Zuzana Loubet del Bayle přijela na první rande v Paříži na bruslích
Zuzana Loubet del Bayle, dříve Zuzana Kolouchová učí ve Francii dějepis a zeměpis. Zabývá se československo-francouzskými vztahy a francouzskou historiografií. Do Brna se vrací vždy, když jsou ve Francii prázdniny. Jazyky měla vždycky ráda, v Brně vystudovala francouzské gymnázium. Snaží se, aby i její dvě dcery mluvily česky, starší už chodí o víkendu do české školy.
O tom, jak se jí v Paříži žije, si povídala s Jaromírem Ostrým, se kterým se zdá už od studentských dob.
Je něco, co ti z Brna a z České republiky chybí v Paříži?
„Přemýšlela jsem o tom nedávno, a dospěla jsem k závěru, že mi nejvíc chybí české divadlo“.
Francouzské je horší, než české?
„Není horší, ale když jdu ve Francii do divadla, tak začíná hodně pozdě, v půl deváté, nebo v devět. A druhým problémem je, že všemu nerozumím. Nedávno jsem byla na Moliérovi, nepřečetla jsem si děj dopředu a úplně jsem všemu neporozuměla“.
Když jsme se potkali poprvé, tak už jsi byla studentska francouzského gymnázia. Proč právě francouzské gymnázium v Brně?
„To souvisí s mým zájmem o jazyky. Mě ve škole moc nebavila matematika a fyzika, ale bavily mě humanitní obory a hlavně jazyky. Na základní škole jsme měli výbornou učitelku na angličtinu, nejdřív mě nadchla pro angličtinu, a pak už to pokračovalo dál“.
Ty ses rozhodla studovat v Paříži. Nebylo to jednoduché, nepocházíš z bohaté rodiny, takže jsi musela vedle studia taky pracovat. Vzpomeneš si na první den, kdy jsi vyrazila do Paříže, a musela sis najít práci a ubytování?
„Když si na to vzpomínám dnes, tak si říkám, že to byla úplná šílenost. Podruhé bych to asi neudělala. Ale bylo mi dvacet, a v tomto věku se člověk pustí do lecjakého dobrodružství. Táhla mě touha vystudovat historii podle francouzských metod. Vystoupila jsem v Paříži, a chtěla jsem se zapsat na Sorbonu. Jedno z prvních překvapení bylo, když se mě zeptali, na kterou univerzitu. Teprve tam jsem zjistila, že v Paříži není jedna univerzita Sorbona, na které se studuje historie, ale v Paříži a na předměstí, je těch univerzit myslím třináct“.
Studium školy v Paříži asi není nic jednoduchého, a ty jsi ještě musela pracovat. Co jsi dělala?
„První rok jsem si našla rodinu, u které jsem pracovala více méně jako au pair, takže jsem měla ubytování výměnou za hlídání dětí. Oni měli specifické potřeby, já jsem děti hlídala jenom jednou za čtrnáct dní o víkendu“.
Myslela jsi, že jednou zůstaneš ve Francii natrvalo?
„Myslím, že jsem neplánovala dlouhodobý pobyt. Chtěla jsem vystudovat historii ve Francii, ale neměla jsem přesnou představu, co dál. Tehdy nebyla možnost, že bych se stala učitelkou. Učitelé ve Francii musí skládat celkem náročné učitelské zkoušky, a to tehdy bylo možné pouze pro Francouze. Já jsem byla ze země, která tehdy ještě ani nebyla členem Evropské unie, takže to nebylo možné. Protože jsem nemohla hned učit, tak jsem začala pracovat v oblasti e-marketingu. Pak jsem zjistila, že mě to nebaví, a že bych se ráda vrátila k historii. Nejsilnější pocit jsem pak měla, když jsem zjistila, že jsem udělala učitelské zkoušky“.
Ty jsi v Paříži nebo jinde ve Francii potkala svého muže?
„Já jsem ho nepotkala ve Francii, ale jeho rodiče v Polsku. O letních prázdninách jsem pracovala jako průvodkyně. Byly to cesty pro francouzské skupiny. A v jedné takové skupině byl pár Loubet del Bayle. Povídali jsme si, a já jsem jim řekla, že studuji ve Francii, že se mi tam líbí, ale cítím se trochu sama, a že je škoda, že neznám víc lidí. Podotkli, že tam žije jejich syn, který má spoustu kamarádů z různých zemí. Hodně cestoval, říkali, že v Česku ještě nebyl, a žádné české kamarády nemá. Sloužili jako taková dohazovačka. Nejdřív jsme si s budoucím manželem psali, a na první schůzku jsme šli do Muzea historie Paříže, takže za kulturou. Já jsem tam přijela na bruslích, to si myslím muž dodnes pamatuje, protože v prvních měsících a letech jsem se pohybovala po Paříži téměř výhradně na bruslích. Svatby jsme měli dvě. Chtěli jsme, aby to mělo určitou symboliku. Kdysi jsem pracovala jako průvodkyně na zámku ve Slavkově. Přišlo nám velmi symbolické a hezké uspořádat svatbu ve Slavkově, který je spojený s Napoleonem. Přijela sem nejuzší francouzská rodina. Ti, pro které bylo komplikované přijet do Česka, pak přijeli na svatbu do Francie do Toulouse, odkud pochází můj manžel“.
Ty dnes učíš na gymnáziu v Paříži?
„Já dnes učím na předměstí Paříže, ve městě, které je také spojené s Napoleonem. U nás se v dějepise ještě po žácích hodně chce, aby si zapisovali výklad, ale jsou v hodině dost pasivní. Ve Francii by měl výklad učitele tvořit jen třetinu hodiny, a další dvě třetiny pak nějaká aktivní práce“.
Jaký vidíš po těch letech největší rozdíl mezi Českem a Francií?
„Určitě je tam rozdíl třeba ve způsobu, jakým rodiče vychovávají děti. Francouzi jsou takoví choulostivější, víc opečovávanější. Čeští mladí lidé jsou víc sebevědomí, a rodiče jim dávají větší volnost. Třeba už v sedmnácti vyjedou do zahraničí za prací, jsou takoví samostatní. Jsou schopni si poradit, zatímco třeba sedmnáctiletý mladý Francouz je ještě hodně u rodičů, a nemůže třeba jet někam na prázdniny sám, nebo málokdy“.
