A krev tekla úvozem až do Rozběřic…před 150 lety proběhla bitva u Hradce Králové

Je rok 1866, v Evropě opět zuří válka, tentokrát válka prusko-rakouská. Na našem území dojde k několika dílčím bojům - u Turnova, Náchoda nebo Jičína. 3.července se pak armády střetnou v bitvě rozhodující. Dnes jí říkáme bitva u Sadové, Chlumu nebo nejčastěji u Hradce Králové. Největší bitvu na našem území připomeneme v dnešním svátečním vysílání Radia Praha.

Rekonstrukce bitvy u Sadové, foto: Garda města Hradec Králové

"Metúd se probudil zimou. Na okamžik si nedovedl uvědomit, kde vlastně je: ale tímto slastným zlomkem vteřiny až příliš rychle pronikl okolní svět: čtyřnásobný signál trubky probudil baterii. S výjimkou včerejška lilo už několik dní a všechno bylo promoklé.: šedý plášť, do něhož se před několika hodinami zabalil, snůpek žita, na němž spal, i torna pod hlavou. Hustý, vytrvalý déšť znamenal, že nebudou trpět nedostatkem vody jako minulý týden, ale zato si nebudou moct nic uvařit, i kdyby na to byl čas. Pomalu, těžce vstal, navlékl závěsník s tesákem, narazil čáku, odplivl si a rozhlédl se kolem sebe. Moc toho neviděl: spíše jenom slyšel, že se baterie probouzí."

O 150 let později vypadá bojiště na Chlumu jinak, než jej zažil hrdina z detektivky Břetislava Hodka Případ dávno mrtvých kanonýrů. Vyrostl les, přibyla budova muzea, rozhledna nebo infocentrum - ale bitvu tam připomíná úplně všechno včetně názvu restaurace. Stačí se rozhlédnout kolem a před vámi se objeví všudypřítomné pomníky, pomníčky, kříže, hřbitov a hroby. Na místě střetu armád totiž zůstalo tisíce mrtvých - důstojníků, vojínů i koní. Zemřeli kvůli dnes už dávno zapomenutému sporu mocenskému Rakouska a Pruska. Pruská armáda, které velel Helmut von Moltke, vpadla do Čech a s tou rakouskou se setkala právě u Chlumu. Na dohled Hradce Králové - tehdy pevnostního města. Z něj pochází i náš průvodce, historik Vojtěch Kessler z Akademie věd ČR, se kterým se scházíme v muzeu na Chlumu, nad plánem bojiště:

Vojtěch Kessler, foto: archiv Historického ústavu AV ČR

"Támhle uprostřed vidíme Chlum, na kterém se teď nacházíme. Rakouská armáda byla v obranném postavení v takovém půlkruhu nebo spíše podkově. Pruská armáda přicházela ze tří směrů. Jednak od Nechanic, to byla tzv. labská armáda, jádro celého toho pruského voje byla první armáda, to je támhle ta vlaječka na severozápadě. U té první armády byl dokonce i tehdejší pruský král a předseda vlády, Prusové to brali docela prestižně. Rozhodující roli v bitvě měla až druhá pruská armáda. Ta na plánku přichází támhle ze severu."

Od Sendražic?

"Také. Oni ráno v 5 vyráželi od Dvora Králové a dorazili sem kolem poledního. Některé jednotky, aby tu vzdálenost zvládly rychleji, tak si vojáci sundávali ty velké těžké batohy a na bojiště pak doslova dobíhali. Rovnou z běhu se jim podařilo Chlum dobýt."

Baterie mrtvých

Dobytí Chlumu se ukázalo jako klíčové. Velitel rakouské armády Ludwig Benedek se sice pokusil znovu Chlum obsadit, snaha ale byla marná. O Chlum se bojovalo několik hodin a do dnešních dní se zachovala legenda o hrdinství tzv. baterie mrtvých Augusta van der Groeben. K hrobu vojáků i památníku, který je už od konce 19.století připomíná, je to z muzea jen pár kroků.

