...Abych měla křídla...
K Vánocům patří vzpomínky i přání a právě o nich si dnes budeme povídat. Sáhli jsme do rozhlasového archivu a nejdřív se vydáme do mlýna z 18. století. Stojí v Buřanech v podhůří Krkonoš a jeho obyvatelky zavzpomínají na Vánoce ve 40. letech. Uděláme skok časem a přesuneme se do současnosti. Jaká jsou dnešní přání? Co si přeje třeba fotbalista, učitelka, bezdomovec, kaskadér, mladá maminka nebo novomanželé? A co si přejí děti?
Na Františkovském potoce v Buřanech stával mlýn už před dvěma sty léty. Nedlouhé údolí, s cestou vinoucí se od silnice z Poniklé do Jablonce nad Jizerou, se směrem do kopce k Františkovu náhle zužuje a voda tu nabírá na rychlosti. Tedy místo pro mlýn jako stvořené. V oknech se svítí, tedy vejděme. Bytelné staré dveře se otevřely, na stole zavonělo cukroví. A paní Vlasta Janatová zavzpomínala při rozhovoru s Eliškou Pilařovou na dobu, kdy přišla do mlýna:
"Ve čtyřicátém roce. To tady byl ještě tchán s tchýní a čeládka. K jídlu bylo tři krát za den deset lidí. Housky se pekly ještě na Štědrý den, aby byly do houbovce čerstvé. Teprve odpoledne jsme se koupávali, honem se strojil stromeček, děti se poslaly k sousedům. A když se před domem rozsvítilo, už se mohly vrátit, všechno bylo hotové. Děti zlobily, nechtěly večeřet, tak jsem rozhodla, že byl napřed Ježíšek a pak se v klidu večeřelo. Tehdy za války bylo na lístky deset deka čokoládových bonbónů za měsíc na jedno dítě. Tak jsem to skládala celý rok a dostala jsem bonboniéru. To jsem si balili do papírků s třepením a věšeli na stromeček, tak to bylo."
A jak dodává dcera Blanka, kouzlo Vánoc bylo hlavně v tom, že děti věřily na Ježíška:
"Aby se to kouzlo nevytratilo už v útlém věku nás dětí, tak jsme byly u souseda. S přípravami bylo moc práce. Maminka chodila ještě večer do chléva a pak se teprve všechno chystalo ke štědrovečerní večeři a strojil se stromeček. Abychom to neviděli, protože jsme ještě věřili, že opravdu Ježíšek ten stromeček přinese, tak nás hlídal soused, starý pán. My jsme byli strašně netrpěliví a on šel s námi vždycky od toho jeho domečku k mlýnu. Měli jsme tam zatažená okna průsvitnými záclonami, takže byly vidět stíny, jak přípravy vrcholí. Vždycky jsme před mlýnem stáli a on říkal: podívejte se, už Ježíšek staví betlém. A my jsme mu věřili, on to tak uměl podat."
Když přijedete, nevidíte ještě dneska v paměti, jak tady ty stíny běhají. Ono je to takové zvláštní místo ten Buřanský mlýn, kde se dají vzpomínky docela dobře vyvolávat.
"Tady to kouzlo Vánoc spočívalo hlavně ve spoustě sněhu. Byl tu už většinou od konce listopadu a zůstával ležet. To bylo to největší kouzlo. Když napadlo před Vánoci a lidi jezdili s koši plnými foroty na vánočky, tak to byla ta pravá předvánoční atmosféra. Teď už je to všechno jinak. Je tu akorát ten mlýn a v něm mamka, ale čím je člověk starší, tím víc si připomíná, jak to bylo a jak bylo krásné, když člověk věřil, že Ježíšek je."
Betlém se tehdy stavěl přes celou světnici, přidala se ke vzpomínkám maminka Vlasta Janatová:
"Mám ho nahoře na půdě. Už bych ho nedala dohromady. Když byla u domků v betlémě špatná okénka, tak jsem skládala od sýra staniol, protože k mání nikde za války nebyl, a lepila jsem ho do těch oken. Bylo to hezké, ale napřesrok to bylo všechno vyžrané od myší. Cítily ten sýr. A ty jesličky byly skoro jako náš barák."
"Ano, vánočky jsme pekli až čtyři metráky. To tu byl ještě pekař. Potom, když už pekař nebyl, a chodili jsme do práce po převratu, tak jsme s tátou pekli stejně dva metráky ještě po práci."
A k tomu ještě tři děti. Když se tu rozhlédnu, kde jste pekli? Je tu stůl, o kterém já od vás vím, že v sobě nemá ani jeden hřebík.
