Ajvazova filosofická detektivka Prázdné ulice

Michal Ajvaz je svébytný autor střední generace, v jehož tvorbě se spojuje zájem o fenomenologickou filosofii s originálním básnickým viděním. Za svůj román Prázdné ulice získal od Nadace Charty 77 Cenu Jaroslava Seiferta. Spolu s ním byl oceněn i divadelník a spisovatel Jiří Suchý za dovršené dvacetisvazkové vybrané spisy Encyklopedie Jiřího Suchého. My se ale dnes zaměříme na osobnost prvně zmíněného Michala Ajvaze.

Michal Ajvaz, foto: www.pwf.pragonet.cz

Autor Michal Ajvaz se objevil na sklonku normalizace (1989) s básnickou sbírkou Vražda v hotelu Intercontinental. "Čtyřicetiletý debutant tehdy poprvé sklenul most mezi filozofií a verneovkami či indianajonesovkami," napsal nedávno recenzent. "Nebyl to však akt surrealistického zběsilce, nýbrž formálně ukázněného, kultivovaného autora, jehož tíhnutí k fantasknu bylo a je vždy hluboce promyšlené." Po básnické prvotině následoval soubor povídek Návrat starého varana, román Druhé město, novely Tyrkysový orel a fiktivní cestopis Zlatý věk. Souběžně autor publikoval svazky esteticko-filozofických studií (Znak a bytí, Tiché labyrinty, Tajemství knihy, Sny gramatik, záře písmen a naposledy před dvěma lety Světelný prales). Ajvazovým posledním románem jsou objemné Prázdné ulice, za něž obdržel cenu Jaroslava Seiferta. Při předávání o knize František Janouch z udílející Nadace Charty 77 řekl:

"Poslední román pana Ajvaze udělal na všechny členy poroty velký dojem, myslím, že to bylo rozhodnutí jednomyslné. Je to velký román s hlubokou filosofií a je až ku podivu, že byl napsán relativně mladým člověkem. Rozhodně to není román do kapsy, do autobusu. kdybych měl srovnávat, jsou to takové kafkovské úvahy, je to pomalý román, popisující situace, na jejichž základě autor podává své filosofické úvahy."

říká František Janouch.

"Vypravěčem románu Prázdné ulice je spisovatel v tvůrčí krizi. Jednoho dne se mu při procházce městem zabodne do nohy podivný dvojitý trojzubec, který uvede události do pohybu. Emblém trojzubce spisovatel záhy spatří na spořiči obrazovky počítačového grafika. Ten jej vytvořil podle malby, na níž se trojzubec občas zjevuje a zase mizí. Tajemný obraz visí v domě literárního kritika, někdejšího věrozvěsta socrealismu a zavilého nepřítele imaginace, jemuž se za záhadných okolností ztratila dcera. Spisovatel vypátrá malíře obrazu, zjistí, že stejný trojzubec měla vytetovaný na těle pohřešovaná dívka, čímž začíná spletité pátrání po nezvěstné i po tajemství trojzubce. Trvá pouhých osm dní, ale zabere víc než pět set stran." tak knihu charakterizuje Jan Nejedlý v recenzi s názvem Nový román Michala Ajvaze připomíná gigantické puzzle. A co o románu říká autor?

"Pázdné ulice je dost dlouhý román a je to v podstatě detektivka. I když tam není žádná vražda, takže to pořádáná detektivka není. Jde tam ale o detektivní pátrání, kde se splétají různé stopy, a nakonec dojde i k vyřešení případu."

Dostal jste za tenhle román Seifertovu cenu, hodnotíte i vy sám tuhle knížku jako nejlepší ze svého díla?

"Hodnotím, ale možná jen proto, že je to moje poslední knížka a já mám vždycky ze všech svých knížek nejradši tu poslední. Možná že až napíšu nějakou jinou, budu to vidět jinak."

Loni vyšel váš upravený román Druhé město. Jaké místo má ve vaší tvorbě tahle kniha? To, že jste se k ní vrátil, asi nebylo náhodou...

"Pro mě bylo hlavně důležité, že se tam opravily některé chyby, které byly v prvním vydání. pro mě je jinak tahle knížka vyvrcholením jedné linie mé tvorby, na kterou už nechci moc navazovat, byla to linie hodně spjatá s Prahou a s tradicí pražské literatury, a dneska už mám pocit, že jsem někde jinde. Ten poslední román se sice taky odehrává v Praze, ale je to úplně jiná Praha, není to to centrum, ale pražské periferie."

Jak o tom mluvíte, mohl by vzniknout dojem, že se liší pouze lokalizace těch románů...

"To je obtížné, někteří kritici si myslí, že ty knihy jsou pořád stejné, já který to vidím zblízka, mě připadá, že je každá úplně jiná a nerozumím, co by na tom mělo být stejné. A tak to je asi na posouzení každého čtenáře."

Vy se kromě umělecké prózy zabýváte také filosofií. Kde se ve vás rozhoduje, jestli to které téma, které vás zrovna zajímá, zpracujete uměleckou formou nebo odbornou studií?

"Ono je to možná vlastně jen jedno téma, které jsem někde označil jako jako nesamozřejmost skutečnosti. Z toho myslím vyrůstá jak literární tvorba, tak tvorba teoretická. Ty dvě linie existují odjakživa, takže já to beru tak, že nějaký čas dělám teoretickou práci, nějaký čas beletrii. A když nějaký čas dělám jedno, začne se mi stýskat po tom druhém."

Na jakou filosofickou školu nebo tradici navazujete?

"Odjakživa mi byla blízká fenomenologie, nejvíc ta původní Husserlova, dneska jsem se tomu vzdálil, ale bylo to moje zasvěcení do filosofie a formovalo to můj hlavní pohled na věci."

A v literatuře máte vzory, ke kterým se vracíte?

"Mám pár oblíbených autorů a dneska už moc nevyhledávám nové autory a pořád se jenom vracím. Kritici to většinou uhodli: je to Kafka, Borges, ale taky třeba Nabokov nebo Lewis Caroll."