13 fotek

"Tady v tom místě stálo rakouské dělostřelectvo. On tady nebyl ten les, co je za námi. Rakouské dělostřelectvo celý ten den pálilo směrem, odkud se hrnula pruská armáda a poměrně s úspěchem ji zadržovala. Nicméně když došlo k dobytí Chlumu, což je támhle, jak vidíte ten kostelíček, tak to byl pro rakouskou armádu to šok, že najednou v jejich epicentru je nepřítel a vznikla obrovská panika. Všichni dělostřelci, kteří stáli tady (představte si 150 děl, jak tady takhle stojí), se chtěli dát na útěk dole na silnici a pak k Hradci. Bylo ale zřejmé, že se jim to nepodaří, protože nepřítel byl skutečně blízko. Jeden z dílčích velitelů oddílu, tzv. baterie, což je, řekněme, 150 lidí a 10 děl, když viděl, že se tamhle rojí modré pruské uniformy, dal rozkaz svému oddílu, aby děla naložil na vozy, každé dělo se táhlo totiž na voze, a vyjel do pole. Tam děla vojáci s vozů shodili a na postupujícího nepřítele vystřelili poslední salvu, než se dostal úplně k nim a téměř všechny je pozabíjel. Nicméně tímto hrdinským činem se podařilo zachránit zbylé děla a dělostřelce, kteří mezitím uprchli. Té baterii se říká Baterie mrtvých a její vojáci tady kousek mají hromadný drob, podařilo se identifikovat 53 lidí. Na panelu pak vidíte známý obraz od Václava Sochora, který namaloval zmatek, který nastal těsně předtím, než nepřítel proniknul mezi děla, ubíjel ty dělostřelce a oni se snažili odjet."

Památka těch, kteří se obětovali za své druhy, byla připomínána už brzy po válce. Identifikovat se podařilo 53 z nich, a dodnes leží v hromadném hrobě nedaleko památníku. Není ale mezi nimi legendární kanonýr Jabůrek ze známé kramářské písně, který furt ládoval. Ten je opravdu jen legendou.

Kulka pro velitele

Rekonstrukce bitvy u Sadové, foto: Koniggratz1866.eu

Na pruské straně byli bitvě přítomni i vrchní velitelé armády, včetně krále Viléma I., rakouský císař František Josef I. byl ve Vídni. Rakušanům velel už zmíněný Ludwig Benedek. Vyprávění Vojtěcha Kesslera jej zastihuje v době, kdy svůj poslední boj sváděla právě baterie mrtvých.

"Vrchním velitelem tady byl polní zbrojmistr, což je nejvyšší hodnost v armádě, to není žádný člověk, který by vyráběl zbraně, polní zbrojmistr Ludwig Benedek. Byl to jeden z nejlepších rakouských velitelů, nicméně on veškerou svou dosavadní kariéru strávil v severní Itálii. Získal tam spousty zkušeností a znal tam, jak říkal, každý kámen. Ve chvíli, kdy byl dosazen jako vrchní velitel sem do Čech, tak z toho nadšený nebyl. Když došlo k dobytí Chlumu, což bylo asi ve stři hodiny odpoledne, tak on byl se svým hlavním štábem kus odsud. Když za ním přijel jeden z důstojníků s tím, že je Chlum dobyt, tak mu řekl, že se zbláznil a že se sám pojede podívat, protože není možné, aby v samotném centru rakouské armády byl nepřítel. Sebral své důstojníky, jeli k Chlumu a přivítala je palba a několik jich pokosila. Benedek vyvázl. Říká se ale, že když viděl, jak bitva pro něj dopadla naprosto tragicky, tak popojížděl na koni po bojišti a hledal, jestli by se pro něj nenašla nějaká zbloudilá kulka, která by ukončila to jeho trápení."

Byl si prostě vědom, že je to průšvih...

