Zemřel Jiří Horčička, režisér legendární rozhlasové dramatizace Války s mloky
Toto úterý zemřel významný český režisér Jiří Horčička. Stalo se tak v den jeho osmdesátých narozenin. Horčička je podepsán pod stovkami rozhlasových her, dramatizací a dalších pořadů, které patří do zlatého fondu Českého rozhlasu. Vilém Faltýnek alespoň krátce připomene jeho osobnost v dnešní kulturní rubrice.
V roce 1958 na motivy románu Karla Čapka připravila Jaroslava Strejčková rozhlasovou dramatizaci Válka s mloky.
V české rozhlasové režii vzniklo zásadní dílo, jehož odlesk vnímáme dodnes. Mladý režisér Jiří Horčička objevil v rozhlase zcela nový, moderní postup: akustický znak, zkratku, která dokáže nahradit do té doby běžné popisy, a střihový kontrast. Zde začíná jeho Horčičkova úspěšná režijní dráha.
"Horčička byl výzkumníkem a autorem velice komplikované rozhlasové ruchové montáže, která po prvních formálních experimentech se vyvinula ve velmi rozpoznatelný, dynamický, filmovými postupy pracující rozhlasový tvar.
On stojí na pomezí dramatika, hudebního skladatele a dirigenta, který ten tvar komponuje, herce, protože má herecký talent a hereckou empatii, a s největší oblibou hovoří o výtvarném designu svých inscenací, čímž se snaží vyjádřit ten optický vjem, který soustředěný poslech vyvolává a který se velmi podobá pohledu na širokoúhlé, panoramatické barevné kino. Opravdu, když to pustíte do svých smyslů, tak je toho všude plno a to vnímání není ochuzené, je pro posluchače plné. V tom je myslím Horčička jedinečný,"říká rozhlasový dramatik Jan Vedral.
Co říká o rozhlasové režii Jiří Horčička sám? Stejně jako v hudbě jde podle něj v rozhlase o melodii a rytmus. "Vše probíhá v rytmu, v intonaci, v modulaci. Tady existuje to základní pravidlo, které se zesměšňuje, to rychle - pomalu, tiše - nahlas. Ale ono to někde v té režisérské metodě existuje. Je to tam rozepsané do mnohem větší šíře, ale když to jako zlomek vykrátíme, tak se nám zredukuje na tahle čtyři slovíčka," tvrdí Horčička.
Podle Horčičky je pro režiséra nezbytné, aby s hercem sproluprožíval každé slovo a větu a současně si dokázal udržovat nadhled nad celou inscenací: "To je symbióza těchto dvou pocitů, která nesmí režiséra opustit. Být nad věcí a být přímo potopen ve věci. Když se ovšem ve věci utopíte a nemáte onen nadhled, tak si nemůžete být ničím jistý. Čili ono to musí existovat v symbióze."
