Anne Marie Kenny: Od písně pro Havla k podnikání v Praze 90. let
Americká zpěvačka Anne Marie Kenny přijela do Československa poprvé v roce 1990 na pozvání prezidenta Václava Havla, který jí zprostředkoval koncert v jednom pražském klubu. Později založila úspěšnou pracovní a vzdělávací agenturu a ve vlasti svých předků zůstala až do konce desetiletí. O tyto a mnohé další příběhy se Kenny dělí ve svých pamětech, které právě vyšly v češtině pod názvem Moje píseň pro Čechy.
Sympatická Anne Marie Kenny s nevšedním životem, během kterého zažila přelomové momenty historie a setkala se s řadou zajímavých lidí, se rozhodla o své osobní zážitky a dojmy podělit se čtenáři ve svých pamětech " Moje píseň pro Čechy". Kniha vychází v češtině i angličtině. Krátce po křtu české verze se v kavárně pražského Domu U Černé Matky Boží sešla s redaktorem anglické sekce RPI Ianem Willoughbym, kterému poskytla následující rozhovor. (Originál si můžete poslechnout v podcastu Prague Talk.)
Nejdříve bych se vás rád zeptal na vaši minulost. Máte české kořeny?
Ano, mám. Z matčiny strany. Ona je Janda, Jandová, ale byli to její prarodiče, kteří do USA přišli koncem devatenáctého století z Moravy.
Zněla ve vaší domácnosti čeština, mluvíte česky?
Něco málo tam bylo, ale ne moc. Jen pár slovíček, která jsou taková legrační, a nejsem si jistá, jestli je mohu říct v rádiu [smích].
ČTĚTE TAKÉ
Ve své knize uvádíte jednu zábavnou věc - že váš otec, který byl irsko-amerického původu, odtud vaše jméno, používal české fráze jen tak pro zasmání.
Můj táta to s jazyky uměl. Myslím, že za druhé světové války se velmi dobře naučil francouzsky a italsky. A říkal věty jako 'dej mi pusu, hezká holka' a podobné věci; bavilo ho to, uvádět lidi do rozpaků.
Na přelomu 90. let jste žila ve Francii, kde jste zpívala v klubech. V té době byl Václav Havel čerstvě jmenovaný do funkce prezidenta Československa. Vy jste se dostala do kontaktu s Havlem - můžete nám, prosím, tu historku vyprávět?
Nejdřív jsme žili s manželem v Paříži, kam jsme se přestěhovali v roce 1983, na pět let, a pak jsme se přemístili do Nice.
Byli jsme tam v době sametové revoluce a celého toho dominového efektu, kdy nejdřív padla Berlínská zeď, a my sledovali v televizi dění v zemích, kde probíhala jedna revoluce za druhou. A když jsem viděla lidi na Václavském náměstí - protože jsem napůl Češka - byla jsem obzvlášť nadšená.
To bylo ještě v době, kdy Havel nebyl ve funkci, ale pak jsme se po několika dnech dozvěděli, že je prezidentem, a četli jsme nějaké jeho články v The International Herald Tribune.
Vložila jsem píseň do obálky a poslala na Hrad, ve snu mne nenapdalo, že dostanu odpověď.
Šla jsem spontánně ke klavíru, a tak jako to u umělců bývá, když chtějí něco vyjádřit, nějak zareagovat, tak to udělají prostřednictvím umění. Napsala jsem báseň na hudbu Jacquese Brela „Když máme jenom lásku“ (Quand on n'a que l'amour), ale s úplně novým textem, která se k tomu hodí. A ano, vložila jsem ji do obálky, poslala na Hradčany a vůbec mě nenapadlo, že dostanu odpověď - a dostala jsem ji.
To zní až neuvěřitelně. Na Havla se upíraly zraky celého světa, byl to takový rockový prezident, v době přelomových změn, a přesto jste od něj dostala odpověď.
Nemohla jsem tomu uvěřit, nečekala jsem to, byl to dar, čistý dar. Dostala jsem mail od Pragokoncertu. Jejím ředitelem byl tehdy Ivo Letov a ten mi napsal: Moc vám děkuji jménem pana prezidenta Havla, přečetl vaši báseň a rád by vás pozval, abyste přjela zazpívat do našeho klubu Reduta v čase, který se vám bude hodit - zavolejte mi.
Reduta je samozřejmě slavný pražský jazzový klub s dlouhou historií. Nakonec jste tam odehrála dva koncerty, jak na to vzpomínáte?
Bylo to v říjnu 1990, bylo tam plno, všude se táhly mraky kouře a každý, kdo tam byl, ví, že je to docela malá místnost - a to byly doby, kdy kouřili skoro všichni.