"Přesně tak. Byl si vědom toho naprostého debaklu. On už před samotnou bitvou, kdy armáda prohrávala jedno střetnutí za druhým, tušil, že to nedopadne úplně dobře. Telegrafoval do Vídně císaři, aby neprodlužoval tu jeho agónii a uzavřel mír. Císař odpověděl lakonickým telegramem, který byl zakončen větou: A což byla svedena bitva? Prostě pokud nebude svedena rozhodující bitva, tak on rozhodně jednat o míru nebude. Bitva byla, dopadla, jak dopadla a o míru se jednalo měsíc potom."

Benedek byl po válce postaven před soud a nakonec penzionován. A František Josef jen potvrdil, že válečné umění, můžeme-li je vůbec uměním nazvat, je mu opravdu cizí.

Výzbroj, jídlo, mrtví

Rekonstrukce bitvy u Sadové, foto: Koniggratz1866.eu

Legend a pověstí jako je ta o kanonýru Jabůrkovi, se kolem bitvy u Hradce Králové za těch 150 let vytvořilo mnoho a některé jsou na rozdíl o Jabůrka pravdivé. Faktem je, že byla největší bitvou na českém území a druhou největší bitvou 19.století, střetlo se v ní téměř 440 tisíc mužů. Po boku rakouské armády stáli a umírali také Sasové. A na rakouské straně mohlo zaznít až 13 jazyků.

Další tradovanou legendou je to, že výsledek střetnutí výrazně ovlivnily pušky. Na pruské straně ty modernější nabíjené zezadu, na straně rakouské klasické nabíjené zepředu.

"Pravda to je i není. Ta zadovka, tzv. jehlovka, kterou vidíte támhle, jak ji drží ten pruský voják, měla zkrátka svoje výhody. Tou největší byla rychlost střelby. Když se podíváte, tak ten voják má u palce takový kolíček a za ten stačilo zatáhnout, otevřela se vám prostora, kam jste vložili patronu a mohli jste hned střílet. Během minuty pak ten voják vystřelil čtyři až pět nábojů, pokud byl zkušený. Puška měla ale svoje nevýhody. Dostřelila na kratší vzdálenost, než ta rakouská a postrádala přesnost. Když ta řada vojáků vystřelila, tak podle odhadů jen 10% nábojů skutečně nepřítele zasáhlo. Rakouská puška se nabíjela zepředu. Voják ji musel postavit do svislé polohy, nacpat tam veškeré propriety a upěchovat je. Nešlo ani tak o tu rychlost střelby, ta byla u těch excelentních střelců zhruba dva až tři náboje za minutu, u začátečníků jeden za minutu, ale šlo spíše o to, že voják v tu chvíli, kdy stál a nabíjel, tak byl pro nepřítele úplně ideálním terčem."

A je pravda, že první nabízel vynálezce těch zezadu nabíjených pušek ty pušky Rakousku?

Puška jehlovka, foto: volné dílo

"Zase je to jen částečná pravda. Nenabízel se jim přímo tento typ, ale jde spíše o systém nabíjení, který byl znám už dvacet třicet let zpátky. Jedním z vynálezců, kteří tento systém rozvíjeli, byl i jeden český vynálezce. On jej opravdu nabízel ve Vídni ministerstvu války, nicméně byl tehdy odmítnut. A to i z toho důvodu, že rakouský erár si představoval, že ve chvíli, kdy ta puška bude střílet mnohonásobně rychleji, tak bude i mnohonásobně větší spotřeba střeliva. No a víte, jak to je i dneska s rozpočty. Oni si tehdy prostě představili, kolik by to stálo. To byl jeden z důvodů, ne jediný, proč odmítli vybavit svoji armádu tímto typem pušky."

Válčit a držet početnou armádu neznamená jen vojáky obléknout a vyzbrojit, ale také nakrmit. A to byl velký problém a také postrach obcí okolo cest, kudy vojska táhla. Rakouský voják měl, alespoň podle předpisu, na den:

0,96 l piva nebo 0,48 litru vína

900g chleba

cibule

280g masa

90g másla

17g soli

105 g rýže (nebo luštěnin)

13 g cuku

11,6 g kávy

35 g tabáku

"Jenom pro představu: ve chvíli, kdy toto je denní dávka, do jaké krabice byste to asi nasunuli...No a teď si to vynásobte půl milionem a přičtěte k tomu ještě 100 000 koní. Nevím, jestli máte představu, kolik toho kůň za den sní. Jsou toho opravdu obrovské kupy."

