Zuzana Tomášková: V nemocnici v Rijádu mě přijali pěkně, ale dojet autem na nákup si nemůžu
Zuzana Tomášková je zdravotní sestra a v Saúdské Arábii v Rijádu už pracuje sedmým rokem. V únoru byla zvolena předsedkyní Krajanského spolku Čechů a Slováků, který se jmenuje Al Mamlaka. V rozhovoru pro Radio Praha prozradila, jak se jí v saúdském království žije, jak ji přijali v nemocnici a co zajímavého krajanský spolek dělá. Letos přichystal například výlet do pouště Rudé Písky, stejně jako v jiných krajanských spolcích se zde promítal film Obecná škola, a děti tu prožily Andersenovu noc. Jaké byly začátky v nové zemi, v nové kultuře?
„Přijela jsem v roce 2010 v lednu. Přijela jsem pracovat do Královské nemocnice jako sestra na neonatologickou jednotku intenzivní péče“.
Jak jste se k této práci dostala a proč jste si vybrala Saúdskou Arábii?
„Původně jsem přemýšlela o odjezdu do Ameriky, protože práci v USA nabízela jedna z agentur. Dělala jsem testy z angličtiny a medicínské angličtiny, ale ten proces byl poměrně zdlouhavý. V té době už jsem měla roční dítě. V té době agentura začala posílat sestry také do Saúdské Arábie. Docela se mi to líbilo. Vzhledem k finanční situaci, protože jsem matka samoživitelka, tak jsem se rozhodla, že vyzkouším jinou zemi, Saúdskou Arábii“.
Byla jste tam někdy před tím?
„Nebyla. Tam se nedá dostat bez nějakého pracovního víza nebo business víza“.
Takže to byl skok do neznáma?
„Ano, přesně tak“.
Jaké byly první pocity po přistání na letišti?
„Byla jsem připravená na to, že je to jiná země, jiná kultura, jiné náboženství, že to bude asi kulturní šok i vzhledem k tomu, že jsem věděla, že ty ženy chodí zahalené. Když jsem přijela, tak jsem měla smíšené pocity, nevěděla jsem, jak se k tomu zpočátku postavit“.
Jela jste tam hned s dítětem, nebo teprve přijelo?
„Nejdřív jsem přijela sama, byla jsem tam půl nebo tři čtvrtě roku, syna jsem měla u rodičů a potom za mnou přijel“.
Jaké byly začátky, jak vás přijali v nemocnici?
„Začátky určitě nebyly jednoduché, ale přijetí od nemocnice bylo pěkné. V nemocnici, kde jsem pracovala, je asi 56 národností. Na oddělení jsme měli od Filipínek, přes jižní Afriku, Britky, někoho z Malajsie, Arabky. Ale bylo to složité spíše z mé strany, jiná země, jiná kultura, vyrovnat se s tím, že musím chodit v černé abáje, že nemůžu řídit auto. Plus mínus půl roku mi trvalo, než jsem se aklimatizovala“.
Kde jste bydlela? Dostali jste bydlení od nemocnice, nebo jste ho musela hledat?
„Bydlení jsme dostali od nemocnice, tam to tak většinou chodí. Dostali jsme nádherné ubytování v takovém komplexu, kde byly vily. Zpočátku jsme bydlely po čtyřech, pak se mi podařilo získat vilu jenom pro dvě osoby, takže jsem tam bydlela s kamarádkou. Ubytování bylo nádherné, s bazénem, posilovnou, tenisové kurty. Člověk ale na to nemá moc času. Když za mnou přijel syn, tak mu bylo sedm a zpočátku byl takový vykulený, protože muži mají takové ty dlouhé šaty, a ženy chodí zahalené, tak se pořád ptal a dneska už mu to nepřijde divné. Teď mu bude 13 let“.
Když strávil v Saúdské Arábii skoro půlku života, považuje ji za svůj domov?
„Myslím si, že tak na půl asi ano. Já se ráda vracím do Čech, je to můj pravý domov. Mám tu rodinu, můj syn taky. Ale na druhou stranu říkáme, že jedeme domů, když jedeme zpátky, takže je to tak půl na půl. Člověk tam žije část života, tak už to za domov považuje“.
Můžete srovnat podmínky a vybavení nemocnice v Saúdské Arábii a v Česku?
„Myslím, že velký rozdíl to není. Jde spíš o přístup. Myslím si, že máme vybavení na perfektní úrovni, stejně jako tam, tam ty finance na pořízení různého vybavení jsou. Když se podívám do mého oboru, což jsou novorozenci, tak v Česku je vybavení na velmi vysoké úrovni“.
