Pražský rodák Václav Havel vlastními slovy
Česko dalo světu mnoho osobností, z nichž mnohé dosáhly světového věhlasu. Ale asi žádný Čech si nezískal takový respekt po celém světě jako pražský rodák Václav Havel.
V přelomovém roce vystoupil Václav havel do světel ramp. Nejprve se stal hlavním lídrem nově vzniklé protikomunistické opozice v podobě Občanského fóra a jako jeho jediný kandidát byl 29. prosince toho roku zvolen prezidentem tehdy ještě socialistického Československa. Po svobodných volbách byl ve funkci potvrzen a odstoupil v roce 1992, kdy začalo být jasné, že společný stát Čechů a Slováků směřuje k rozpadu. Poté se stal dvakrát prezidentem samostatné České republiky a vedl ji od roku 1993 do roku 2003.
Během funkčního období poskytl redaktorům Českého rozhlasu stovky rozhovorů. Jako prezident v nich nejčastěji rozebíral, vysvětloval a komentoval aktuální politickou a společenskou situaci. Možná i proto jsou s odstupem času zajímavější rozhovory z období po roce 2003, kdy mohl mluvit svobodněji jako soukromá osoba. Například popisoval svůj vztah k médiím:
„Já jsem, upřímně řečeno, odboural noviny. Byl jsem zvyklý číst několikero novin každý den ráno, a ono mi to zabíralo moc času. Teď se dívám jenom na televizní zprávy nebo poslouchám šest hodin rádio, obvykle přes den. Ale to dění nemohu nesledovat, nehledě na to, že mám svůj mikro úřad nebo mikrokancelář, která všechno sleduje, pracuje a upozorní mě, když je něco, k čemu je třeba se vyjádřit, nebo se mě permanentně ptá, jak má odpovědět na poštu, na pozvání nebo na všelijaké věci, co jsou ode mě žádány. Takže i to české politické dění sleduji.“
„Nicméně tu a tam se mi zdá, že se ozvat musím. Je vždycky otázka, ozvu-li se, jestli to někdo někde otiskne nebo bude vysílat. Daleko raději vysílají nebo publikují něco, co není z mého hlediska zas až tak důležité, ale co třeba mají pocit, že bude bavit čtenáře, jakože tady táboří (novináři z bulvárního deníku) Blesk tři dny někde v lese na našem pozemku, aby nás posléze zachytili v plavkách. No, to je ubohé. A napadá mě nad tím jedna věc: že my jsme hned po listopadu 1989 chtěli dohnat a předehnat Západ. A sféra, ve které se nám to extrémně rychle podařilo, je právě tahle bulvární sféra, protože už pozoruji takovou určitou bulvarizaci i těch novin, které původně bulvární být neměly. Je to navíc takové trošku usmolené, upachtěné, ale je to pochopitelně nepříjemné. Já se tím zas až tolik nezabývám, ale chápu, že jsou lidé, které zraňuje, když o nich třeba léta píšou nějaké nesmysly nebo proti nim štvou.“
I když Václav Havel podle některých kritiků postupoval po listopadu 1989 možná až příliš shovívavě vůči komunistům, nezapomínal ani jako bývalý prezident na to, jaké škody jejich režim způsobil například na památkách a obecně ve veřejném prostoru:
„Zdá se, že by opravdu bylo pro celkovou atmosféru ve společnosti velmi dobré, kdyby se na takové případy poukázalo, případně byl i někdo trestně stíhán, pokud to je stíhatelné podle některého paragrafu trestního zákona. Protože by se dalo najevo, že nám to není úplně jedno, že ta identita národa, o které se stále mluví – mluví se o národních zájmech, to v každé větě každý politik neustále opakuje –, ale ta identita národa přece není myslitelná bez jakési kontinuity, bez vědomí toho, kdo jsem byl včera, co jsem dělal předevčírem, kde žiji. A pokud je naše společné dědictví přehlíženo, devastováno nebo je jím pohrdáno, je to zároveň útok na naši soudobou identitu.“
Pod dohledem STB
