Zdeněk Slouka: Co je na exilu nejobtížnější? - Exil. Exil jako takový.

Brněnskému rodákovi Zdeňku Sloukovi bylo pětadvacet let, když v roce 1948 odešel z Československa do exilu. V té době měl za sebou nedokončená studia sociologie a krátkou dráhu novináře v Lidových novinách. Jako mnoho poúnorových exulantů vystřídal řadu profesí: v Austrálii chytal krysy, v Německu studoval, v Americe byl jediným Čechem, který v 50. letech pracoval v Pentagonu. Deset let také působil v Radiu Svobodná Evropa a od r. 1964 přednášel politologii na prestižních amerických univerzitách. Byl i členem a prezidentem Československé společnosti pro vědy a umění v USA. Do Prahy se vrátil po r. 1990. Své zkušenosti nyní shrnul v knize Jdi po skryté stopě. Na odchod do exilu vzpomíná i v rozhovoru s Milenou Štráfeldovou v dnešní rubrice Češi v zahraničí:

Zdeněk Slouka, foto: autorka

"Když se na to dívám dnes, tak to nebylo tak dramatické. Já jsem šel se dvěma ženami, to byla moje tehdejší manželka a její přítelkyně, a šel s námi průvodce. Sešli jsme se o půlnoci v Břeclavi, z Břeclavi jsme přešli /hranici/. To byla trošku protivná cesta, protože já jsem měl na sobě dvoje kalhoty a dvě saka. Do těch kalhot jsem si nabral hodně bahna, bylo to v prosinci. Přešli jsme, i přes ten plot jsme se dostali v pořádku, a byli jsme v Rakousku, ale v sovětské zóně. Tak jsem musel ve Vídní sehnat falešné papíry, abychom se dostali znovu přes hranici, přes americkou zónu až do francouzské, do Innsbrucku. Tak to bylo jednoduché..."

Proč jste pak volil Austrálii? Nebo jste neměl jiný výběr?

Zleva: Vladimír Slámečka, Olga a Zdenek Sloukovi v Sydney 1950

"Já jsem volil Austrálii mezi mnoha jinými zeměmi. Já jsem neměl v té době šanci, americká kvóta byla pro Čechy úplně zaplněná. Tak jsem se přihlásil na Nový Zéland, do Austrálie a řady jiných zemí. Austrálie byla nejlepší, ta nejlépe vyšla. Kanada nevyšla, protože tam chtěli jenom mne. Manželku bych si mohl za rok, za dva přivézt. No to nepřicházelo v úvahu! Tak to byla Austrálie."

Říkáte, že Austrálie byla nejlepší, ale od mnoha exulantů z té doby vím, že začátky tam byly hodně krušné. I ty vaše?

"Mně to tak nepřipadalo. Mně se zdály ty začátky docela dobré. Já jsem tam nemohl dělat nic jiného než manuální práci. Já jsem neuměl anglicky, moje vzdělání bylo dost pochybné, měl jsem sotva tři roky sociologie a to málo znamenalo. A všechno v češtině... Tak jsem pracoval určitou dobu jako dělník, chytal krysy a takové věci. Mezitím jsem se naučil anglicky, začal jsem psát pro australské noviny. Austrálie se mi ale nelíbila, tak jsem po dvou a půl, skoro po třech letech odjel zase do Evropy."

Koncem akademického roku 1967 na Columbia University

Vy jste pak studoval v Heidelbergu. To byl nějaký americký nebo australský studijní program?

"V Heidelbergu tehdy fungoval tzv. Overseas Programme, který byl míněn pro americké zaměstnance. To znamená pro americkou armádu a civilní zaměstnance. Já jsem tehdy byl civilním zaměstnancem americké armády v Evropě. Tak jsem tam studoval. Pak jsem jel do Spojených států, když mne přeložili do Ameriky. Já jsem nikdy nežádal o imigrační vízum do Ameriky, já jsem dostal tzv. First Preference Visa jako zaměstnance federální vlády."

Byl jste jediným Čechem, který v té době pracoval v Pentagonu, jak jsem se dočetla ve vašem curriculu vitae? Nebo vás tam bylo víc?

