Asociace českých rodáků ve Francii oslavila padesátiny
Minulý víkend v Paříži oslavila padesáté výročí svého vzniku Asociace českých a slovenských rodáků ve Francii. Čeští krajané současně otevřeli své nové centrum v jedné z nejatraktivnějších částí francouzské metropole - na Montmartru. S mikrofonem je navštívila Milena Štráfeldová:
"Před tím to byla Československá kolonie a potom, když přišel prezident de Gaulle, Československou kolonii zrušil. Takže musel vzniknout nový spolek, a to byl spolek rodáků z Československa,"
"Někteří z nich neuměli francouzsky, potřebovali pomoc, nevěděli, jak se dostat nazpět. Tehdy tu byla víza..."
Právě tak se dostali do Paříže i rodiče paní Denisy Šachtové:
"Byli to Slováci a přišli kvůli práci. To bylo po první válce. Bylo to dost těžké, protože všechno chybělo. Byli cizí a museli hledat práci, tak to bylo složitější než pro Francouze. Byly to tvrdé časy."
"Já hodně používám česká slova, protože v našem spolku jsme dříve měli školu. Ve slovenské třídě už ale nebylo místo, můj otec ale řekl, že to nevadí a že půjdu do české školy. Protože už ale vůbec nemluvím, tak to nestačí. Možná nejsem dost šikovná, ta slova se mi ale už nevybaví."
Dodnes vzpomíná i na podmínky, v jakých krajané žili ve Francii za druhé světové války:
"Já jsem byla na venkově. Mám sestru a rodiče nás poslali na venkov, protože v Paříži nic nebylo. Jídlo a všechno ostatní bylo velmi těžké sehnat. Na venkově to bylo trošku lepší, tam byly slepice, zelenina a ovoce, spíš než v Paříži."
"Otec je Slovák, z Myjavy, manžel je Čech ze Šumavy a maminka byla Čechomoravačka."
Paní Lešáková ovšem do české školy ve Francii už nechodila, česky se učila na návštěvách v bývalém Československu:
"To jsem se naučila, když jsem jezdila na dovolenou. Od sedmi let jsem jezdila k tetě, a tak jsem se to naučila."
A stejně se česky učí i další generace českých krajanů v Paříži. Dokazují to i dcery paní Lešákové:
Paní Šachtová i Lešáková a stovky dalších se sešly v roce 1958 v nově vzniklé Asociaci rodáků. Ta prý měla po celé Francii kolem tří tisíc členů. Pořádala mnoho kulturních a společenských akcí, koncertů, výstav, ale třeba i obědů a večeří s tradiční českou kuchyní:
"Plesy byly taky, každý rok. A taky jsme jezdili po vesnicích tady ve Francii."
K Asociaci patří i folklorní soubor Naděje. Jeho začátky připomíná současný vedoucí Daniel Compagnon:
"Ten soubor začal v roce 1952, tehdy tu existovala Československá kolonie. A mladí lidé jeli každý rok na pobyt do Československa. Jednou byli v Brně a poznali tam soubor, který se jmenoval Mladost. A ti mladí si řekli, že si musí taky takový soubor založit ve Francii. Tak to začalo a od té doby ten soubor funguje."
"V r. 1968 jsem se náhodou setkal s tím souborem. Potřebovali chlapy, to je v souboru vždycky problém. Tehdy jsem hrál rugby, byl jsem sportovec, tak jsem u piva řekl, že to zkusím. A letos je to čtyřicet roků a pořád ještě trochu tancuju. Pak, když jsem začal pracovat jako vedoucí souboru, jsem musel trošku změnit systém, protože soubor jen tancoval. Já jsem ten systém trošku změnil, aby tam byl i zpěv a nástroje. A okolo roku 1980 jsem se začal učit hrát na fujaru."
Souborem Naděje za víc jak půl století existence prošly stovky lidí. Setkává se v něm i několik generací: nejmladšímu členovi je teď šestnáct let, nejstarší je sám Daniel Compagnon, letošní šedesátník.
"Mezi tím máme velkou skupinu děvčat, které mají třicet let. Moje dcery mají třicet let, ale začaly, když jim bylo pět."
"Každý rok jezdíme do Detvy, to je superfestival, a taky na Moravu. Skoro pravidelně vystupujeme v Rožnově pod Radhoštěm a v Hluku."
Naděje ovšem tančila a zpívala i v Praze a příští rok se chystá na folklorní festival v Tuchlovicích u Prahy.
Vraťme se ale zpátky k Asociaci. Dnes už je v ní třetí generace členů. Jsou mezi nimi i děti ze smíšených česko- nebo slovensko-francouzských rodin nebo dokonce lidé, kteří nemají žádné české kořeny. Proto se Asociace změnila na spolek rodáků a přátel Československa. Rozdělení původní společné vlasti prožívali členové těžce:
Od letošního června má Asociace rodáků a přátel nové prostory na Montmartru. V domě nedaleko slavného "vršku" a Sacré-Coeur je nyní galerie, která umožní pořádání výstav. V suterénu jsou pak další dvě sklepní místnosti, které poslouží jako klubovny, učebny i prostory k setkávání členů.
"Máme teď jiné cíle, protože ti staří lidé už zemřeli a Slováci a Češi, kteří tu žijí, nepotřebují pomoc. Chceme jen, aby ve Francii ještě žila ta kultura. To znamená, že bychom měli dělat výstavy, koncerty, debaty. A tyto prostory jsou lepší než prostory, které jsme měli předtím."
Sami členové Asociace však přiznávají, že budoucnost krajanských spolků je nejistá:
"Stárne to a mladí už tam málo chodí. Je to tak, bohužel, a je to všude stejné. Tady to ještě drží ten folklor. Takže to ještě bude nějaký čas existovat. Kdo to ale povede potom, to nevím."
