Pojď nám nosit hnůj, Janku! I tak vypadal milostný vzkaz na přelomu 19. a 20. století.
Máj - lásky čas. Tohle slovní spojení jste určitě slyšeli mnohokrát. Ale víte, jak se seznamovali mladí na přelomu 19. a 20. století? Jak vypadaly námluvy a jaké byly dary z lásky? Musela mít nevěsta tučné věno? A proč nosila škapulíř?
"V téhle opeře Jeník a Mařenka končí šťastně, protože se mohou vzít. Ale v tom lidovém prostředí byly většinou sňatky domluvené. Hodně záviselo na majetkových poměrech, a na věnu, které přinesla nevěsta do nového hospodářství."
Jaké bývalo věno nevěsty?
V čem chodili tehdy lidé na námluvy?
"Námluvy byly v lidovém prostředí velice slavnostní záležitostí, zúčastnil se jich i starosta. Když se očekával příjezd ženicha, jeho otce a družby, tak rodina nevěsty domácnost velmi pečlivě uklízela, pekla se slavnostní jídla. Ženichova strana vystrojila vůz a nazdobila koňské postroje. Když přijeli na statek nevěsty, tak první vstupoval do domácnosti družba, který vše domlouval. Na něm záleželo, jak byly podepsány svatební smlouvy, a jak bylo dohodnuto věno. Jako poslední k nevěstě vstupoval ženich. Družba i otec s rodiči nevěsty dohadovali věno. Někdy se ještě snažili, aby se něco přidalo. Družba byl vynikajícím řečníkem. Uměl vše dobře vyjednat, vše předpřipravil."
"Na sobě měli nejslavnostnější kroje. Každý region má kroj odlišný, jiný je na Moravě, jiný v Čechách, záleželo, jak ta oblast byl bohatá."
Jaké kroje jsou na výstavě?
"I tady jsme se inspirovali Prodanou nevěstou, a tam hlavní protagonisté pochází ze západních Čech, z Plzeňska."
Jak vypadala výzdoba povozů?
"Nejkrásnější byla na Moravě, kde jsou ozdoby s vlněnými bambulkami nebo různými papírovými květy. V Čechách je taky krásná květinová výzdoba. Hlavně se hřebelcovali koně a dávaly se nejhezčí postroje, aby to bylo reprezentativní, aby všichni věděli, že jedou na námluvy."
Bylo to stejné jako ve filmech pro pamětníky, kdy za povozem běží děti z celé vesnice?
Když nápadníka nechtěla, nezametla a nepoklidila
Ještě před námluvami se takříkajíc sondovalo, kde jsou nevěsty na vdávání, co dostanou a jaké jsou, připomněla Zlata Potyková:
"Vlastním námluvám předcházely tzv. předzvědy nebo ohledy. V různých regionech byl pro to různý termín. V okamžiku, kdy rodiče usoudili, že by bylo vhodné poohlédnout se po vhodné nevěstě, tak vyslali nějakého předzvědčího, který potom mohl být současně ve funkci družby. Byl to profesionální dohazovač nebo dohazovačka. Ti už věděli přesně, jaké mají nevěsty vlastnosti, jaké dostanou přibližně věno. Možná i tušili, kdo se k sobě hodí nebo nehodí, ale hlavně šlo o majetky. Když byla ta osoba vyslána, tak přišla do domácnosti na takový formálně - neformální rozhovor."
Chodila neočekávaně, nebo ji čekali?
A co když nevěsta příliš nechtěla toho, kterého jí dohazovali?
"Při námluvách se snažila celou společnost odradit. Nezametla, nepoklidila ve světnici, neoblékla se hezky. Snažila se sama sebe předvést v tom nejhorším světle. Ale ono jí to často nebylo moc platné."
A co když nevěstu nechtěl ženich?
"Jemu to moc platné taky nebylo. Kdyby si tu dotyčnou bohatou nevěstu nevzal, tak by jeho sourozenci na tom byli velice špatně. Nemohli by třeba uzavřít sňatky, protože by neměli ten podíl, a nedostali by na hospodářství ani část toho věna. "
Jak vypadaly námluvy těch, kteří pole neměli. Například nevěsta byla dcerou ševce?
Ševce jsem zmínila proto, že můj dědeček, který byl švec, schovával pro moji mamku do věna kůže na boty. My jsme je pak našli asi po 70 letech úplně ztrouchnivělé.
"Boty na venkově byly pro lidi velice drahé a slavnostní boty se nosily jen při muzice nebo slavnostních příležitostech. V létě se chodilo spíš bosky a v zimě hlavně dřeváky. Aby udržovaly nohy v teple, tak se do nich dávala sláma. Ale kožené boty nebo nějaké krásně zdobené se nosily jen při těch nejlepších příležitostech, protože byly velmi drahé," dodala Monika Tauberová.