Ale publikum bylo tak vnímavé. Když jako zpěvačka a částečně autorka, stojíte na pódiu a zpíváte, musíte tak trochu cítit vibrace. Nikdo vám neřekne: Hele, tohle je dobrý, to se nám líbí. I když potlesk něco napoví. Ale hlavně vnímáte tu atmosféru. A já cítila, že přináším něco, co lidé chtějí.
A ano, potlesk byl skvělý. Potkala jsem pak tolik lidí - novinářů, jiných umělců, diplomatů -, kteří mi přišli do zákulisí poděkovat. A mnozí z těch lidí jsou dodnes mými celoživotními přáteli.
Jak na vás Praha tehdy, necelý rok po revoluci, zapůsobila?
Byla jsem z ní docela unešená. Upozorňuji, že jsem předtím žila ve Francii. Teď jsem obyvatelkou Středozápadu ve Spojených státech, ze středně velkého města Omaha, ne z New Yorku nebo něčeho podobného. Ale žili jsme v Paříži, žili jsme v Nice, a pak jsem se ocitla tady v Praze - a krása toho města byla naprosto ohromující. Poprvé jsme přijeli do Prahy, byli jsme unavení, ale jakmile jsme zahlédli Hrad, byli jsme naprosto okouzleni. A jak říkám, po našich koncertech jsem potkala úžasné, úžasné lidi.
Následující rok jste začala žít v Praze a založila jste firmu poskytující kancelářské služby. Co konkrétně jste dělala?
Ano, miluji Paříž, která je majestátní, ale Praha je jako malý klenot a mystická.
Byl to takový zlomový okamžik. To město a lidé mě tak uchvátili, že jsem věděla, že tu chci žít. Musela jsem k tomu přemluvit manžela a také jsem se sem musela ještě jednou vrátit, abych se ujistila, že to opravdu chci. Nakonec jsem se sem po koncertech vrátila několikrát, abych zjistila, co všechno tu můžu dělat.
Mohla bych zpívat? Spíše ne, umění už nebylo dotované, jako v minulosti. Moji přátelé umělci, kamarádi hudebníci, říkali, že mají dokonce problém sehnat práci.
Ale obchodní scéna byla úžasná a eklektická. Kdysi dávno jsem byla sekretářkou a napadlo mě, že založím sekretářskou službu pro obchodníky. Nakonec to skončilo založením pracovní agentury.
Také jste udělala úžasnou službu pro Prahu, když jste překládala jídelní lístky v restauracích, což byla tehdy novinka.
Opravdu to tak bylo. Člověk chodil do všech těch restaurací a říkal: „Máte jídelní lístek v angličtině?“ a oni na to: „Ne, ne. A já si říkala: Hmmm?
Také jsem si myslela, že to bude rychlý způsob, jak vydělat peníze. Zakládala jsem firmu a mohli jsme legálně vystavit fakturu... A bylo to něco, co jsem mohla dělat, zatímco jsme si budovali jméno pro to, co jsme skutečně plánovali dělat, což mělo být telefonní-faxovou-mailovou adresou pro navštěvující podnikatele, ale také poskytovat sekretářské služby.
Takže ano, dělali jsme nějaké překlady jídelních lístků. Ale velmi rychle nám zavolali z firmy Johnson & Johnson. Moje sekretářka samozřejmě žádnou z těchto mezinárodních společností neznala, a tak přišla do mé kanceláře a říká: Volá někdo jménem pan Johnson Johnson. Řekla jsem: Podejte mi ten telefon [smích], a zvedla jsem ho.
Byl to nový ředitel společnosti Johnson & Johnson a říká: Poslyšte, potřebujeme sekretářské služby, ale chceme sekretářku do kanceláře - máte někoho?
Řekla jsem: Můžu vám zavolat za deset minut? Zavěsila jsem, podívala se na svou sekretářku a řekla: Šla byste mu dělat sekretářku jen na dva dny? Říká se tomu dočasné zaměstnání.
Nikdy o tom neslyšela, nikdo o tom neslyšel. Přešla tam a pak jsem ji během dvou dnů dostala zpátky, našla jsem další lidi a stala se z nás personální agentura.
Abych na chvilku odbočil, v knize mě překvapila jedna věc, a to, že v roce 1992, když jste sem přijeli, jste se s přáteli obávali rozdělení Československa, toho, že by se tu mohlo stát něco špatného, že by tu mohl nastat nějaký chaos. Přijali jste taková opatření, jako že jste si například pořídili zahraniční valuty a měli jste plnou nádrž benzínu. Čeho přesně jste se báli?
