Evropská unie na svém pondělním mimořádném summitu pohrozila Rusku, že s ním nebude dál jednat o takzvaném strategickém partnerství, pokud se Moskva nestáhne z Gruzie. Český premiér Mirek Topolánek k tomu dodal, že pokud Rusko podmínku nesplní, unie by vůči němu mohla zvážit další kroky.
Foto: ČTK
Z dosavadního vývoje a vyjádření přitom lze soudit, že Rusko jen tak lehce a rychle neustoupí. A pokud jde o formulování dalších zahraničněpolitických kroků unie, ty by se už za čtyři měsíce měly odehrávat do určité míry pod taktovkou České republiky jakožto předsednické země unie.
Je na tento úkol česká politika připravena? Bude se schopna zhostit ho se ctí? Na to se ptáme analytika Asociace pro mezinárodní otázky Václava Nekvapila.
Premiér Mirek Topolánek na summitu EU, foto: ČTK
"No já myslím, že v zásadě schopna toho je. Byly toho schopny i země méně výrazné, než Česká republika. Zvlášť s ohledem na tu východní Evropu si myslím, že tam jistý potenciál je. Problém bude samozřejmě u věcí, které se týkají těch samotných nástrojů, jakými by měla Evropská unie toho dosahovat, to je celá ta institucionální struktura Evropské unie, kde vlastně ani uvnitř české vlády nefunguje žádná shoda na tom, jak by měla vypadat. A tam si myslím, že už to bude těžší. Pokud jde o Kavkaz, tak to je dlouhodobá priorita české zahraniční politiky a tam si myslím, že by Česká republika mohla být aktivní a nezůstat ve stínu, tak jako třeba Slovinsko zůstalo ve stínu během svého předsednictví a nechalo se v těch základních věcech suplovat těmi velkými státy. Tak tady si myslím, že potenciál v případě Kavkazu ještě je."
A jak hodnotíte postoje vlády, opozice a prezidenta ke kavkazské krizi?
Karel Schwarzenberg (vlevo) přichází na summit EU k rusko-gruzínskému konfliktu, foto: ČTK
"Na tom celém je nejpřekvapivější ten postoj opozice. Protože česká zahraniční politika se se změnou vlády od té sociálnědemokratické do té současné tak zásadně nezměnila. Je překvapením, že sociální demokracie, která vlastně ještě před dvěma lety držela relativně podobný kurs co se týče podpory demokracie, lidských práv ve světě, tak dnes tak zásadně obrátila a je tak velmi opatrnická a spojuje to se svými současnými zájmy co se týče radaru a jeho odmítání. U prezidenta Klause to pomohlo řekněme trošku zvýraznit ten rozdíl, kdy on jako čestný předseda nejsilnější vládní strany se tak výrazně odchýlil od názoru vlastně všech politiků tytéž strany. Není to tak samo o sobě překvapivé, ale překvapivé na tom je, nakolik se to vyhrotilo a nakolik skutečně nikdo z ODS se s prezidentovým názorem neztotožnil, což je výjimka."
Exprezident Václav Havel v nedělních Otázkách Václava Moravce, foto: ČTK
Zahraniční politika je v kompetenci vlády. Prezident má sice velmi omezené možnosti do ní jakkoliv zasahovat, nicméně se k těmto otázkám veřejně vyjadřuje, a to v rozporu s postoji vlády. Opozice rovněž nemůže do zahraniční politiky přímo zasahovat, nicméně vzhledem ke křehké většině vládní koalice bychom aspoň teoreticky měli připustit možnost, byť krajně nepravděpodobnou, že se třeba v době českého předsednictví vymění vláda. Nesvazuje to současné vládě příliš ruce?
"Já myslím, že to určitě svazuje ruce, zvlášť teda ten postoj prezidenta, protože ne všem v Evropě je jasné, jakou skutečnou roli prezident má. A i co se týče třeba té Lisabonské smlouvy, tak to lavírování vlády jakoby těm zahraničním partnerům trošku říkalo, že prezident není tak úplně osamocen a že jenom ta vláda si to netroufne tak otevřeně říci jako prezident. Takže tohle myslím, že té kredibility může ubrat. Já si osobně myslím, že co se týče opozice, tam by se zas toho tolik nebál. Já si myslím, že pokud by se nějak změnila politická situace a ČSSD by se dostala k vládě, tak pokud by šlo o samotnou ČSSD, tak tam si myslím, že by došlo k nějaké formě kontinuity. Ale samozřejmě situace by se podstatně změnila, pokud by ta vláda byla nějakým způsobem závislá na podpoře komunistické strany, protože pak by komunisté určitě zrovna tyto věci, co se týče podpory demokracie, lidských práv, které jsou dnes prioritními, by bylo první věcí, které by z zahraničněpolitické agendy požadovali odstranit."
Ruský ministr zahraničí Sergey Lavrov, foto: ČTK
Exprezident Václav Havel se – například tuto neděli v české televizi – ostře vyhranil vůči svému nástupci Václavu Klausovi, když vyzval Evropu pojmenovat Rusko jako agresora a hledět důsledně na otázku lidských práv, nikoli jen na ropu. Například v Mladé frontě Dnes se za to Havel dočkal odsudku, že žije v jakémsi obláčku na nebesích a nevidí realitu.
"Tak já myslím, že se to celkem doplňuje. Exprezident Havel nemá povinnost se zabývat geopolitickými zájmy Evropy, ale samozřejmě to všechno v tom hraje roli a já myslím, že on si to velmi dobře uvědomuje. Že Gruzie má pro Evropu nejen jaksi symbolický význam, ale i význam velmi strategický. Prezident v celé té době své vlády inspiroval právě tohle hnutí, kdy Česká republika se snaží pomáhat ve východní Evropě velmi konkrétními kroky pomoci lidským právům, které potom vykonává ministerstvo zahraničí a různé nevládní organizace.
Demonstrace v Gruzii, foto: ČTK
Čili já myslím, že ta prvotní inspirace a taková morální podpora a symbolická podpora bývalého prezidenta Havla byla hrozně důležitá i třeba teď na evropské scéně, když byla založena Evropská nadace pro demokracii skrze partnerství, což byl velký tlak, aby v Evropě vznikla nějaká obdoba té americké National Endowment for Democracy, a to jsou velmi konkrétní kroky, jež Václav Havel inspiroval. Samozřejmě spousta lidí pak za tím vidí, že to jsou idealistické řeči, které ve skutečnosti slouží americkým geopolitickým zájmům. To je takový hodně řekněme levicový postoj, ale taková kritika se ještě v Čechách ještě neobjevuje."
Prezident Klaus a do určité míry také opoziční sociální demokracie poukazují na to, že česká vláda souhlasila s uznáním Kosova a teď se spolu s Evropskou unií diví snahám o nezávislost v Abcházii a Jižní Osetii. Souvisí otázka Kosova se situací v rebelských provinciích Gruzie?
"Politicky využívat jí je zcela legitimní. Takhle bych to řekl. Ale ta reálná situace je úplně jiná. To, co se snaží právě Rusko, a pak to opakuje komunistická strana, že došlo ke genocidě Jihoosetinců, několik tisíc mrtvých a tak dále, kdy se snaží tu paralelu podložit i tou historickou zkušeností, to není pravda. Čili já si myslím, že ta historická zkušenost Jihoosetinců s Gruzíny rozhodně se nedá srovnat s historickou zkušeností Kosovanů se Srby."