"Hlady vojáci neumírali, ale hojností také netrpěli. Ono to souvisí s tím, že si zkrátka během boje těžko můžete začít vařit polévku a přikusovat chleba. Tehdy se to řešilo silnou kávou nebo samozřejmě alkoholem. Oni se před bitvou napili kafe, nalili do sebe pálenku a najedli se až večer. Tedy ti šťastnější, ti méně šťastní až v následujících dnech. Rakouská armády pak prchala z bojiště a klid našli až někde u Pardubic."

Rekonstrukce bitvy u Sadové, foto: Koniggratz1866.eu

Na bojišti zůstaly ležet tisíce zraněných a mrtvých. Vojáci všech hodností i koně. Vyčíslit přesné počty je obtížné. Hovoří se o 10 až 15 tisících. Úskalí je mimo jiné v tom, že spousta z těch, co bitvu zaplatili životem, byla v první fázi "jen" zraněna a zraněním podlehla až později. Stávalo se také, že zraněné vojáky lidé nalezli až po několika dnech. Kromě etického zde byl i zcela konkrétní problém - červenec, masa rozkládajících se těl a s ní hrozba epidemií, proto bylo nutné padlé co nejrychleji pohřbít. Exhumace padlých pak probíhaly celý další rok. Zvláště příbuzní důstojníků měli zájem a možnosti se dozvědět, kde přesně jejich blízký leží a pohřbít jej pak do vlastního hrobu. Válkou byli zasaženi i ti, kteří se jí přímo nezúčastnili - okolní vesnice i města včetně Hradce Králové.

Les křížů v lese Svíbu

"Tenhle pomník je věnován praporu polních myslivců," popisuje Vojtěch Kessler pomník na okraji lesa Svíbu, kam právě vcházíme. Kolem nás je les a v něm les. Les křížů. Právě tady byly před 150 lety svedeny tvrdé boje, ve kterých padlo i mnoho zmíněných myslivců.

"Nelekejte se toho slova myslivci, skutečně se tehdy myslivci říkalo druhu vojska. V rakouské armádě to byla tzv. lehká pěchota. Byli to kvalitní střelci, většinou opravdu hajní a fořti. Oni nestáli v řadě, jako zbytek armády a nestříleli na povel, ale zkrátka pobíhali po lese, schovávali se a stříleli do nepřítele, nejlépe zabíjeli důstojníky na větší vzdálenost. Ten 8.prapor polních myslivců pocházel z Korutanska. To byli dneska Rakušané a možná Slovinci. Ten prapor bojoval a téměř úplně vykrvácel tady v tom lesním prostoru. Ten les vypadá v podstatě úplně stejně jako před těmi 150 lety."

Exponát Muzea války 1866 na Chlumu, foto: Ivana Vonderková

Ve Svíbu se střetlo asi 8000 Prusů a několikanásobná přesila Rakušanů. Početní převaha ale nebyla v těžkém terénu k ničemu, les se brzy zaplnil dýmem z pušek, viditelnost se snížila na minimum. Po třech hodinách zůstalo na místě až 10 tisíc mrtvých. Padli vlastně úplně zbytečně.

"Támhle vidíte vrchol Chlumu, tehdy na něm nebyl les. Kdo stál nahoře, tak viděl krásně do kraje a viděl i na tento les. Na východ odsud bylo obranné postavení rakouské armády a část armády, která měla hlídat sever, tak se vydala sem do lesa. Říkali si asi: jé, les a v něm nepřítel, tak ho vyženeme. Kromě toho, že tam utopili strašnou spoustu životů, tak odkryli celé to severní křídlo a nepřítel se mohl dostat až nahoru do centra a bitva tak byla rozhodnuta ve prospěch Prusů."

