Biskup Václav Malý o Václavu Havlovi: „Byl to dar mít ho v čele státu“
Při příležitosti nedožitých 90. narozenin Václava Havla vzpomíná na legendárního prezidenta emeritní pražský biskup a občanský aktivista Václav Malý. Oba muže spojovalo mnohaleté přátelství z dob disentu, společné působení v Chartě 77 i klíčová role při zakládání Občanského fóra v roce 1989. Pamatuje si jejich první setkání, Havlovo duchovní zakotvení a co z jeho myšlenek podle něj schází dnešní politické kultuře? Ptala se Martina Schneibergová.
Kdy jste se setkal s Václavem Havlem poprvé? Předpokládám, že někdy v 70. letech.
Poprvé to bylo v roce 1978 při založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných v bytě manželů Bendových na Karlově náměstí. Jeho jméno a dílo jsem však sledoval už od konce 60. let. Viděl jsem představení v Divadle Na zábradlí po roce 1968, v době normalizace jsem zaregistroval jeho různá vyjádření a potom i slavný dopis prezidentu Husákovi z roku 1975. Osobně jsem ho ale poznal a setkal se s ním až v roce 1978.
Překvapil vás něčím při vašem prvním setkání?
Překvapil mě tím, že nevystupoval jako někdo slavný. Choval se velmi skromně a musím říci, že jsem jen koukal s otevřenou pusou – před tak velkou osobností jsem se ani neodvážil nic říct. Ostych jsem ztrácel jen postupně. Pozdravili jsme se a já tehdy ještě působil jako kaplan v Plzni. Zanedlouho potom jsem o možnost veřejně působit jako katolický kněz přišel.
V disentu jste se setkávali dost často. Byl jste s ním v kontaktu i potom, co se stal prezidentem?
Když se stal prezidentem, kontakty už byly velmi řídké. Nevnucoval jsem se a naprosto jsem chápal, že je zavalen spoustou úkolů a výzev. Dobře si ale pamatuji, že asi dva roky před jeho smrtí jsem ho navštívil v nemocnici. Velmi hezky jsme si popovídali o duchovních záležitostech a dokonce mě požádal o modlitbu. Na ten okamžik vzpomínám moc rád. Jinak jsme byli ve styku spíše letmo a za přítomnosti dalších osobností.
Zmínil jste, že vás požádal o modlitbu. Jaké bylo vlastně jeho duchovní zakotvení? Známé je jeho přátelství s tibetským dalajlamou a hned v roce 1990 pozval na návštěvu papeže Jana Pavla II., což potom označil za malý zázrak…
Václav Havel, pokud jsem ho poznal, nikdy veřejně neřekl: „Já věřím v Boha.“ V této záležitosti byl velmi plachý. Opisoval to tak, že člověk není středem veškerého stvoření, ale má odpovídat na výzvu, která přichází z transcendence – tedy odkudsi mimo dosah člověka. Má cítit zodpovědnost, na tento hlas naslouchat a zjemňovat své svědomí. Jestli Václav Havel na konci života vysloveně řekl: „Ano, věřím v Boha,“ to by mohli dosvědčit ti, kteří s ním byli v jeho posledních měsících. Já to dosvědčit nemohu, ale jeho směrování bylo jasné. Respekt vůči křesťanství a věřícím v něm rozhodně byl.
Přátelství s dalajlamou vyplynulo i z podpory utiskovaných Tibeťanů. Hrál tam ale roli i zájem o buddhismus?
„On sám nikdy nevystupoval jako spasitel nebo někdo, kdo ví, jak na všechno. Spíše upozorňoval na to podstatné a stále kladl důraz na svědomí.“
Duchovní rozměr buddhismu Václava Havla rozhodně oslovil. Z jeho strany šlo nejen o respekt vůči osobnosti, která byla symbolem spravedlnosti a zápasu o lidskou důstojnost, ale byl v tom i hlubší duchovní rozměr.
Vraťme se ještě do dnů sametové revoluce. Většina veřejnosti si vás pamatuje jako moderátora obrovské demonstrace. Vyzval jste tehdy mimo jiné k modlitbě za dva policisty, kteří se omluvili za zákrok na Národní třídě. Bylo to s Václavem Havlem domluvené, nebo šlo o spontánní nápad?
Domluvené to vůbec nebylo, šla o zcela spontánní reakci. Od těch dvou policistů vyžadovalo velkou odvahu, že vystoupili a omluvili se. Než abych dlouze mluvil o tom, co znamená odpouštět – a lidé tam byli připraveni odpustit –, říkal jsem si, že nejlépe to vyjádří modlitba „Otče náš“. Měl jsem sevřené hrdlo, ale riskl jsem to, i když jsem vůbec nevěděl, jak budou lidé reagovat. Reagovali velmi vstřícně, což pro mě bylo pohlazením po duši, a byl jsem rád, že to tak přijali.
