Žofie Kavale může díky dvojímu občanství žít a studovat i na Novém Zélandu jako všichni tamní obyvatelé

Ve vysílání Radia Praha často slýcháte rozhovory s českými emigranty a krajany o jejich životech a rodinách. Dnes odvysíláme rozhovor o těchto tématech z trochu jiného úhlu pohledu, a to očima vnučky českých emigrantů žijících na Novém Zélandu. Kristýna Maková pozvala do studia Žofii Kavale, studentku gymnázia v Praze:

Váš původ sahá až na Nový Zéland. Jak to přesně je?

“Ne tak docela můj původ. Moji prarodiče tam s mým otcem emigrovali v říjnu roku 1968. Můj otec tam strávil 27 let svého života. Pak se vrátil do České republiky.”

Váš otec má jak české, tak novozélandské občanství. Je to tak?

“Ano, stejně jako já.”

Jak se mu podařilo získat novozélandské občanství i pro vás?

“Pokud je mi známo, na Novém Zélandu existuje zákon, že dítě původního, tedy v uvozovkách původního obyvatele, ale i emigranta, může získat dvojí občanství bez toho, aniž by někdy v té zemi žilo.”

Nemusíte to tedy být člověk, který se na Novém Zélandu narodil? V podstatě tak lze být novozélandským občanem, aniž byste tu zemi někdy navštívila?

“Ano, přesně tak.”

Myslíte si, že dvojí občanství má pro člověka, který ho získal, nějaké výhody? Nebo naopak i nějaké nevýhody?

“My jsme to s mými sourozenci nesměli donedávna nikde říkat, protože zákon povolující dvojí občanství vešel v České republice v platnost až k 1. lednu 2014. Tehdy byla dvojí občanství povolena. Pro mě konkrétně to má tu výhodu, že pokud bych chtěla na Novém Zélandu studovat jakoukoli vysokou školu, nemusím tam jet jako student a řešit vízum, prostě bych tam studovala jako tamní obyvatelé. Zároveň bych také platila úplně jiné školné. Vysokoškolské vzdělání je tam placené, stejně jako v Anglii.”

Zmínila jste už, že prarodiče s tatínkem odjeli na Nový Zéland v roce 1968. Předpokládám, že si asi každý dovede představit, z jakých důvodů. I tak bych vás chtěla poprosit, abyste to osvětlila.

“Moji prarodiče nebyli politicky pronásledování, velmi pravděpodobně ale chtěli lepší život a sovětské okupace se skutečně velmi obávali. Jejich cesta vypadala tak, že měli povolení jet do Frankfurtu, a pak skutečně emigrovali, utekli. Můj otec si do poslední chvíle myslel, že jedou na výlet. Zabalili si skutečně jen pár věcí a jeho medvídka.”

Kolik bylo tehdy vašemu otci let?

“Šest let.”

Váš otec na Novém Zélandu strávil 27 let života, znamená to tedy, že tam vystudoval a pracoval. V jakém odvětví?

“Vystudoval letecké inženýrství u armády. Jelikož má potíže se zrakem a nosí brýle, nemohl létat. Byly pro něj tedy v té době dvě možnosti, buď dělat něco úplně jiného, nebo o leteckém inženýrství pouze učit. Létání měl moc rád. Dost ho to zajímá i v dnešní době.”

Bylo pro něj po návratu do Čech složité získat povolání ve své profesi? Přeci jen, po 27 letech v jiné zemi, v podstatě na druhém konci světa.

“Když se vrátil, začal pracovat ve výzkumném leteckém ústavu v Praze – Letňanech. Pokud vím, nebyl mu zde uznán inženýrský titul. I bez toho nebyl problém v přijetí do práce takovéhoto typu, protože se jeho práce opět týkala leteckých motorů.”

Vy sama, byla jste se na Novém Zélandu už alespoň podívat?

“Ano. Byla jsem tam třikrát. Poprvé, když mi bylo asi 8 měsíců. Zkuste si představit 30 hodinovou cestu s kojencem. Muselo to být hodně náročné, hlavně pro mé rodiče. Posléze v 7 letech, kdy jsme měli na Zélandu rodinné setkání. Naposledy v 6. třídě, to mi bylo 11.”

