Zaprášené jeviště Petra Krále a Prokopa Voskovce
Básník Petr Král se po dlouhých desetiletích v emigraci vrátil do Prahy. Letos vyšly dvě jeho knihy: nakladatel Pavel Mervart vydal Královu sbírku Den a nakladatelství Větrné mlýny nabízí čtenářům Zaprášené jeviště, což je svazek dvou verzí surrealistické divadelní hry Nemám času čili Počítání básníků, které Král napsal společně s Prokopem Voskovcem.
"Já pro ně mám pořád ještě jakousi slabost, patrně i proto, že v nich byl jakýsi elán, který se později neproměnil ve skutečnost. Jsou to vlastně divadelní projekty, které měly být realizovány, a nebyly. My jsme to jenom začali zkoušet, a nikdy nedozkoušeli. Ta textová podoba je jediná, ve které to existuje, a ponechává si v sobě možnosti, pro které to snad stojí za to vydat a nabídnout ke čtení."
"To je trochu složitější. Máte pravdu, že zejména ve Francii vznikala v surrealistických kruzích hlavně dramata, která bych nazval literární. Trochu složitější je to u nás, Nezval má svoje divadelní dílo i ze surrealistického období, ale byli tu i naši bezprostřední předchůdci, zejména Vratislav Effenberger a Karel Hynek, kteří psali hry spolu. Effenberger potom po Hynkově smrti i zvlášť. A ti vytvořili jedinečnou, dodnes nedoceněnou linii. A my jsme na to pak částečně navazovali, o tom mluvím v doslovu k té knize her. Ale nejenom na ně, měli jsme v hlavě i příklad Voskovce a Wericha, byť už trochu posunutý. A do toho vnikaly další pro nás podstatné věci jako třeba americké filmové grotesky. Je pravda, že my jsme se to pokusili opravdu realizovat na divadle, a to možná bylo vzácné, aspoň v poválečném období. Effenberger s Hynkem to jenom psali a dokonce se těšili nemožností ty hry realizovat. To nebyl náš případ."
"Tu druhou. Mezi oběma verzemi taky došlo k podstatnému posunu směrem od Voskovce a Wericha. A to co tam zbývá z jejich zmátožnělých šprýmů, se posune k něčemu jinému, co je zároveň snové a hyperreálné. Dokonce bych řekl hyperkonkrétní. Nám šlo o to rozeznít tu vlastní divadelní realitu včetně prken, opony, skřípání z provaziště atd. A vy jste se ptal, kdy jsme to zkoušeli? To bylo po návratu z vojny asi v polovině 60. let a zabývali jsme se tou myšlenkou až do roku 1968, kdy tyto možnosti na dlouho skončily."
"Ne úplně, ani v rámci divadla ne, protože jinak naše spolupráce - a dal bych to do nějakých hezkých, nasvícených uvozovek - se týkala výletů, flámů, společného psaní básní v pozdních hodinách na tomtéž psacím stroji... Ale divadelní spolupráce to byla druhá, protože Prokop byl autorem první inscenace Jarryho Krále Ubu. Dne 19. prosince tomu bude přesně 50 let. K daleko známější Grossmanově inscenaci v Divadle Na zábradlí došlo asi o rok nebo dva později a příklad té naší inscenace nebyl Grossmanovi cizí. Václav Havel se byl na našem Ubu podívat a podnítil Grossmana, aby to potom udělali i Na zábradlí."
Vy jste taky napsal hru Nebezpečné domy s Vratislavem Effenbergerem. Nemám času čili Počítání básníků je inspirace Labichem. Nebezpečné domy jsou původní námět?
"To je zcela původní věc, psali jsme to bez jakéhokoliv předběžného plánu asi tři měsíce. Tam byl iniciátorem on, ale i tady jsme se ve psaní doplňovali. Ve výsledku je to ale myslím víc Effenbergerova hra."
Vy jste, pane Králi, letos vydal v Čechách ještě jednu knihu, a to sbírku poezie Den. Je to stejně jako Zaprášené jeviště taky spíš ohlédnutí?
"Ne, to je zcela současné. Jak možná víte, já nejsem v Praze zpátky dlouho a Den shrnuje básně napsané výhradně už po návratu do Čech v posledních třech letech, až na jednu jedinou, která je úplně na začátku a která je psaná ještě v Paříži. I když už myslím s výhledem na návrat. Ale jsou to věci nejnovější a dokonce je v nich zjitřená reakce na českou realitu, pokud se to dá takhle jednoduše u básní říct."
Když mluvíme s exilovými autory, často dojde na téma ztráty jazyka v exilu. Jak se autor s novým jazykem vyrovná, někoho to ochromí, někoho obohatí. Ale o čem ještě snad nikdy nebyla řeč, co se stane, když se autor s novým jazykem, který v zahraničí ovládl, vrací zpět do rodného prostředí.
„Já jsem s tím žádné zvláštní potíže neměl, protože jsem češtinu vůbec nikdy neopustil. Možná jsem se od ní částečně vzdálil v době, kdy jsem se hluboce nořil do francouzštiny s představou, že to je napříště můj jediný skutečný jazyk, takže jsem se jím učil nejenom psát, mluvit v něm, číst, ale snad přes ten jazyk i jíst, dýchat, srkat polévku a pít vodu. Ale češtinu jsem nikdy neztratil. Stále jsem ji s francouzštinou konfrontoval, četl jsem jak česky tak francouzsky. A hlavně i když jsem psal ve francouzštině, tak jsem ale neustále k francouzským textům dělal české verze. A často i naopak, ve Francii jsem psal česky a dělal k tomu francouzské verze. Takže si nemyslím, že jsem rodný jazyk opustil, spíš jsem ho obohatil konfrontací s francouzštinou."