Ženicha pomáhal přilákat i tajemný škapulíř
"Všichni se určitě díky románu Kateřiny Tučkové se doslechly o fenoménu Žítkovských bohyní, ale ty nebyly jen na Moravsko - slovenském pomezí. V rámci venkovských komunit byly babky kořenářky, bylinkářky. Ženy, které byly v kontaktu s přírodou, a s určitým druhem spirituality, který se často úplně nelíbil církvi. Na výstavě jsou třeba škapulíře, které jsou zasunuté do pouzdra. Je to zpravidla tištěný list papíru, na kterém vidíme svaté obrázky, části modliteb. Skládaly se z devíti políček, zasunuly se do textilního pouzdra, někdy do papírového, a dovnitř si lidé mohli vkládat nejrůznější předměty, kterým přikládali magickou sílu - byliny, minerály, zrna, nejrůznější semínka, které reprezentovaly plodnost a hojnost nebo různé ochranné atributy. Tady vidíme úplně droboulinký růženeček. Toto nošené na krku a zpravidla i posvěcené, a nebo ošetřené nějakým magickým rituálem u nějaké vědmy, mělo jednak přitahovat žádaného partnera a jeho lásku, a nebo naopak tu nežádanou pozornost zapudit. Známe to z románu Boženy Němcové, kdy kovářka dává Vikorce amulet, který má nosit na krku, aby ji chránil před černým myslivcem."
"Nosily to spíš na těle, pod oblečením nebo často zašité třeba v kordulce nebo v živůtku. Amulety se také vkládaly tam, kde se skladovalo oblečení. To nám dokládají texty lidových písní, kde se říká: a já mám laskavec u každých rukávec."
Co když ten amulet nepomohl?
"Já myslím, že to brali jako Boží vůli. Ne vždycky má člověk osud ve svých rukou."
Zaujaly mě amulety, které jsou opravdu nádherně vyšívané, mají tvar srdce. To si vyráběli sami nebo jim to dávala ta vědma?
Objevila jste něco zajímavého v některém amuletu?
"Ano, byl to úplně droboulinký růženeček, který je vytvořený z dřevěných korálků, a je na něm připojený úplně miniaturní kovový křížek. Je tu i amulet, který tvoří celou kompozici. Uprostřed je drobný hliněný odlitek s křesťanskými motivy. Kolem něho je celá kompozice ze zrníček. Zrníčka amarantu, obilí, kousky sušených bylin, velmi drobný kovový výlisek asi půlcentimetrový. Je to doslova výtvarné dílo. Současně každý ten kousek má svůj význam pro člověka, který si to takto vytvořil a nosil. Je tu i německy psaná modlitba."
Od koho pro koho, žádnému nic do toho, napsala nevěsta na kraslici
"Každá dívka si před Velikonocemi kraslice chystala. Ten její vyhlídnutý mládenec za ní mohl přijít a požádat ji o tento velikonoční dar. To už se v podstatě rovnalo žádosti o ruku. Když byla dívka s takovýmto vztahem srozuměna, tak připravila už na Bílou sobotu celý uzlík, většinou v nějakém krásném vytkávaném šátku. Připravila do něj kolem dvaceti kraslic. Některé byly barvené načerveno, ale potom tam muselo být několik tzv. strak, čili strakatých, barvených, a dost často na ty kraslice psaly i nějaký milostný vzkaz. Ještě do šátku zabalily nějaký kousek obřadního pečiva, nějakou pletýnku a celý tento uzlíček byl darem z lásky tomu chlapci, který už přicházel většinou na Bílou sobotu. Pokud ho dostal až na Velikonoční pondělí, tak měl co dělat, aby si ho ubránil před ostatními koledníky."
"Ano, je tu třeba vzkaz: Od koho pro koho, žádnému nic do toho."
To byla rázná nevěsta.
"Ale ještě ráznější byla nevěsta, která vzkazovala svému milému: Pojď nám nosit hnůj, Janku! Ta to vyjádřila velmi pragmaticky, protože věděla, že v partnerství a hospodářství bude nutné, aby muž byl pracovitý. Ale na další kraslici vidíme romantický vzkaz: Konvalinka, hájíček, andělíček, nebe, a já ze všech nejradši mám tebe. V rámci lidové poetiky fungovaly milostné promluvy a vzkazy trošičku jinak, než bychom si představovali dnes, protože i ten smysl pro humor, byl často velmi jadrný a nekompromisní."
"Byly to předměty, které se používaly běžně v hospodářství. Tady máme ukázku dřevěných pracích pístů. Když nebyly zdobené, tak se používaly při praní prádla. Ale když chtěl chlapec vyjádřit svoji náklonnost, tak jedním z darů byly i písty, které byly zdobené krásnými vyřezávanými motivy, hlavně to byl motiv srdce, květů. Máme tu i píst, který má i datum z roku 1895, a je zdoben květinovým motivem."