Dívali jsme se, co se děje v Jugoslávii. Věděli jsme, že je to daleko. Samozřejmě jsme věděli, že je to jiná země. Ale chtěli jsme mít pro jistotu záložní plán.
Když říkám 'my' - moji přátelé, kteří o tom se mnou mluvili, tak to byli zejména Marie Nováková a Steve Kelly, kteří se zabývali školením a poradenstvím. Tak jsme si prostě řekli: Pojďme mít záložní plán. Uvědomte si, že to byla doba před mobilními telefony a e-maily. Samozřejmě jsme byli zaregistrovaní na americké ambasádě, ale napadlo mě: Je tady asi dva tisíce Američanů, jak by nás všechny kontaktovali? Takže jsme měli plán na útěk.
Když už mluvíme o americké ambasádě, myslím, že v té době byla velvyslankyní Shirley Temple-Black. Setkala jste se s ní?
Setkala jsem se s ní a byla jsem z toho opravdu nadšená, protože jako děti jsme se dívali na její filmy. Byla to velmi seriózní diplomatka a úžasná žena, bojovnice za lidská práva. Takže ano, setkala jsem se s ní.
Když se vrátíme k vašemu podnikání a rozvoji v pracovní agenturu, kdo patřil mezi vaše známější klienty?
Proboha, většina amerických společností. Právnické firmy, jako Squire, Sanders & Dempsey, Allen & Overy, i když si nejsem jistá, jestli byly americké nebo britské, ale byly mezinárodní, Baker & McKenzie, šest velkých účetních firem, Proctor & Gamble, IBM - ti všichni nám volali. Měli jsme mnoho, mnoho mezinárodních firem. Byli jsme personální společnost, neboli agentura práce a školící firma, a jako jediní jsme se zaměřovali na pomocný personál: sekretářky, recepční, lidi zajišťující zázemí. Žádná jiná pracovní agentura se nechtěla tak úzce zaměřovat.
Rozhovor s Anne Marie Kenny v angličtině si můžete poslechnout pod názvem Anne Marie Kenny: From singing at Havel’s invitation to business in ‘90s Prague.
Říkáte také, že některé z těchto mezinárodních firem se zdráhaly zaměstnávat lidi, kteří by podle nich mohli být poskvrněni tím, že byli součástí předchozího systému nebo pracovali pro státní podniky.
To byla svízelná situace, protože ti manažeři, kteří sem přijížděli, říkali věci typu: Pošlete mi někoho, kdo nemá žádné špatné návyky, nikdy nepracoval pro státní firmu, protože jejich podnikatelská etika není stejná jako to, co chceme my. Ale právě proto jsme dělali školení, aby Češi věděli, co se od nich očekává v mezinárodní firmě. Myslím, že jsme tím nikdy nikoho neponižovali. Byly to spíše informace: Tady je to, co můžete očekávat, pokud chcete pracovat pro mezinárodní společnost, a tady je to, co od vás budou očekávat oni.
Ale museli jsme zaškolit i ty manažery, aby nikoho nediskriminovali. I člověk pracující ve státní firmě mohl být dobrým kandidátem. Dost často se nám také stávalo, a to mě mrzí, že mívali sexistické poznámky. Říkali: Pošlete mi někoho hezkého.
Jeden chlapík řekl: „Pěkné nohy. Odvětila jsem: „Promiňte. A on na to: Hele, neříkejte mi nic z té americké kulturní korektnosti. A já na to řekla: To není americká kulturní korektnost, to je i proti českému zákoníku práce. Tak se mi snad dařilo vyškolit i naše klienty [smích].
Praha 90. let byla známá přílivem spousty mladých lidí, mnozí přijížděli hned po vysoké škole. Vy jste byla o něco starší, pracovala jste v byznysu a vedla tak trochu seriózní život, zatímco oni se poflakovali po světě a psali básně nebo cokoli jiného. Jak jste se dívala na všechny ty mladé lidi tady?
No, myslela jsem si, že jsou skvělí, a někdy jsem si tak trochu přála být jednou z nich [smích]. Bylo mi asi 39 let, když jsem sem přijela poprvé, a myslím, že někteří z těch mladších, kteří byli čerstvě po vysoké škole, přišli učit angličtinu, což bylo něco, co mohli dělat. To mi přišlo skvělé - vlastně jsem si myslela, že je to velmi potřebná služba. Ale mějte na paměti, že jsem se taky občas poflakovala po barech. K mému pozdějšímu rozhořčení, a mluvím o tom ve své knize na velmi intimní osobní úrovni, že ano, přes den jsem se hodně věnovala práci, ale také jsem chodila pařit.