"V Pentagonu jsem nevěděl o žádném jiném Čechovi. Já jsem de facto do Pentagonu nepatřil, protože jako civilní federální zaměstnanec jsem byl ve skutečnosti zaměstnancem CIA. Což jsem sám nevěděl! V Pentagonu se mi ale nelíbilo, tak jsem to odmítl, že tam nebudu chodit, a pracoval jsem doma. Dělal jsem velké analýzy Rudého práva, víc po mně nechtěli. Tak jsem toho po dalším roce nechal."

Kolegové na Woodrow Wilson International Center for Scholars

Vás ale znovu zlákala akademická dráha, že? Znovu studium a potom profesura...

"To je pravda, protože jsem viděl, že jako novinář jsem neměl šanci. Jednak novinařina v Americe je úplně jiná, než byla tehdy tady. A kromě toho tam člověk už potřebuje velký cit pro jazyk. Kdežto učení mne lákalo pořád. Tak jsem se vrhnul na politologii, ale změnil jsem to v tom smyslu, že jsem do ní zasadil ještě řadu věcí z mé staré sociologie.Vznikl z toho jakýsi hybrid a dalších asi třicet let jsem z toho žil. A moc se mi to líbilo. Mně to vyhovovalo ze dvou důvodů. Jednak mne ty mezinárodní vztahy pořád držely v jakémsi kontaktu s Československem, ten sociologický aspekt byl ale spíš vnitřní. Dívat se na věci z pohledu společnosti."

Do jaké míry byla tehdy pro Američany zajímavá střední Evropa?

"Po pravdě si myslím, že ten zájem hodně opadal, protože Amerika věděla, že nemůže nic moc dělat. Nebo nechce dělat. Ve skutečnosti ale nemohla."

Slouka získal v roce 1991 Stříbrnou medaili Karlovy univerzity

Hodně exulantů po roce 1948 doufalo v to, že Amerika brzy zasáhne a že se situace zvrátí. Považoval jste to za utopii?

"Já vám to řeknu takhle: my jsme všichni doufali, že to bude odbyto za čtyři nebo pět let. Ale jak, to jsem nevěděl. A když jsem začal studovat mezinárodní vztahy, tak mi bylo jasné, že nic takového se nemůže stát. Že to bude dlouhý exil. Tehdy jsem si myslet, že tak patnáct let. A ono to vyšlo na čtyřicet!"

Co pro vás v exilu bylo nejobtížnější?

Zdeněk Slouka, foto: autorka

"Exil. Exil jako takový. Člověk žije v různých dimenzích. V jedné dimenzi se nic moc nedělo, žil jsem tam s manželkou a se synem, který pomalu vyrůstal. Pak ta druhá /dimenze/ byla vysoce politická, kde člověk pořád pozoroval, co se kde děje. Například když přišel rok 1968, tak jsem se hned, patrně jako první z lidí, kteří byli předtím tak dlouho ve svobodné Evropě a měli za sebou nějakou tzv. špionáž, vypravil do Československa. S rozmyslem jsem uvážil, že to patrně projde hladce. Po dvaceti letech se mi konečně podařilo v Českolovensku smazat žalobu pro velezradu, kterou jsem měl na krku... Jak se tak člověk dívá na určité rozdíly v těch dimenzích, kdy člověk žije jako člověk, přitom je exulant, pořád ještě žije doma, a přitom se na to dívá i z dalšího pohledu politického a vidí, že se to jen tak nezmění. To bylo patrně nejobtížnější, dostat tyto tři hladiny nějak dohormady. A to se nepodařilo, tak jsem přijel domů."

Říká se, že je těžké odejít do exilu, a ještě těžší je se zase vrátit. Bylo to tak?

"Ano, to je asi pravda, protože odchod do exilu je, jak když člověk najednou vystřelí. To se stane přes jednu noc a člověk je venku a musí s tím nějak zacházet. Ale vrátit se domů a setkat se s jiným jazykem, s jiným myšlením - po padesáti letech se velmi mnoho věcí změní. A já teprve dnes je pomalinku dávám dohromady, ale už ne s velkým zájmem, protože to už nestojí za to, víte? Těch padesát let se nedá odepsat, padesát let je dlouhá doba. A mnoho věcí, které tady byly, v kterých jsem žil a se kterými jsem žil, už zastane hodně vzdálených. A to už nikdy nenapravím. To vím."