Jsou tu i nádherně zdobené boty, vypadají jako mokasíny.
"Nejsou to mokasíny. Když se podíváte ze strany, tak mají vyšší podpatek. Pořídit slavnostní boty bylo velice nákladné, tak se také staly darem z lásky. Muži dávali svým dívkám zhotovit u místního ševce takto krásné botičky. Na Chodsku se jim říká bútky. Jsou zdobené lakovanou kůží, prostřihávanou do různých ornamentů. Ten prostřihávaný vzor je podkládaný suknem. Zajímavostí je, že jsou lemovány na okrajích kůžičkou, která je z pejsků. Ještě jsou zdobené hedvábnými skládanými kokardami, takže to vytváří dojem rozkvetlého hedvábného květu."
"Nejdražším kovem, který byl používán na šperky v lidovém prostředí, je stříbro. Nanejvýš mohlo být zlacené. Z drahých kamenů byl velmi populární český granát, který byl v 19. století národním kamenem. Kdo nebyl bohatý, tak si mohl koupit prsten ze skleněných imitací granátů. Věřilo se, že je to barva lásky, a že granát chrání proti nemocem, proti zlým silám, takže to byla i určitá magie. U jednoho prstýnku tu je řetízek, což má znázorňovat pevnost vztahu. Zajímavý je i prstýnek, který je zdobený přívěsky, dvěma klíčky a zámečkem, a to mělo znamenat zamykám tvoji lásku ve svém srdíčku."
Jak dodala Monika Tauberová, mezi dary z lásky patřily i ozdobné jehlice do vlasů. Ty můžete vidět například na portrétech dívek od Josefa Mánesa.
Věno se schraňovalo už od kolébky
"V momentě, kdy se v rodině narodila dcera, tak už od tohoto okamžiku se jí začalo na to věno skládat. Bez věna by byl sňatek velmi komplikovaný, když ne těžko myslitelný. Každá maminka, i ta, která moc neměla, tak se snažila naskládat cokoliv, co si myslela, že by se mohlo do té domácnosti později hodit. Svým způsobem chudobní lidé měli uzavírání sňatku a námluvy jednodušší. Nemuseli se dohadovat o tom, jaký kdo přinese do domácnosti majetek nebo podíl. Bylo mnohem jednodušší uzavírání svatebních smluv, nebo je vůbec díky té své chudobě uzavírat nemuseli."
Stávalo se, že si mohl vzít bohatý chudou nebo opačně?
Na výstavě jsou nádherné oděvy, třeba prošívaný kabátek. To se nosí i dneska.
"Dívky se učily od svých babiček, a od své maminky umění vyšívání. Hodně dívek si tu výbavu samo připravovalo. Ty, které nebyly tak zručné, a měly na to peníze, si mohly zadat tu výbavu udělat. Většinou se skládala ze spodního a nočního prádla. Pak to byly různé části oděvů - kabátky sváteční, ale i kabátky z jednodušších materiálů, plátěné nebo lněné, které se používaly při práci. Do výbavy mohly patřit i dražší věci, to byly různé typy kožíšků. My tu máme krásný kožíšek lemovaný šedou králičí kožešinkou, který pochází ze západních Čech, z Plzeňska. Je vyzdobený ještě modrou hedvábnou výšivkou s motivy srdíček a květů."
Mají ještě dnes lidé kroje doma a nabízejí je muzeu?
"Lidé nám kroje přinášejí. Ale z oblasti Čech už jsou to výjimky. Kroje jsou stále hodně živé na Chodsku v západních Čechách, kde se konají každoročně Chodské slavnosti. Lidé při nich oblékají svoje historické kroje. Malé děti mají svoje roztomilé kroječky a čepičky karkulky na hlavě. Tam je to velmi živé."
Svatební kuchařky bavily celou společnost
"Svatby byly velké, trvaly několik dní, a byla to opravdu záležitost celé komunity. Nevěstě vypomáhala s přípravou svatby kromě kmotry ještě celá skupina žen, kterým se říkalo svatební kuchařky. V rámci svatebních obyčejů měly velký význam. Musely to být ženy, které byly pohotové, řečné. Pochopitelně musely být schopné dobře uvařit. Staraly se také o to, aby se rozproudila zábava. Když přinášely jídlo, tak kolem toho měly žertovné průpovídky. Také dostávaly od svatebních hostů nějaký drobný peníz. Nevěstě přispívali na uspořádání svatby jak nejužší rodina, tak i širší komunita sousedek. Když byla nevěsta opravdu chudobná, tak nosila takovou orobincovou tašku, které se říkalo cígr nebo cikr a do té tašky si chodila po sousedkách vyptat suroviny, aby mohla nějakou svatební hostinu vypravit."
