Adam Ondra: Nelezu jako Spider-Man, spíš jako veverka

Adam Ondra se už ve dvanácti letech zařadil mezi deset nejlepších světových lezců na obtížnost. Je trojnásobný mistr světa. Přes deset let vede žebříčky skalních lezců a světová média ho nazývají českou senzací sportovního lezení. I když letos vybojoval svůj třetí titul mistra světa v lezení na obtížnost, stále nemá jistou účast na olympijských hrách. O tu musí oproti původním plánům bojovat na přelomu listopadu a prosince na kvalifikaci ve Francii. Se svými fanoušky se teď setkal nikoliv na skále, ale v knihkupectví. Vyšla totiž jeho autobiografie.

Adam Ondra, foto: Zdeňka Kuchyňová

Co říkáte na to, že se o vás mluví jako o českém Spider-Manovi?

"Jako Spider-Man se necítím, myslím, že moje lezení vypadá jinak. Jeden americký novinář se mě ptal, jak by přirovnal své lezení, tak jsem ho přirovnal k veverce."

Můžu vidět vaše ruce, se kterými se musíte udržet na těch nejmenších úchytech?

"Prsty mám tlusté. Ale je dobré, že jsou na to lezení ke své tloušťce relativně krátké. To vytváří menší páku a díky tomu se mi na těch miniaturních chytech možná drží o něco lépe. Prsty jsou asi základ, každý lezec by je měl mít silné, také celé paže, ale důležitá je souhra celého těla."

Foto: Albatros Media

Málokomu vyjde před třicítkou biografie. Vám vychází a jmenuje se Adam Ondra - Lezec tělem i duší. Lákalo vás lezení od dětství nebo to přišlo později?

"Bylo to přirozené, protože moji rodiče jsou lezci a odmalička mě brali do skal. Já jsem si v prachu pod skalami hrál s bábovičkami a díval se na to, jak rodiče a naši známí lezou. Asi bych se cítil zvláštně, kdybych byl ten jediný, který neleze. Už někdy ve třech nebo čtyřech letech jsem požadoval po rodičích, aby mě taky přivázali na lano, což se naštěstí stalo."

Prozradil jste v knížce něco, na co se vás třeba žádný novinář neptal, co není obecně známé?

"Sám jsem byl překvapený, že některé části jsou osobnější, než bych čekal. Ano, něco o mém osobním životě se čtenáři dozví."

Kolik dispciplín děláte, a která je vaše nejlepší?

"Já bych to rozdělil. Existuje lezení na umělých stěnách a na skalách. Já sebe považuji primárně za skalního lezce. Tam jsem strávil většinu své kariéry. Na skalách můžete lézt od dvoumetrového balvanu po tisícimetrovou stěnu. A nedá se říct, že musí být vždy těžší, než ten dvoumetrový balvan. Já se věnuji všemu, od tzv. boulderingu, což je to lezení na dvoumetrový balvan, po sportovní lezení, což je dobře odjištěné lezení třeba do padesáti metrů. Věnuji se i stěnám nejvyšším, kterým říkáme Big Wall, což je v překladu Velká stěna a to může být až těch tisíc metrů jako je třeba v Yosemitském údolí El Capitan. Závody probíhají čistě na umělých stěnách. Tam jsou tři disciplíny, což je lezení na obtížnost, kdo doleze nejvýš, vyhrává. Pak je lezení na rychlost a bouldering, což je lezení na obtížnost, ale bez lana do malé výšky. Nejsme jištěni lanem, ale matracemi pod námi."

Adam Ondra, foto: Heinz Zak

Jak dlouho si můžete před závodem stěnu prohlédnout?

"V lezení na obtížnost máme šestiminutový časový limit na tu cestu. V boulderingu jsou to dvě minuty."

Teď jste slavil velké úspěchy na závodech v Číně.

"To byl poslední závod Světového poháru, kde jsem zvítězil a díky tomu se stal vítězem celkového hodnocení Světového poháru. Bylo to příjemné ujištění, že snad forma a trénink jdou správným směrem před důležitým závodem, který bude kvalifikační závod na olympijské hry. Proběhne ve Francii na konci listopadu."

Vy před závody používáte i čínskou medicínu jako je akupunktura a nebo, což mě zvlášť zaujalo, teplo z pelyňkového doutníku. Jaká to je metoda?

Adam Ondra, foto: Camille Montagnonová

"Čínskou medicínu používám asi dva až tři roky. S jedním známým se scházíme asi jednou dva týdny. S moxou, což je pelyňkový doutník, se nahřívají určité body na těle. Dají se tak vyživovat určité orgány, které jsou dlouhodobým těžkým tréninkem oslabovány."

Svůj osobní rekord v lezení na rychlost máte 7,867 sekundy. Jaká to byla výška?

"V lezení na rychlost se leze patnácti metrová stěna. Ale já nejsem rychlostní specialista, moje speciální disciplína je lezení na obtížnost, popřípadě bouldering. Lezení na rychlost jsem se začal věnovat nedávno a je to kvůli olympijským hrám. Tam byl představen tzv. kombinační formát, kde se kombinují všechny tři disciplíny dohromady. Já momentálně v tom rychlostním lezení dost zaostávám za specialisty. Světový rekord je 5,48 sekundy. To je velký fičák."

Kam jezdíte trénovat?

"Já bydlím v Brně a tam zvládnu většinu tréninku. Troufám si říct, že tréninkové podmínky jsou tam možná nejlepší na světě. Na lezení s lanem jezdím občas do Innsbrucku a v minulé sezóně jsem byl párkrát v Tokiu, kde je to dobré na bouldering. Krása lezení je i v tom, že člověk potkává zajímavé lidi s neuvěřitelnými příběhy, kde je jasné, že pokud chce hlava, tak se zvládne přelézt prakticky cokoliv."

Máte svoji oblíbenou skálu?

"Pokud mám vybrat jedinou, tak je to v Norsku, kde vede nejtěžší cesta na světě s názvem Silence 9c. Ta skála se jmenuje Flatanger. Na lezení mám rád to, že se díky němu dostanu na spoustu jiných míst po celém světě. Každé místo, každá skála je jiná. Není to tak, že člověk leze stylem pravá, levá, ale každá skála má svoje specifikum. A poznávat ta specifika mě na tom hodně baví."

Máte kromě závodů v Toulouse a olympiády nějaký další vysněný cíl?

"Další skalní cíle mohou přijít až po olympiádě. Teď se věnuji čistě přípravě. Ale třeba právě na norském Flatageru mám další projekt, který by mohl být minimálně stejně těžký, jako cesta Silence. Tam bych se po olympiádě rád vypravil."