Aškenazyho rozhlasová klasika Bylo to na váš účet
V našem literárním magazínu jsme se rozhodli uvádět tvorbu významných českých spisovatelů. Zatímco v Knihovničce Radia Praha každou neděli hovoříme o ní, v Literárním naslouchátku vám ji přímo představujeme. Dnes budete moct naslouchat tvorbě přední literární osobnosti českých 60. let - Ludvíka Aškenazyho.
Narodil se v roce 1921 v polském Lvově v česko-židovské rodině, do Čech přišel se armádou Ludvíka Svobody v roce 1945. Oženil se s dcerou německého spisovatele Heinricha Manna. První renomé si získával jako prozaik: po válce začínal publicistikou, zprvu silně ovlivněnou ideologií, změnu pak přinesly Dětské etudy, povídky s dětským hrdinou. V Aškenazyho tvorbě se rozvinuly lyrismus a hravost. V protikladu k dosavadnímu oficiálnímu úzu začal nahlížet velké události perspektivou obyčejných lidí, oficialitu poměřoval všednodenností svých hrdinů. V literatuře 2. poloviny 50. let nebyl sám, hovoří se v této souvislosti o zájmu o obyčejného člověka. Aškenazy se proslavil povídkovými soubory Ukradený měsíc, Psí život, vajíčko.
Jako dramatik spojil svůj život s rozhlasem, nejprve československým, po emigraci v roce 1968 s rozhlasy německými. Napsal za svůj život na tři desítky rozhlasových her. V Čechách ho diváci poznali diky hrám Piškot (1963), Bylo to na váš účet (1964), Kůže (1967) a Servítek (1967). Na divadle se uváděla hra Host (1960). Velmi často se v nich objevují reminiscence na 2. světovou válku.
O vztahu Ludvíka Aškenazyho k rozhlasové dramatické tvorbě hovoří jeho syn, filmový režisér Jindřich Mann:
"Když byl demobilizován z té takzvané Svobodovy armády, tak mu dali tehdy nabídku, jak mi říkal, že mohl buďto být někde správce nějakého mlýna nebo aby šel do rozhlasu. Takže si vybral rozhlas. To mi říkal, ale třebas to není pravda? Tím se dostal do rozhlasu, kde mimochodem kde už tehdy na začátku 50. let jednu rozhlasovou hru napsal. Rozhlas vždycky k nějakému výročí zorganizoval veřejné vysílání, buďto z Technického muzea nebo z parku Juldi Fuldi, jak jsme tehdy říkali, lidi se mohli dívat, jak se vysílá, a to bylo v té době, kdy všecko bylo hodně neimprovizované a tuhé, dost atraktivní. A tam si myslím už při prvním vysílání rozhlasovou hru napsal. Na jednu stranu dobře, že se o ní neví, protože je, jak by se dnes řeklo, hloupě poplatná době, je to prostě trochu stalinistický blábol, na druhé straně jsem překvapený, když jsem si ji tuhle četl, jak jsou tam vlastně dobré dialogy. Když si člověk odmyslí, o čem ty dialogy jsou, tak jsou vlastně strašně dobré. Úplně se liší od všech jiných dialogů v té době. Jsou rafinované a hezké, o to hůř dopadá celý ten konglomerát... Jmenovalo se to Dítě a bomba.
Tak to jenom čistě životopisně k tomu, že se tím můj otec vždycky zabýval. Od roku 1954 byl spisovatel na volné noze, psal prózu, měl tehdy svůj první velký úspěch Dětské etudy. A myslím, že někdy od roku 1956 ho jeho tvůrčí, spisovatelský pocit vedl k tomu, aby psal pro jeviště. On byl dost úspěšný scénárista, jeho bavil dialog a nedramatická dramata. A myslím, že v tom byl dost mistrný.
Takže on pak měl dost jako dramatik renomé, dneska je to zapomenuto, jestli právem nebo neprávem, nechám stranou. To co psal, bylo taky nějakým způsobem dobré. myslím, že na rozhlasové hře ho zajímalo, že to byl čistý dialog. Někdo ho asi oslovil, začalo ho to bavit, pak když jsme žili v Německu, tak to hodně psal. Jistě ho na tom bavil tenhle čirý dialog, který už i bez pohybů a scén dokázal vytvářet příběh. Za tu hru bylo to na váš účet dostal Prix Italia, což je velice prestižní festival rozhlasové hry v Itálii - v té době byl samozřejmě ještě prestižnější než dneska, protože rozhlasová hra jako taková byla prestižnější než dneska... - tam dostal buď tu hlavní cenu něbo nějakou vedlejší. Pak se ta hra okamžitě vysílala ve všech možných evropských rádiích a to ho vedlo k dalším zakázkám a k další tvorbě. Z toho se vyvinula přání, aby ty hry psal, a také jeho chuť těm přáním vyhovět."
Rozhlasovou hru Bylo to na váš účet (ukázky jsou součástí zvukové podoby tohoto příspěvku) natočil v roce 1964 režisér nastupující generace Jiří Horčička. Jeho nahrávka s předními herci patří mezi nejlepší díla českého rozhlasového umění. V ukázce uslyšíte Karla Högera a Vladimíra Brabce, Marii Vášovou, Jaroslavu Adamovou, Rudolfa Hrušínského, Waltra Tauba a Janu Drbohlavovou. Stejně jako Kůže a Piškot vychází i tato rozhlasová hra z Aškenazyho povídek, v tomto případě se volně opírá o povídku Vajíčko. Aškenazy ve hře mistrným způsobem rozvinul radiofonní dramatické principy. Úředník Pokštefl se v kocovině prostřednictvím telefonu setkává svým mladým já a znovu před ním ožívají zapomenuté události z válečných let.
Režisér Jiří Horčička vynikal během svého rozhlasového působení v citu pro tempo a rytmus zvukové inscenace a v práci s hercem. Od poloviny 50. let byly Horčičkovy režie často obsazovány Karlem Högerem, který vycházel vstříc potřebě nového, filmově civilního herectví. Ve hře Bylo to na váš účet také Horčička využil imitačních schopností mladého Vladimíra Brabce. Postava sedmnáctiletého Jaroslava Pokštefla díky němu věrně přebírá osobitou dikci Högerova čtyřicátníka. Před mikrofonem herci Horčičkových inscenací působili autentičtěji než starší herecká generace (čestnými výjimkami mezi staršími herci byli například Zdeněk Štěpánek, Miloš Nedbal, František Smolík nebo Olga Scheinpflugová). Horčička ve svých inscenacích prorážel cestu civilnímu zvnitřnělému herectví, které později v rozhlasových studiích převládlo.