"Ano, dělal to jeden zdejší řemeslník. Myslím, že jich bylo v okolí mnoho a už ho nikde nemají, jen u nás. Jak je starý, nepamatoval ani můj tchán. Jednou jsem se ho na to ptala a on říkal, že neví. Tady bylo jedenáct dětí, tak se na ten stůl muselo něco vejít."
Jakpak je vlastně starý tento mlýn?
"Mlýn už tu byl v roce 1769, ale myslím si, že když ho naši kupovali od nějakého pana Vondráka, tak už to tenkrát přízemní mlýn byl. Kdyby měl řemení, tak by mlel, nějaké úpravy by to určitě potřebovalo. Ale na tu dnešní dobu by se tu asi neuživil."
S těstem se tu před Vánoci pracuje na ohromném vále. Je vidět, že na to máte svůj 'grif', hned je vidět, že jste z pekařského. Dodržují se i dnes jídla, která se vařila dřív?
"Děláme houbovec, ale hlavní jídlo je samozřejmě kapr nebo klobásy, takže se moc nepostíme,"
dodává dcera Blanka. A její maminka Vlasta si hned vzpomněla, že se pekly slíváky:
"Udělal se z těsta plácek, do toho se daly švestky a do nich hodně perníku, aby netekli."
"Tam to bylo s tou prací stejné. Měli jsme hospodu a řeznictví. Vánoce se ale dělaly. Mívali jsme taky mnoho hostů z Prahy. I devadesátičlenné výpravy. I ti si dělávali stromeček a dávali na něj samé mandarinky."
Z čeho jste měla jako malá holčička největší radost?
"Z kočárku a panenky, z čeho jiného."
Chodili jste i na půlnoční? Je tam kostel sv. Prokopa.
"Ano, vyrazili jsme asi v půl jedenácté, šla nás celá horda. Bylo hezké jít na půlnoční. Bylo krásné, když byly ty svíčky."
Přání a touhy i vzpomínky k Vánocům i k životu patří. A právě o nich loni natočili svůj první dokument rozhlasoví elévové Andrea, Anna, Marie, Martin, Míša a Václav ve spolupráci s Bronislavou Janečkovou. S mikrofonem šli na ulici, do stáje, na fotbalový stadion i za dětmi do školy, které byly nadšené a říkaly svá přání. Vznikl tak zajímavý dokument, který přináší rozhovory o životě a touhách, prokládaný přáními dětí. A co si přejí?
"Abych vůbec nestárnul. - Abych měla křídla a uměla létat. - Mít koně, tygra a geparda. - Abych se stala čarodějnicí, ale to se mi asi nevyplní. - Abych měl hodně peněz, protože si potom můžu kupovat různý věci a taky mě baví počítání a s penězi se dá dobře počítat. - Abych už byl velký, protože je to pak zábava s dětmi, když se nám narodí. Potom si s nimi můžeme hrát a dělat blbosti."
Příběh první - Lenka 32 let, maminka
Jak jsi se cítila, když jsi na svět přivedla malou?
Když si představím, že se staráš o holčičku úplně sama, jak péči o ni zvládáš?
"Péči jako takovou asi zvládám bez problémů. Horší je, že se nezastavím. Ráno se vzbudím a jedu, jedu, jedu a najednou koukám, je večer. A občas mi přijde líto, že na ni nemám víc času, že plním pořád jen povinnosti a mám málo času na to hezký, na hraní si s ní."
Nechybí Romance táta nebo nějaká autorita z otcovského hlediska?
"Snažím se namluvit sama sobě, že nechybí, ale myslím si, že doopravdy chybí."
A pomáhá ti rodina?
"Všichni pomáhají, bez nich si to nedovedu vůbec představit."
Když se bavíme o snech a přáních. Máš nějaký sen?
"Sen mám, ale o tom nebudu mluvit, to by se mi tak nemuselo splnit. Ale přání mám určitě, abychom byli všichni zdraví. Když teď malá marodí, tak si kolikrát říkám, já bych to za ni odstonala. Zdraví je na prvním místě určitě."
Myslíš si, že má smysl přání mít?
"Ano, to člověka nějakým způsobem naplňuje a říká si: třeba jednou, třeba jednou..."
"Moje největší přání je umět procházet předměty, byl bych nejlepší při hře na schovávanou. - Abych měla peníze na vysokou školu a abych měla dobrou práci. A přeji si, aby mamka měla šéfa, jakého měla a aby babička neměla dialýzu. - Moje největší přání je, abych mohl zůstat takhle malý, protože je lepší chodit do školy než do práce. Jako malí si můžeme hrát."
Příběh druhý - Vojta 25 let, fotbalista první ligy
Takže sis splnil svoje fotbalové přání, že tě koupil klub z první ligy?