Vojáky, kteří na místě padli, dodnes připomínají desítky křížů, pomníků a náhrobků. Jedna z cest, které přes les vedou, nese výstižný název Alej mrtvých. Po jejích stranách odpočívají vojáci obou armád, vítězné i poražené. Nad nimi teď kvete bez, na něj se slétají včely z nedalekého včelína a vůbec je to místo odlehlé a vlastně klidné. Příjemně v něm ale ani po letech není.

Poslední rytířský boj

Dalším místem naší exkurze po bojišti je pomník, který ale v polovině června, kdy jsme jej navštívili, ještě nestál. Na své slavnostní odhalení čekal a to, že se něco chystá, naznačoval pouze podstavec s počty mrtvých. Ještě na něm nic nestálo, ale už se vědělo, že bude patřit i koním. O tom, že je to věc zřejmě obecně známá, svědčí to, že na podstavci se totiž občas prý objevují koňské postavičky patřící jinak jedné populární panence. Stojíme teď u Střezetic a Vojtěch Kessler ukazuje k další obci.

Rekonstrukce bitvy u Sadové, foto: Koniggratz1866.eu

"Když se podíváte támhle, tak tam je vrch Probluz, což byl nejjižnější cíp rakouské obrany. V tomto prostoru, je to taková velká planina, tak byla soustředěna rezervní rakouská jízda. Ta do boje přímo nezasahovala, ale v případě, že by bylo nutno, měla zaskočit. Ve chvíli, kdy byl dobyt Chlum a rakouská armáda prchala na silnici, na tu státovku k Hradci, ta tam byla i předtím, jen vypadala jinak. Když to viděl pruský král, tak dal rozkaz, že má vyjet pruské jezdectvo a do těch ustupujících má vznést ještě větší zkázu. Rakouská strana ale hned zareagovala a ta rezervní jízda se rozhodla, že proti tomu pruskému jezdectvu vyjede a zabrání mu v tom pronásledování. Došlo ke srážce těch dvou jízd. Byla to mimochodem druhá největší srážka jízdy v historii. Setkalo se tady asi 10 000 jezdců, na tom podstavci je napsán počet padlých, kteří zemřeli přímo na bojišti. Došlo k tomu, že ve chvíli, kdy se ty dvě jízdy srazily, tak se po určitém čase začala projevovat kvalitativní převaha rakouského jezdectva. Rakouské jezdectvo bylo lepší, než to pruské. Nicméně to pruské jezdectvo se dalo na ústup ke své pěchotě a ta začala střílet z těch svých rychlopalných pušek a většinu těch rakouských jezdců vlastně pokosila pěchota a ne jízda. To znamená, že drtivá většina padlých, kterým je pomník věnován, byla zastřelena kulkou z pušky a ne šavlí nepřátelského jezdce."

My tady na podstavci vidíme, že tady zemřelo 102 důstojníků, 1511 mužů, ale ten pomník bude věnován přece taky koním, nebo na něm alespoň bude zobrazen kůň. Kolik tady zemřelo koní?

Exponát Muzea války 1866 na Chlumu

"To číslo se samozřejmě velice špatně odhaduje. Já bych řekl, že se to bude pohybovat mezi 800 až 1000 padlých koní přímo tady na planině, kde k boji došlo. To, kolik koní zemřelo posléze v následujících desítkách minut a hodin někde dál, to už asi těžko odhadneme. Myslím si, že počet koní, kteří zahynuli v důsledku toho, že se zúčastnili toho boje, může být až ke 2000."

Je pravda, že je to jedna z posledních bitev, kde bylo takto masivně nasazeno jezdectvo?

"Přesně tak. Je to v podstatě úplně poslední bitva jezdectva. My jsme s kolegou napsali knihu o této srážce, nazvali jsme ji Rekviem za rytíře, máme skutečně pocit, že toto byla poslední bitva, kde se bojovalo takto po rytířsku muž proti muži, na koni s šavlí v ruce. Tehdy se ukázalo, že lepší zbraně, pušky a posléze automatické zbraně eliminují jezdectvo jako zbraň na bojišti. V 1.světové válce, pokud se jezdectvo používalo, tak už jen v podstatě pro průzkum, než aby na bojiště vjela masa jezdectva, která rozhoduje bitvu úderem své váhy a šavlí."