Jaké jsou vaše vzpomínky na návštěvy Zélandu? Předpokládám, že z první návštěvy toho asi moc nebude...

“Ano jistě. Moje vzpomínky na Nový Zéland jsou velice hezké. Při druhé a třetí návštěvě jsem byla blokovaná, respektive má komunikace s lidmi byla trochu blokovaná mou chabou znalostí angličtiny. Většinou jsem komunikovala jen s babičkou a s rodinou. Základy jazyka, to pro mě ale nebyl problém.

Jednou jsem tam byla dokonce ve škole. Byla to velmi zajímavá zkušenost. Účastnila jsem se výuky spolu se svou sestřenicí, která na Novém Zélandu žije. Tehdy chodila do třetí třídy a já do první, byla tedy o dva ročníky výš. Co mě zaujalo, bylo, že se od začátku učili jen tiskací písmena. A v den, kdy jsem se účastnila výuky i já, se učili psací 'c', což mě velmi překvapilo, protože to bylo něco, co já sama jsem znala už dlouho. Sestřence bylo tehdy devět let. To bylo pro mě velmi překvapivé.

Z poslední návštěvy pro mě byla nejzajímavější cesta, trojdenní cyklojízda s mým otcem, během které jsme ujeli asi 180 kilometrů na tandemu, na dvojkole po cyklistické stezce, která se jmenuje Rail Trail. Je to bývalá železnice. Po cestě jsme viděli mnoho autentických budov. Kolem stezky se rozléhají pouze pláně, na kterých se pasou ovce. Byl to velmi příjemný a poklidný zážitek.”

Vaši prarodiče na Novém Zélandu stále žijí?

“Můj dědeček tam před 5 lety zemřel, ale babička tam stále žije. A nedávno ji jel tatínek opět navštívit.”

Vnímáte vy sama generační rozdíly v tom, jak se na dění a vývoj v České republice díval váš dědeček, jak to vidí vaše babička, a to, jak to sledujete odsud Vy nebo váš otec? Tatínek se vrátil, prarodiče o tom také uvažovali?

“Ne.”

Ptám se především proto, že mnoho emigrantů nebo exulantů by se vracet chtělo. Jiní jsou naopak tak rozčarovaní z toho, co se v této zemi děje, že se vracet nechtějí a jsou spíše kritiky toho, co se tu děje. Na kterou stranu se přikláněli vaši prarodiče?

“Víte, obecně si myslím, dle svých zkušeností nebo toho, co jsem u českých emigrantů na Zélandu viděla, že většinou se vrací jejich děti, protože chtějí poznat své kořeny, nikoliv oni sami. Jim většinou přijde, že situace tady není nejlepší, i když se samozřejmě zlepšila, protože tu máme demokracii.

Konkrétně pro mou babičku už je lepší na Novém Zélandu zůstat, protože tam má rozhodně vyšší důchod, navíc tam má své přátele. Nehledě na to, že vracet se by pro ni bylo v jejím věku zdravotní riziko. Navíc se domnívám, že tvořit nové vazby a nová přátelství v tomto věku není nejlehčí.”

Zná se vaše babička s více Čechy, kteří se odstěhovali na Nový Zéland po roce 1968, nebo i v jinou dobu?

“Ano, myslím si, že je součástí komunity, která se čas od času vídává. Na konkrétní jména si teď, bohužel, nevzpomenu. Rozhodně se ovšem schází s touto komunitou a také s lidmi, kteří emigrovali do Austrálie. Myslím si, že součástí australské komunity je i její švagr.”

Babička je tedy aktivní v rámci jednoho z novozélandských sdružení českých krajanů?

“Neřekla bych přímo aktivní, ale ano, vídává se s nimi. Má i novozélandské přátele, spíše ale navštěvuje Čechy.”

Chystáte se v nejbližší době nebo v blízké budoucnosti opět Nový Zéland navštívit?

“Ráda bych se tam ještě někdy podívala, třeba s přáteli nebo s rodiči. Rádi bychom uspořádali další rodinné setkání, už proto, že babičce bude příští rok 80 let, tentokrát ovšem u strýce v Austrálii. Tyto plány jsou zatím ale ve hvězdách.”