Umíte už arabsky?
„Ne, jenom pár slov. Vzhledem k tomu, že dělám s miminky a ty moc nemluví, tak nemám takovou možnost. Ale kolegyně, které dělají na dospělém oddělení, tak většinou nemají problém domluvit se základní arabštinou“.
Jak se v Saúdské Arábii nakupuje, byla jste někde na výletě?
„Nakupování není problém. Jediné, co nás omezuje, je, že musíme používat nějaké limuzíny, popřípadě venkovní taxi, protože sami řídit nemůžeme. Nakupuje se tam stejně jako v Čechách, mají supermarkety a všechna možná módní studia a butiky“.
Když jste do Saúdské Arábie odjížděla, věděla jste, že tam je krajanský spolek? Měla jste už dopředu nějaké kontakty?
„Že je tam krajanský spolek jsem nevěděla. Ale věděla jsem, že tam už několik Čechů je. Když jsme odlétali, tak nás bylo pět do stejné nemocnice. Dvě dívky se tam vracely znovu. Od nich jsme získali malý přehled a poznali nějaké kamarády. Já jsem se asi po roce nebo po dvou dozvěděla, že tam nějaký krajanský spolek funguje, že pořádají různé akce, různé recepce, výlety a podobně“.
Co znamená název spolku Al Mamlaka?
„Al Mamlaka znamená Království“.
Jak se často setkáváte? Víte, kolik tam je Čechů?
„Bohužel přesně nevíme, kolik je tam Čechů, což je škoda, protože nemáme všechny v databázi. Tu se snažíme rozšiřovat a získat co nejvíc členů, abychom věděli, kolik nás je. Je to dobré pro informovanost, kdyby se řešily nějaké problematické situace, nebo naopak pro pozitivní zprávy, mezi něž patří novinka, že budeme mít přímý let Rijád - Praha. Myslím, že je nás tam kolem pěti set. V databázi máme momentálně kolem tří set členů. Jako výbor se scházíme každý týden a snažíme se pořádat alespoň jednu akci měsíčně. Je složité se do Saúdské Arábie dostat, v případě, že nemáte pracovní nebo návštěvní víza. Chtěli bychom zkusit pozvat nějakou folklorní kapelu. Minulý rok jsme tam měli kapelu z Beskyd, která hrála na Moravském koštu, kde koštujeme pochutiny z Moravy, co kdo připraví, upeče, takže to bylo velice pěkné“.
Jsou mezi krajany v Saúdské Arábii více ženy nebo muži?
„Myslím, že spíše ženy“.
Přijely tam za prací nebo tam jsou provdané?
„Spíše za prací, protože ve zdravotnictví je převážná většina sester. Je tam pár lékařů, nějací fyzioterapeuti. Většinou muži, pokud vím, dělají v jiných firmách“.
Kdy jste se stala předsedkyní spolku?
„Letos v únoru. Já jsem byla oslovená kamarádem, který to dělal v loňském roce. Říkal, že by potřebovali se spolkem pomoci a já jsem se nabídla, že s nějakou organizací pomůžu. Oni mě tak trošičku uvrtali do vedení. Dali mě do výboru, 5. 2. proběhly volby a bylo nás pět zvoleno, mezi nimi i já. Spolupracujeme s velvyslanectvím, propůjčují nám prostory pro naše akce. Přes velvyslanectví se posílají také dotace. Před necelými dvěma roky jsme začali spolupracovat s Českou školou bez hranic. Zatím nejsme ještě registrovaní jako oficiální škola, ale rádi bychom získali podporu a pokusili se o registraci, aby to děti měly i v rámci českého školství. Velvyslanectví nám poskytuje prostory a hodně nás v tom podporují. Manželka pana velvyslance loni s dětmi nacvičila příspěvky na vánoční besídku, v rámci Moravského koštu jsme měli ukázky moravských písní nacvičených s dětmi“.
Co říkají vaši rodiče, když jste takhle daleko mimo Evropu?
„Ze začátku byli rozpačití. Nevěděli, jaké to tam bude, jestli je země bezpečná. Nakonec, když vidí, že jsem tam spokojená, tak jsou spokojení taky“.
Plánujete ještě zůstat, nebo je nějaký horizont návratu?
„Původně jsem plánovala odjet na rok, maximálně na dva, což se poněkud protáhlo. Teď jsem tam sedmý rok. Přemýšlím, že ještě nějakou dobu zůstanu. Určitě momentálně neplánuji žít tam celý život, ale zatím se mi tam líbí“.