Labutí píseň jezdectva ale dosáhla v bitvě u Hradce Králové svého účelu. Pruská armáda se zpomalila a Rakušané mohli pokračovat v ústupu.

Úvoz mrtvých

Na naší poslední zastávce jsme se opět přiblížili k Chlumu. Za sebou máme kopec, trochu po straně vesnici s kostelem.

Muzeum války 1866 na Chlumu, foto: Ivana Vonderková

"Tady se nacházíme u pomníku 1.sboru. Byl postaven na konci 19. století stejně jako většina těch větších pomníků tady na bojišti. Tento pomník se váže k jedné události. Když jsme říkali, že byl dobyt Chlum, tedy místo, které je za námi, pruskou armádou, tak se na to ta rakouská snažila zareagovat. Tam dole pod námi, jak je ta vesnice Rozběřice, tak tam byly připraveny rakouské zálohy. Dva armádní sbory, obrovská síla. A ty dostaly rozkazem, že musejí vytlačit nepřítele z Chlumu. Velitelé dali rozkaz, oba ty armádní sbory vyrazily polem, šli zejména kolem té cesty, kterou vidíte támhle vlevo. Je to úvoz a říká se mu Úvoz mrtvých. Asi tušíte proč. Zkrátka: Prusové byli už připraveni, a jak Rakušáci začali vykukovat zpoza kopce, tak je rovnou stříleli z těch rychlopalných pušek a tady právě během asi 20 minut bylo z boje vyřazeno 10 000 vojáků zejména právě z 1. armádního sboru, kterému je věnován tento pomník a pod ním leží několik stovek vojáků. Říká se, že ten úvoz byl zaplněn mrtvými až povrch a krev tekla až zpátky do Rozběřic."

Neexistuje náhodou obraz?

Rekonstrukce bitvy u Sadové, foto: Koniggratz1866.eu

"Existuje několik obrazů Úvoz mrtvých. Mají takovou depresivní atmosféru. Nicméně ten útok, i přes masivní nasazení sil, byl neúspěšný a z Chlumu se Pruska vytlačit nepodařilo. Ve chvíli, kdy ztroskotal i tento poslední pokus, tak došlo k tomu, co jsme si ukazovali na poslední zastávce. Celá ta armáda ustupuje a musí vyjet jezdectvo, které zabrání jejímu pronásledování. A armáda ustupuje směrem k Hradci, který na nás kouká, a dále na Pardubice."

Stojíme na Chlumu, Hradec Králové i cestu okolo Kunětické hory k Pardubicím máme přímo před sebou. Tudy před 150 lety prchala armáda, na jejíž vítězství byl před bitvou v Anglii vypsán kurz 7:1. Důsledky katastrofální porážky Rakouska byly obrovské. České země byly na čas okupovány pruskou armádou a to včetně hlavního města, které už předem v panice opustila část obyvatel. Politické důsledky bitvy ale byly zásadní i dlouho poté, co Prusové území dnešní České republiky opustili. Rakousko ztratilo výsadní postavení a vliv na německé země, přišlo o území Benátska, došlo k oslabení moci císaře a o něco málo později i vzniku Rakousko-Uherska. Na druhé straně pak vítězství znamenalo mocenský vzestup Pruska a nakonec sjednocení Německa.

Na nic z toho ale prchající asi nemysleli. A když, tak jen ti s distinkcemi a to jen možná. Události, kterých byli svědky, původci nebo obětmi, a které na rozdíl od mnoha druhů přežili, se už brzy dostanou do písní a později i do obrazů, knih a filmů. Bude se v nich mluvit a zpívat o kanónech, hrdinech, statečnosti i hrůze a zbytečném umírání.