S Václavem Havlem si spousta z nás spojovala velké naděje. On to určitě vnímal. Nebylo pro něj břemenem, že si z něj lidé udělali někoho, kdo za ně všechno vyřeší?
Určitě to bylo velké břemeno. On sám nikdy nevystupoval jako spasitel nebo někdo, kdo ví, jak na všechno. Spíše upozorňoval na to podstatné a stále kladl důraz na svědomí. Nešlo mu jen o politické analýzy, ale o to, aby si člověk uvědomil, kým je a jaký smysl dává svému životu. Že to neustále připomínal, bylo podle mě zásadní. Rozhodně to pro něj bylo těžké břímě – neměl v podstatě žádné soukromí a lidé do něj projektovali očekávání, která nemohl splnit. Přesto je obrovský dar, že jsme ho mohli mít v čele tehdejšího Československa a později České republiky po tolik let.
Po smrti Václava Havla jste na jednom shromáždění řekl, že naděje není v přesvědčení, že všechno dobře dopadne, ale v jistotě, že naše jednání má smysl. Řekl jste, že právě to vás nejvíce inspiruje. Myslíte na to pořád?
Ano, myslím na to často a rád to cituji. Václav říkal, že naděje nespočívá v tom, že všechno dobře dopadne, ale v tom, jaký smysl dáme svému jednání. A to záleží na každém z nás. Je to stále platné – stejně jako jeho slova z Letné, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Neznamená to naivní víru, že všechno dobře dopadne, ale je to úkol a výzva pro každého z nás, abychom žili v pravdě a lásce. Je to nekonečný proces, který platí pro každé období, každou éru i všechny systémy. Tato myšlenka byla často zlehčována a zesměšňována. Je ostuda, že ji někteří dodnes používají ironicky ve smyslu: „Co si ten Václav Havel vlastně představoval?“
Co by si měla z Havlových myšlenek vzít generace, která už ho zažít nemohla?
„Za tím, co řekl, si stál.“
Myslím, že tyto dva citáty by se měly připomínat i dnes, stejně jako apel na občanskou odpovědnost a vzájemnost. Člověk nemůže mít na zřeteli jen své soukromé záležitosti a plány – je součástí společnosti a nemůže zůstat pouhým lhostejným pozorovatelem toho, co se děje kolem. To je stále živá výzva.
Stejně tak třeba jeho esej Slovo o slovu. Víme, jak se dnes lidé bohužel vyjadřují ve zkratkách a dávají slovům všelijaký obsah. Je třeba si vážit obrovského daru, že se můžeme vyjádřit, ale musíme se vyjadřovat zřetelně a jasně – tak, aby šlo o skutečnou komunikaci, a ne jen o výkřiky. To jsou stále aktuální témata a jsem rád, že je připomínal. V tom vidím jeho přesah do budoucna, aniž bychom si ho nebo jeho život jakkoliv idealizovali.
Z letmých setkání působil jako laskavý a v podstatě plachý člověk. I když vystupoval na obrovských shromážděních nebo v americkém Kongresu, každému podal ruku.
Ano, byl to plachý a velmi zdvořilý člověk. I když s někým nesouhlasil, nikdy jsem u něj nezaznamenal náznak nenávisti nebo pomstychtivosti. To chci zvláště zdůraznit, protože si troufám říct, že před rokem 1989 jsem ho poznal opravdu docela dobře.
Co podle vás s Václavem Havlem odešlo? Co dnes chybí v politické kultuře?
Především jistá pravdivost. Za tím, co řekl, si stál. Znovu opakuji – byl to člověk chybující, své chyby nezapíral ani neskrýval, ale člověk z něj cítil autenticitu. Nebylo to nic umělého ani hra na popularitu. To, co říkal, říkal proto, že o tom byl sám přesvědčen. Taková osobní přesvědčivost je nesmírně důležitá pro každého veřejného činitele v jakékoliv době – i dnes.
Někdy se zdá, že si Václava Havla více váží v zahraničí. Nedávno jsem mluvila s běloruskou disidentkou, která tu byla na návštěvě, a říkala, jak moc pro ně Václav Havel znamená…
U nás se bohužel hodně zapomíná, ale myslím si, že lidé, kteří přemýšlejí, nezapomněli. Je dobré jeho jméno i výzvy, za kterými stál a které ztělesňoval, stále připomínat. Procestoval jsem hodně zemí, abych podpořil čestné lidi na cestě za prosazováním a obranou lidských práv. Když jsem přijel třeba do Číny, na Kubu nebo jinam, tamní disidenti Václava Havla dobře znali, věděli, kdo to je, a četli jeho texty. S tím jsem se v zahraničí setkával opakovaně.
