Abbé Libánský a mluvící koule

V Praze probíhá 1. Bienále Kafka / Borges. Zahájilo ho v úterý odborné sympozium k dílu obou světových spisovatelů s účastí mnoha zahraničních hostí a pokračovat bude ve festivalovém duchu: výstavami, filmovými projekcemi a koncerty. Jedna z doprovodných akcí nese název Zvuk psaného - Hlasy pražské německé literatury.

Nedílnou součástí Staroměstského náměstí v Praze je kromě radnice s orlojem také Palác Kinských, patřící dnes Národní galerii. V jeho sklepení se nachází pozoruhodný systém místností, který využil pro svou zvukovou instalaci vídeňský umělec českého původu Abbé J. Libánský.

„Je to labyrint, jsou to ohromné, nádherné sklepní prostory. Nevím, jak často tu Národní galerie něco dělá, ale když jsem to viděl, tak jsem se rozhodl i v šibeniční lhůtě, kterou jsem na přípravu výstavy měl, že to zrealizujeme.“

Můžeme se jít podívat tady do té expozice?

„Podíváme se po schodech, nebezpečných, půjdem tady do sklepa. ... V podstatě se jedná o doprovodnou akci k prvnímu sympóziu Kafka / Borges a jedná se o zvukovou instalaci. Pražský dům literatury německého jazyka připravil výběr německy píšících autorů z Prahy. Jsou tam nejznámější jména: Meyrink, Kafka, Rainerová, Rilke, i několik méně známých autorů, a v podstatě se jedná o prezentaci zvukových záznamů z děl těchto autorů. Já jsem vytvořil pro každého autora, který má své vlastní téma, svůj vlastní blok, reproduktory z velkých koulí, a tato více-méně mluvící koule reprodukuje potom různé ukázky z prací autorů, někdy i jejich původních hlasů, pokud tyto nahrávky existují.“

Čili textové doprovody tady prakticky nebudou?

„Textové doprovody tu nebudou, koule jsou polepeny stránkami z různých knížek, z textů, ovšem číst se to moc dobře nedá, ale o to se taky nejedná. Celé téma pro mě v podstatě je pražská mnohojazyčnost. To znamená – já se pokouším vytvořit z prostředků, které mám k dispozici, prostředí, kam když člověk přijde, tak se octne v jakémsi Babylonu, ve zmatení jazyků.

V Praze především, myslím, když zmizela němčina, zmizela i mnohojazyčnost, taková ta přirozená, automatická. Teď se tu objevuje opět spousta samozřejmě i jiných jazyků a je otázka doufejme jen času, jak dlouho to bude trvat, než se vytvoří zase tak automatická mnohojazyčnost.

Je to určitě osobní téma, v každém případě samozřejmě, ale já žiju ve Vídni a myslím, že Vídeň je takovým zajímavým příkladem, protože Vídeň byla mnohojazyčná taky, ta mnohojazyčnost nezmizela tak úplně, jako třeba v Praze, ale přicházejí noví emigranti, imigranti, a myslím, že z toho automatického vývoje mnohojazyčnosti a multikulturálnosti že se najednou stává problém, a to politický problém a ne lidský. Tam, kde mezi lidmi nejsou, vznikají politicky.“