17. listopad 1989
V tento sváteční den Vám teď nabízíme ohlédnutí za 17. listopadem 1989 a týdny následujícími, tedy obdobím, kdy v naší zemi došlo nejdříve k převratné politické změně a poté k přerodu do demokratických a svobodných poměrů. Pořad připravil Josef Kubeczka.
Nezávislí studenti, kteří stejně jako svazáci akci připravovali, měli dvě možnosti. Buď se připojit k akci SSM, aby jejich demonstrace byla legální (což by se jistě projevilo na počtu účastníků), nebo ji uspořádat odděleně, v tom případě ovšem nelegálně. Nakonec se rozhodli pro variantu první.
Bývalé disidentky, dnes komentátorky Lidových novin Petrušky Šustrové jsem se zeptal na její názor, proč komunisté povolili tuto studentskou manifestaci?
"Já myslím, že přistoupili na tu oficiální studentskou verzi, že to je 50 let od Jana Opletala a že tam budou oficiální projevy, ale kromě toho ten režim už pukal ve švech. Když si člověk čte dnešní historické práce, například před dvěma lety vyšla knížka o Lennonově zdi nebo sborník, který se jmenuje 'Ostrůvky svobody", tak vidí, jak už tak spolupráce mezi nejvyšší partajní špičkou, za kterou se přirozeně skrývala Státní bezpečnost, a třeba tím Socialistickým svazem mládeže se hroutila, jak každá strana mluvila trochu o něčem jiném. Když se do toho ještě zapojili dejme tomu ti nezávislí studenti, což na tu dobu zní velice legračně, ale studenti, kteří nesouhlasili s SSM a nechtěli, aby se celé té akce zmocnil, to byla taková malá studentská organizace, která se jmenovala Stuha, tak z toho vznikl takový zvláštní konglomerát. I v tom vedení strany nebo v nejvyšším vedení SSM, nebo jak se to jmenovalo, byli lidé, kteří si mysleli, že by se těm mladým měla dát nějaká šance. Brali prostě trochu vážněji než většina obyvatel to, co slyšeli v televizi."
Postižení studenti pak říkali:
"Výzva k rozchodu byla trochu podivná, když nebylo kam odejít. Když totiž došlo k zákroku, tak celý prostor byl neprodyšně uzavřen a pak začala nemilosrdná řežba. V televizi pak ukazovali jen řadu příslušníku SNB, kteří přehradili Národní třídu v ústí Spálené ulice. Jejich zákrok jsem já osobně neviděl, ale hlavní zákrok přišel od Národního divadla a vedly jej 'červené barety'.
"On se otočil k tomu autobusu a volal, aby mu podali pendrek. Zřejmě mu ho nepodali dost rychle, tak se ke mně blížil s holýma rukama. Nejdřív mi jednu vyťal a pak mně vzal za vlasy a třískal mi hlavou o pilíř, u kterého jsem stála. Když se mi podlomily nohy a upadla jsem na zem, tak do mně začal kopat. Pak už na něj lidé začali křičet, ať toho nechá."
"Poněkud mně udivilo, že tam nikde nebyly připraveny žádné sanitky. Přesto, že jsem z rány hlavě poměrně dost krvácel, nikdo se o to vůbec nezajímal. Akorát jsem dostal vynadáno, že jim v tom autobuse zašpiním potahy."
Nezávislá lékařská komise později zjistila, že bylo zraněno 568 lidí. Deset minut po deváté hodině večer byla demonstrace rozehnána. Studenti uměleckých škol se rozešli do pražských divadel, kde vyprávěli, co se na Národní třídě stalo, a žádali herce o podporu. Začalo se uvažovat o stávce jak v divadlech, tak na vysokých školách.
Následujícího dne se projevil účinek událostí 17. listopadu na psychice obyvatel. Mnozí, i komunisté, byli pohoršeni způsobem zásahu pořádkových sil, a lidé se na mnoha místech republiky začali spontánně shromažďovat v ulicích a na náměstích za zvuku cinkajících klíčů.
Jedním z mnoha tisíců účastníků listopadových demonstrací byl i dnešní novinář a publicista Petr Holub.
"Ono se při nich z dnešního pohledu nic významného nedělo, ale bylo pozoruhodné, když se najednou mohly sejít desítky tisíc z počátku a pak i stovky tisíc lidí v Praze na Václavském náměstí, pak i na Letné. Státní moc byla v tu chvíli příliš slabá, aby mohla zasáhnout. Myslím si tedy, že úplně všem je společná vzpomínka na takový pocit svobody, na nějž někteří museli čekat dvacet nebo i čtyřicet let."