"Ano, ale i když to byl profesionální svět fotbalu, tak to bylo o tom, že první je naše škola a až potom jsme mohli hrát fotbal. Trenér řekl, že když školu nezvládáme, tak nehrajeme. V tu dobu mě to přišlo docela drsné, ale dneska vidím, že je to důležité. Někteří kluci fakt řeší jen ten fotbal a škola je až na druhém místě. Pak si neuvědomují to, že může přijít nějaké zranění a zjistí potom, že ten fotbal už nejde. Ještě musím říct, že se mi tam začátek povedl. Během měsíce jsem dostal první pozvánku do reprezentace. To byl fakt splněný sen, dostat se během měsíce někam, kde hrají hymnu, stát tam a reprezentovat svou malinkatou zemičku."
Co je tvým současným největším přáním?
"Kdyby jste se mě zeptal před dvěma či třemi lety, tak bych určitě řekl, co nejvíc úspěchů ve fotbale. Ale dneska vidím, že když jsem měl nějaké zranění, tak nejdůležitější pro člověka je být zdravý a užívat si ten fotbal dokud to jde. Když pak člověk po delší době zjistí, že zase může na trávník, jak ten fotbal má rád, že to pro něj sice práce, ale hlavně je to koníček."
"Já bych si přála, aby celá naše rodina byla šťastná a aby se naši nehádali, abychom měli vlastní dům, u kterého by mohla stát stáj a měli bychom tam třeba dva poníky. A abychom vyhráli Sazku a třeba měli hotel. Třeba by tam byla sem tam i nějaká ta tajná cestička."
Příběh třetí - Petr 29 let, bezdomovec v Praze
Máte tady kamarády? Je vás tady hodně?
"Je nás tu alespoň dvacet. Ulice nás dala dohromady."
Jak dlouho takhle žijete?
"Od roku 2008. Já se pohádal s tátou a on mi řekl: sbal se ty hovado a vypadni z domu. Tak jsem se sbalil a odešel do Košic. Z Košic jsem odešel do Anglie do práce. Pak jsem přišel sem a od té doby jsem tady."
Co jste dělal v Anglii?
"Nakládal jsem hrozny, banány, dělal jsem kolem ovoce. Taky tam byl nedostatek práce. Představte si, že jsem se tam naučil líp polsky než anglicky."
Nelitujete toho, že jste se takhle rozhodl?
"Spíš táta toho lituje. Já jsem s ním telefonoval a on mi říkal: synu vrať se domů, já pro tebe přijedu i do Prahy. Ale mé já mi to nedovolí. Je to dost složité vysvětlování. Našli mi nádor na mozku, takže do práce nemůžu, nesmím ponocovat, pít. To nedodržuju, to je pravda. I kdybych šel někam do práce, tak bych neprošel přes lékařskou prohlídku."
A kde teď bydlíte?
"Pod mostem. Stydím se sám za sebe, když to mám takhle říct. Život je takový a jiný nebude."
Máte někoho, kdo je vám nejbližší, s kým svůj život sdílíte?
"Tady když se podíváte za roh, tak ta slečna, co tady sedí, tak to je ona s kým sdílím společný osud už deset měsíců."
Čeho by jste chtěl v životě dosáhnout, máte nějakou představu?
"Vyhrát v lotu pět milionů euro. Ale největší přání je zdraví. Zdraví, pohoda, úsměv na tváři, sluníčko nade mnou."
"Moje největší přání? Přál bych si malíře Bosche, Picassa, Michelangela, da Vinciho, Degase, Lautreca, Rubense, Renoira, Schieleho, Rafaela, Chagalla, Kandinského, Maleviče, Cranacha a spoustu dalších malířů a sochařů. Já vlastně žiju v umění. Moji rodiče a babičky a dědečkové sbírají umění, už bych měl být čtvrtá generace. Líbí se mi to a je to moje záliba."
Příběh čtvrtý - Kateřina 42 let, dělnice v pivovaru, přijela z Běloruska
Máte děti?
"Ano, dvě. Šestnáct a sedm let. Žijí se mnou. Ještě tu mám mámu. Bydlíme ve Velkých Popovicích v pronájmu. Dva roky jsem byla žadatelkou o azyl. Teď v létě jsem musela do Běloruska kvůli dokladům. Za ten týden jsem se těšila domů, strašně jsem se těšila sem domů."
Jak dlouho tu žijete?
"Osm let. Já tu porodila mladšího."
Přemýšlela jste někdy, že by jste se za čas vrátila?
