krátce po únoru 1948 a od té doby se v Kanadě a později ve Spojených státech nejen pravidelně účastní sokolských akcí, ale organizuje i činnost dalších krajanských sdružení. Posledních deset let stojí v čele Masarykova českého klubu v Bostonu. Ten má v současnosti zhruba čtyři stovky členů.
Když děláme velké oslavy na 28. října nějakým koncertem a na 7. března k uctění památky pana prezidenta Osvoboditele, tak když tam přijde sto lidí, jsem moc ráda. Ale když děláme kupříkladu Olympiky a přivádíme všechny ty talentované muzikanty k nám, pokud je to modernější hudba, to přijdou všichni to novější imigranti. A jednou za rok děláme taneční zábavu, kdy přivážíme z New Yorku i pravé jitrnice, a na to chodí tolik lidí, že si s tím vyděláme na zaplacení nájemného, které je velmi mastné, v různých místnostech a kostelích, abychom měli dobré piano a jeviště a tak dále.
Po 11. září loňského roku se členové Masarykova klubu v Bostonu a především sama paní Vogelová snažili co nejvíce pomáhat Čechům, kteří uvízli ve Spojených státech. Po útoku na Světové obchodní centrum a Pentagon přestala v USA úplně létat letadla
"Nám tam zůstala celá skupina turistů na letišti, tak my jsme se o ně starali celý týden. Pomáhali jsme najít místo, kam je mohou ubytovat. Letiště se o ně staralo tak, že jim dali lehátka, deky a polštáře, a ubytovalo je na kluzišti, které ještě nemělo led v té době. A byli hlídaní, protože se ještě nevědělo, koho ti teroristi ještě znova napadnou, tak tam byla ještě dokonce státní policie. A letiště jim zařizovalo tři jídla denně jako dary z různých restaurací, takže měli tolik jídla, i televizi, takže si nestěžovali. A někteří z nás jsme jim sháněli léky a vozili jsme je kolem Bostonu, aby viděli alespoň něco. když jsou tam takhle internovaní. Oni se moc zlobili, že mají jít do práce, a já jsem jim říkala: víte, že na celém světě žádné letiště nefunguje, takže je velmi těžké si stěžovat, buďte rádi, že jste rádi. Ale já jsem poslala děkovací dopisy všem těm funkcionářům na letišti, kteří pro Čechy udělali stokrát víc než pro koho jiného, protože jim bylo líto, že tam celá ta skupina uvízla. A pan generální konzul Gandalovič pro ně poslal limuzínu a zařídil jim první místa na prvním odletu do New Yorku a tam se o ně starali. Vzali je na letiště, takže všichni se vrátili do práce asi tři dny potom, co začala lítat letadla. Tak jsem ráda, že jsme mohli nějakým způsobem pomáhat."
O životě Čechů ve Spojených státech, ale i o vlastních těžkých začátcích v emigraci bude paní Jarmila Vogelová vyprávět v jedné z dalších krajanských rubrik.
A na závěr dnešní relace jsem slíbila ještě jednu zajímavost. Podle britského listu The Independent magnetem výstavy věnované potopení Titaniku, která proběhne v srpnu ve skotském Dundee, bude fotografie ledovce, jenž před devadesáti lety tento luxusní a ve své době největší parník potopil. Fotografii pořídil český námořník Štěpán Řehořek, který se plavil na palubě německé lodi Bremen do New Yorku. Loď byla odkloněna do oblasti katastrofy a její posádka byla, jak vyplývá z Řehořkových pohlednic domů, zděšena pohledem na asi stovku utonulých obětí na hladině Atlantiku. Německá loď je však nakonec nevylovila, protože za tím účelem směřovala k místu americká Mackay-Bennett. 20. dubna 1912, tedy šest dní po osudné srážce Titaniku s ledovcem, Řehořek pořídil sérii fotografií dvou ledovců v oblasti. V New Yorku si z nich dal natisknout pohlednice a některé poslal později domů. Pohlednice pak koupil německý sběratel Henning Pfeifer v dubnu 2000 za 500 marek. Redakci Mladé fronty Dnes se po uveřejnění článku dokonce ozvala rodina Štěpána Řehořka, která uvedla další podrobnosti o svém předkovi.
A touto malou zajímavostí naše krajanská rubrika končí.