"Já myslím, že rozhodující byla už neděle po pátku 17. listopadu, kdy všichni známí lidé, alespoň z mého okruhu, a takových okruhů byly po celé Praze desítky a stovky, se najednou sešli a začali si říkat, že to už snad není možné - východní Němci už svrhli komunisty a my se tady od nich máme nechat mlátit?! Všichni byli rozhodnuti, že to tak už dál nejde. Ono to vlastně bylo něco podobného, jako když vás například naštve šéf a vy si řeknete, že to už nemám co ztratit, tady raději pracovat nebudu. Bylo to něco podobného, akorát tam byl onen historický rozměr a bylo to tedy vznešenější."
Petruška Šustrová se účastnila demonstrací proti komunistickému režimu už i začátkem roku 1989 během tzv. Palachova týdne. Kdy Vám během nich bylo nejhůř?
"Já myslím, že jsem se nelišila od ostatních. Když se rozeběhli policajti, pustili psy, když začala stříkat voda z děl, tak to bylo samozřejmě strašně nepříjemné a obyčejně jsem se fyzicky bála jako všichni."
"Ne, ne, to rozhodně nemohu říct. Myslím, že jsem mnohem horší věci zažila při výslechu. A také ten strach, útěk a nepohodlí, hlavně strach, hodně vyvažoval ten kolektiv kolem, že jsme v tom nebyli sami, že nás bylo víc. A za dva dny se tomu člověk samozřejmě smál."
17. listopad 1989 u nás odstartoval proces, který následně vešel do dějin jako tzv. sametová revoluce. K tomu, aby mohla být úspěšná, musela samozřejmě uzrát doba. Faktorů, které to umožnily, bylo podle politologa Jiřího Pehe několik.
"K těm vnějším faktorům bezesporu patří celkový rozklad sovětského impéria, který začal už v roce 1985, kdy se k moci dostal Michail Gorbačov a začal zavádět reformy, které se v mnohém podobaly reformám Pražského jara v roce 1968. V tom případě samozřejmě tento externí vliv hrál významnou roli v tom, jak se utvářela situace v sovětských satelitech. Druhou důležitou externí silou byl prezident Ronald Reagan ve Spojených státech, který se rozhodl v tom kritickém historické okamžiku, že Sovětský svaz prostě uzbrojí. To se mu myslím podařilo, správně vystihl ten historický okamžik, kdy Sovětský svaz už byl natolik hospodářsky vyčerpán, že nebyl schopen soutěžit, a to jistě urychlilo ty rozkladné procesy v Sovětském svazu a tím pádem i v celém sovětském bloku."
A pokud jde o vnitřní faktory?
Někteří odborníci mnohdy s podivem kroutí hlavou nad tím, že se zhruba šesti stovkám našich disidentů podařilo během poměrně krátké doby rozklížit téměř dvoumilionovou masu členů komunistické strany. Svědčí to podle Vás o síle jedněch, či slabosti druhých?
"Svědčí to o obojím. Já se domnívám, že disidenti uspěli proto, že celkově ten komunistický režim nebo systém byl stále více rozklíženější, slabší, stále méně schopnější konkurovat, a to samozřejmě oslabovalo takovou tu jistotu komunistických vůdců a také motivaci lidí v komunistické straně, kteří už tomu režimu sami příliš nevěřili, alespoň většina z nich. A v Československu to samozřejmě bylo umocněno i tím, že po roce 1968 tomu systému, tomu režimu věřili skutečně jenom někteří lidé a většinou to byl naprosto utilitární přístup ze strany členů komunistické strany a dalších členů establishmentu, kteří se prostě s tím režimem ztotožňovali pouze proto, že to přinášelo výhody. To ovšem na druhé straně byla silná zbraň v rukou disidentů, kteří tím, že upozorňovali na tuto skutečnost a na vnitřní slabiny toho režimu, měli i při své malé početnosti v rukou silné zbraně a ten systém se jim podařilo úspěšně rozklížit."
V závěru roku 1989 se komunisté až neuvěřitelně rychle vzdali moci. Kde hledat příčiny?