"Starší syn mi řekl: mami jak chceš, ale já nikam nepojedu, já tady zůstanu. Má své kamarády, přátele. Rusky mluvit umí, ale psát, ani náhodou. Už je Čech."
Souvisí váš smysl života s nějakým snem nebo přáním, které máte?
"To přání se splnilo. Když jsem chodila do školy a učili jsme se historii a zeměpis, tak jsem viděla obrázky Prahy a přála jsem si tam jet. To přání z dětství se mi splnilo. Přeji si za pět nebo deset let koupit někde domeček se zahradou, sedět vedle stromu, popíjet pivečko, kafíčko, mít tam přátele, kamarády, grilovat. Nejlepší je mít svůj dům. Syn půjde do práce, vyučí se, třeba ho koupíme. Možné je všechno."
"Přeji si, aby rodiče tolik nepracovali, aby si odpočinuli, a aby se nehádali. - Aby se nám vrátil táta. On nás opustil asi před dvěma měsíci a já hrozně chci, aby se vrátil."
Příběh pátý - Blanka 25 let, kadeřnice a David 27 let, instalatér
Blanka: "My jsme se poznali tak, že jsme si psali na internetu, na seznamce."
David: "Brouzdal jsem tam, já chodím rád do skupiny baculek. A najednou mi napsala Smajlík 19."
Blanka: "Já jsem mu napsala a on mi tak nějak odpovídal a byl sympatický. Poprvé jsme si psali ve čtvrtek a v sobotu už byl za mnou na chalupě."
David: "Ono to zní blbě, ale hned když jsem ji poprvé viděl, tak jsem byl do ní úplně hotovej. Prostě šel jsem do toho."
Blanka: "My jsme si jen tak povídali ze začátku, úplně nezávazně."
David: "Byla v té době taková trošku vzhledově praštěná, na hlavě měla modrý melír."
Blanka: "Brali jsme se u Břevnovského kláštera, venku, tenkrát bylo hrozné vedro."
David: "Pro mě to byl šok, protože jsem byl hrozně nervózní."
Blanka: "Trošku jsem měla strach o Davida, protože ten byl z toho hodně vynervovaný. Když jsem přicházela, tak málem omdlel."
David: "Můj život má nějaký smysl, protože jsme dva."
Blanka: "Pořád mi dává najevo, jak mě má rád, je na mě hodný, milý."
David: "Proč ji mám rád? Protože se s ní cítím dobře. Přijdu z práce, těším se na ni."
Blanka: "Chceme dát dohromady byt a pak bychom přemýšleli o dětech."
Příběh šestý - Michaela 26 let, učitelka na gymnáziu
"Myslím, že je důležité, aby se uměl učitel vlídně podívat, aby se nebál před třídou usmát. Autoritu si nemusí nutně vydobýt tím, že bude držet ve třídě kamennou tvář a pohrůžkami, jak to někteří dělají, si udržovat respekt a ticho ve třídě. Samozřejmě současně s tím cítím, že je třeba dodržovat nějaký odstup od studentů. Není to tak dlouho, co jsem sama absolvovala střední školu. Jako kantor se snažím vyvarovat těch chyb, které mi vadily na mých středoškolských kantorech. Možná proto ten přístup propaguji takový vlídnější a pohodovější. A osobní přání? Určitě je to vzhledem k věku vlastní bydlení a sama sobě bych si přála zdraví a štěstí."
"Mé největší přání je mít křídla, protože bych si mohla létat, kam bych chtěla. A když bych zaspala, byla bych rychleji ve škole. Také bych se mohla kouknout do Japonska, do Číny a Vietnamu."
Příběh sedmý - Kráťa 66 let, kaskadér a cirkusák
Kdy jsi vlastně tzv. přičichl k motorkám?
Kdy jsi přišel ke koním?
"Stařenka, jak se u nás říká, měla statek. Napřed jsem jezdil na krávě, a pak teprve na koních. Pak už jsem jezdil profesionálně s koňmi. Dělali konkurs na cirkus, tak mě vzali. Jeli jsme do Ruska. Pak jsem s nimi jezdil nějaké roky Rusko, Německo, Norsko. A pak už jenom pro filmy."
Kdyby ses vrátil zpět a mohl něco udělat jinak, co by to bylo?
"Vrátit? To ani nejde. Jsem rád, že to bylo tak, jak to bylo. Měl jsem auta, chodil jsem i lítat na plachťáky. Tak jedeme, směr Chuchelský les....."
Svoje vánoční přání má každý z nás. Mnohým se už splnila, jiní po nich touží. Ale to je na přáních to krásné, že se mohou vyplnit. Aby se splnila i ta vaše, vám k Vánocům přeje česká redakce Radia Praha.