Zmiňujete se také o návštěvě baru Jo's, který byl známým místem pro expaty. V knize je také mnoho dalších odkazů, které podle mě budou hodně rezonovat mezi lidmi, kteří tu byli v 90. letech. Dokonce i pro mě, když jsem četl název obchodu Fruits de France, který byl naproti Hlavní poště, kde měli třeba v zimě jahody, to byl skutečný návrat do těch časů.
Oh, tam jsem si užívala, že jsem si mohla udělat pesto. Uvědomte si, že jsem zrovna přijela z Nice, kde jste si bazalku a rajčata mohli koupit kdykoli během roku. Ano, to bylo prostě skvělé, moci si kdykoli udělat omáčku pesto s čerstvou bazalkou.
V knize zmiňujete mnoho jmen lidí, které já i mnozí další dobře známe, například redaktora Prague Post Alana Levyho, bývalého hollywoodského manažera Norberta Auberbacha - potkala jste spoustu zajímavých lidí.
Ano bylo opravdu skvělé potkat tolik zajímavých lidí. A o 25 let později, když jsem si dělala rešerše (psaní a výzkum této knihy mi zabraly pět let) jsem se s těmi lidmi setkávala znovu.
S ilustrátorem a spisovatelem Petrem Sísem jsem se seznámila už v 90. letech, když jsem byla se Zdeňkem Mertou, docela známým skladatelem a klavíristou, na krátkém turné v USA, kde jsem zpívala a on mi hrál. To bylo tuším v roce 1990 nebo 1991 a zastavili jsme se v New Yorku a on byl kamarád Petra Síse a já se tehdy s Petrem seznámila. A pak v posledních pěti letech, když jsem pracovala na knize, jsem znovu kontaktovala Petra. Po mnoha úžasných rozhovorech o tom, jaký význam vlastně měla sametová revoluce a co bylo před ní a po ní, od komunismu k demokracii, o tom co se tehdy stalo a jak to ovlivňuje lidi i dnes, když jsme spolu dlouhé hodiny mluvili, tak mi nabídl, že mi bude ilustrovat obálku.
Jak říkáte, obálku pro vaši knihu, která se česky jmenuje Moje píseň pro Čechy, udělal Peter Sís. Právě jste měla křest české verze tady v Praze. Proč vychází nejprve v češtině a pak teprve v angličtině?
No, to byl můj ideální scénář. Hledala jsem nakladatele jak v USA, tak tady a potkala jsem ho přes jiného svého kamaráda, výtvarníka Jiřího Votrubu, který mě celé ty roky inspiroval, protože jeho umění je tak hravé a zajímavé, a tak české...
To je ten člověk, co dělá všechny ty pohlednice s Franzem Kafkou a věci, které vidíte ve všech turistických obchodech?
Přesně. Já nosím jeho tričko každé ráno na snídani do hotelu [smích]; má spoustu různých triček s některými svými díly.
Seznámil mě s Martinem Vopěnkou z nakladatelství Práh. Martin si přečetl můj rukopis a řekl, že by o něj měl zájem, kdybych v něm udělala pár změn. Řekla jsem: Vůbec žádný problém. Ve skutečnosti nešlo o žádnou zásadní změnu mého psaní, ale o jakési přesunutí věcí. A protože se k tomu postavil čelem a řekl: „Ano, vydám tvou knihu,“ vyšla nejprve v češtině, z čehož mám velkou radost. Pro anglickou verzi dělám určitou formu samovydání a měla by vyjít na Amazonu a prostřednictvím Barnes & Noble a dalších distributorů zhruba koncem listopadu.
Abychom doplnili váš pražský příběh, na konci 90. let jste prodala firmu a vrátila se do Států. Dnes se Praha od vašeho prvního příjezdu koncem roku 1990 značně změnila. Jaké to je být tady teď?
Trochu surreálné. Není to tak, že bych posledních dvacet a něco let byla jen ve Státech, vracím se často a udržuji si přátelství. Jaký je to pocit? Nálada se samozřejmě změnila. Devadesátá léta byla samozřejmě mimořádně zvláštní doba, plná naděje a nových možností. Víme, co se teď děje ve světě, máme tady v Evropě válku. A nálada lidí... Myslím, že u některých zůstala naděje, ale u jiných se stala velmi, velmi cynickou. To bylo i před tím, i v 90. letech, ale ne tak jako teď. Myslím, že cynismus je, promiňte mi, že to říkám každému, kdo to tak trochu cítí, lenost. Je to způsob, jak se vzdát. A demokracie je něco, na čem se musí pracovat.