"No, my jsme zvyklí se na to dívat jenom z našeho hlediska, ale to je chyba, protože když se podíváme na mapu, tak vidíme, že v prvních listopadových dnech byla v Lipsku miliónová demonstrace a bylo to už po exodu východních Němců přes naši zemi, bylo jasné, že ten režim se prostě hroutí. V Polsku už byla svobodná vláda, v Maďarsku se chystaly svobodné volby, no a Sovětský svaz proti ničemu z toho neprotestoval. Bylo tedy zřejmé, že nějací možní reformisté se chopí velmi rychle moci. Jenomže tady žádní možní reformisté nebyli a tak se doslova pod tlakem ulice ten režim sesypal skutečně jako domeček z karet. Prostě se nenašel nikdo, kdo by měl tolik odvahy a rozhodnosti povolat armádu, povolat Lidové milice, nařídit opravdu brutální internaci disidentů a rozsáhlé bití, zatýkání. Zkrátka proto, že se tady nenašel nikdo, kdo by věřil, že to může nějak nadále vydržet. A přirozeně při další vlně nějakého lidového hněvu by to smetlo především toho, kdo by takový rozkaz vydal, jako ostatně skončil Ceausescu v Rumunsku,"
soudí Petruška Šustrová a Petr Holub dodává:
"Samozřejmě nějaké odpovědi existují. Mně se dosud nejrozumnější zdá ta, kterou v roce 1999 nabídl Ivo Možný, pozdější děkan fakulty sociálních studií v Brně, který říká, že komunistický režim se začal zajídat i samotným komunistům, především dětem těch pohlavárů. Ti najednou neviděli smysl v tom sešněrovaném režimu, kdy člověk musel neustále předstírat svou věrnost jakýmsi nesmyslným idejím. Ti mladší už v tom neviděli žádnou perspektivu. Oni nakonec rozhodli o úspěchu té revoluce, do značné míry ji udělali. Je to nakonec vidět na tom, že všechny protesty vedli studenti a studentem vysoké školy se v té době nestával úplně každý, ale spíše lidé z vyšších vrstev. A samozřejmě i mnozí lidé z nomenklatury byli rádi, že komunistická moc padá. Myslím, že prototypem toho byl někdejší ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý, který se okamžitě přidal na tu správnou stranu. Samozřejmě ti lidé, kteří sociálně měli zájem na tom, aby režim padl, potřebovali nějaké politické vedení. A vlastně to ani nebyla šťastná souhra okolností, ale byli tady k dispozici disidenti, kteří k tomu právě dodali přijatelnou politiku."
Vrstevníkům sametové revoluce, dnes patnáctiletým mladým lidem, už 17. listopad 1989 moc neříká. Tehdejší události znají jen povrchně. Potvrdila mi to návštěva křesťanského gymnázia v Praze-Hostivaři, kde mi studenti kvarty na otázku, co jim říká toto datum, odpověděli:
"Pád komunismu a vlastně znovunastolení demokracie v Československu."
"Na Václavském náměstí se shromáždili studenti a demonstrovali proti komunistickému režimu. Byli potlačeni armádou a policií a následoval pád komunismu."
Bezprostředně po tom, co byla studentská demonstrace potlačena?
"Bezprostředně ne, ale byla to prostě ta jiskra k tomu."
A říká vám něco jméno Martin Šmíd?
"No, že byl tak zbit policií, že svým zraněním podlehl v nemocnici."
Také zdroje, z nichž studenti čerpají informace na toto téma, jsou signifikantní.
"Většinou se to asi dozvídáme z různých médií, v televizi se o tom často mluví a píše v novinách a tak."
A co škola?
"Škola? Určitě, když se probírá komunismus, dvacáté století a podobně. Určitě také."
Doma se o tom nebavíte vůbec?
"Doma moc ne."
"To asi také ne. Pro nás je to dávno, my jsme to nezažili, moc o tom nevíme a z vlastních zkušeností už vůbec ne."
"Šťastní to lidé" - řekl jsem si po odpovědích na další mé otázky:
Říká vám něco pojem Tuzex?
"No, tam se nakupovalo za nějaké kupóny nebo žetony."
Tak se hned zeptám, co to jsou bony?
"No právě, tím se tam platilo a kupovaly se potraviny nebo nějaké jiné věci."
A co třeba devizový příslib nebo výjezdní doložka?
"Na ten devizový příslib se snad dalo na chvilku vyjet do ciziny, na pár dní. A výjezdní doložka je něco podobného."
Říká vám něco pojem Lidové milice?
"Neříká. Někde jsem to už slyšel, ale fakt nevím, co to je."
Petrušku Šustrovou mezery ve znalostech patnáctiletých studentů gymnázia zjevně potěšily.
"Jednoznačně je to dobře. Já jsem ročník 1947, a když mi ve škole vykládali o druhé světové válce, tak jsem byla přesvědčena, že to je někdy předminulé století. Můj vlastní syn jednou přišel ze školy, asi ze třetí třídy, a ptal se mně, jestli bych mu mohla něco vyprávět o první světové válce, což samozřejmě bylo absurdní. Ten vztah mladého člověka k minulosti je prostě jiný. To, co nezažil, to je minulost a lhostejno, jestli je to Bílá hora, bitva u Zborova, 17. listopad. To je dobře. Já bych chtěla, aby mladí lidé vyrůstali v atmosféře svobody a uvítala bych, kdyby těch hodnot bylo ve společenském cítění trochu víc. A k minulosti ať se vrátí, až budou dospělejší."
