60. výročí vyvraždění "cikánského tábora" v Osvětimi-Březince

Koncentrační tábor Osvětim-Březinka, foto: ČTK

Před 60 lety se stala největší hromadná vražda československých občanů za 2. světové války. V noci z 2. na 3. srpna 1944 zahynulo v plynových komorách koncentračního tábora Osvětim-Březinka skoro tři tisíce Romů. Rozhlasovou vzpomínku na tragickou událost připravila Lenka Jansová.

Koncentrační tábor Osvětim-Březinka,  foto: ČTK
Jedním z mála lidí, kteří přežili, byl tehdy čtrnáctiletý Antonín Hlaváček. Unikl jen proto, že ho pár hodin před masakrem odvezli na práci do jiného koncentračního tábora, kde byl až do konce války. Technické vybavení v Březince usmrcovalo pomocí plynu cyklon B v komorách upravených jako umývárny se sprchami. Pan Antonín Hlaváček na hrozné chvíle vzpomíná takto:

"Transporty přijížděly převážně kolem desáté hodiny večer, když byla tma. Všechno jsme to slyšeli, i když ven jsme nesměli. Vyháněli lidi z vagónů, věci, které měli, museli dát na hromadu a každý vyfasoval ručník a mýdlo. Šel se koupat, a místo vody šel plyn. My jsme původně mysleli, že tam pečou chleba. Až po čtrnácti dnech jsme se dozvěděli, že tam pálí lidi. Pak už nestačila krematoria, vzadu byla vybagrovaná jáma, naházeli tam všechno možné, sudy, gumy... Bylo to ve třiačtyřicátém roce, to byl největší nápor Slováků, Maďarů, Židů..."

Pan Antonín Lagrin z Brna měl v Osvětimi okolo 50 příbuzných. Letos u příležitosti výročí tragédie navštívil místo jejich utrpení. A jak to prožíval?

"Jsem moc rád, že jsem se tam mohl letos dostavit, je to moje morální povinnost vůči našim mrtvým a všem. Měl bych tam jezdit každý rok na Dušičky. Našel jsem tam tabuli, kde bylo asi 50 členů z mé rodiny. To mě překvapilo, ani nevím, že by nás tam tolik bylo. Vím, že táta, bratři... ale jde zase o další příbuzné - strýcové, bratranci a tak dále. Bylo nás tam hodně. Nevím ani přesně, kolik nás tam zahynulo."

Asi pět stovek lidí si připomnělo 60. výročí likvidace romského koncentračního tábora,  foto: ČTK
Antonín Lagrin tvrdí, že většinou nebylo týdne, aby jeho příbuzní o Osvětimi nemluvili. Podle Antonína Lagrina na to nejhorší nemohli zapomenout.

"Spávali po čtyřech, kolikrát i dohromady s mrtvými. Ráno pak když vstávali, tak půlka postele byly mrtvoly. Ráno se probudili a nevěděli, jestli budou v noci nebo odpoledne žít. Na každém kroku smrt, vraždy, zabíjení, z rozmaru pouštěli esesáci na vězně psy, i na děti. Děti topili v záchodové žumpě nebo vzali od matky dítě a ustřelili mu hlavu. Takové věci se tady děly."

Takzvaný cikánský tábor vznikl v Osvětimi roku 1943. V jeho evidenci bylo skoro jedenadvacet tisíc osob. Jedinou nadějí na přežití byl transport do jiných koncentračních táborů. K transportům docházelo v roce 1944 v souvislosti s postupující frontou. Práceschopní Romové byli deportováni do koncentračních táborů hlouběji v německém vnitrozemí. Staří lidé a matky s dětmi ale zůstali jako práce neschopní v Osvětimi a právě v noci z 2. na 3. srpna 1944 byli včetně mnoha set vězňů z českých zemí nahnáni do plynových komor a zavražděni. Celkový počet romských obětí 2. světové války se pohybuje v rozmezí od čtvrt do půl milionu osob.