Nebránil se ani zavzpomínat na to, jak byl i na Hrádečku neustále pod dozorem agentů komunistické tajné policie – Státní bezpečnosti. A někdy jim potřeboval uniknout přes okolní lesy:
„No, já nejsem velký znalec, já naopak tady co chvíli zabloudím. Ale byly situace, kdy jsem opravdu v zimě, ve sněhu a vánici prchal skrz lesy. Byl jsem v té době mluvčím Charty a měli jsme naplánovanou schůzku tří mluvčích v Praze, kde jsme měli přijmout několik různých dokumentů. A to se, myslím, stalo dvakrát nebo třikrát, že jsem tímto dramatickým způsobem prchnul. Někdy mě chytli v tom lese, někdy ne, ale myslím, že ty nejdůležitější věci se mi podařilo absolvovat.“
Upřesnil také rozšířený příběh, že ho jednou agenti StB poprosili, jestli by nešel do kina na tehdy velmi populární film „Čelisti“ režiséra Stevena Spielberga:
„Ano, jednou se opravdu něco takového stalo. Nebyli to Čelisti, byl to, myslím, Butch Cassidy a Sundance Kid v tom velkém letním kině na Bojišti v Trutnově, co dávali. Ano, ti (agenti) byli neustále se mnou, tady to neměli jednoduché. Ten dům je vlastně samota, ze všech stran příroda, a to hlídání bylo někdy dost složité. Ale posléze jsme se už znali a jakýmsi korektním způsobem komunikovali, že jsem jim zas až tolik neutíkal. I když párkrát jsem musel, a utekl jsem jim. A mnohokrát mě také chytli, když jsem utíkal, ale myslím, že jsem tehdy skutečně kvůli nim do toho kina šel.“
Svěřil se také s tím, že má námět na novou divadelní hru:
Každou chvíli se mě někdo ptá: Už jsi něco napsal? O čem to je? A podobně. A to člověku na chuti do psaní nepřidá.
„Mám určité téma pro divadelní hru. Už dost dlouho nejsem prezidentem a už jsem nervózní, že jsem ji ještě nenapsal, ale na druhé straně si říkám, že to není žádná povinnost a že ji můžu napsat teď nebo za deset let. Nicméně už mě to trošku vnitřně tíží. Určité téma se mi v hlavě rýsuje, ale nějak nemám dost soustředění. Mám bezpočet rozpracovaných povinností, úkolů, rozptylujících zážitků a taky se cítím po těch mnoha letech obtěžkán nějakým jiným typem očekávání. Opravdu si myslím, že už jsem toho napsal dost za život, že nejsem povinen něco psát. A taky, abych tak řekl, jsem trošku přepsán, protože v době prezidentství to nebyla žádná pauza od psaní, ale naopak. V té době jsem toho napsal vlastně nejvíc v životě, protože jsem téměř každý víkend psal své projevy. Potřebuji asi něco načerpat a jednoho dne to třeba přijde a sednu si a napíšu něco důležitého, nebo nenapíšu nic.“
Odcházení
Nakonec Václav Havel opravdu sedl a napsal svou poslední divadelní hru Odcházení. Po její americké premiéře ve Filadelfii se s Českým rozhlasem podělil o své bezprostřední dojmy:
ČTĚTE TAKÉ
„Jsem zvědav, jak moc na to lidé budou chodit. Tady bylo pravděpodobně intelektuálnější publikum dneska na premiéře, které to přijalo velmi vlídně. Dokonce si všimli některých věcí, kterých si u nás ani lidé nevšimnou. Ale jak to bude dál, nevím, to uvidíme.“
Při každém překladu nějakého textu dochází chtě nechtě k určitým posunům. Cítil jste, že ty posuny tady byly silné? A nebylo tam třeba něco, co by vám trošku vadilo, že tam není z té češtiny? Nebo naopak, že tady bylo něco navíc, co v té češtině není?
„Ano, obojí je pravda. Byly tady okamžiky, kdy se prostě něco nevyhnutelně ztratilo a muselo ztratit, protože to bylo do té míry svázáno s jazykem, že to bylo nepřeložitelné. Ale to mám zkušenost se všemi svými hrami, že se toto stává. A tu a tam se stalo, že něco zazářilo jakýmsi jiným významem, než jsem sám věděl, že může zazářit. A to samozřejmě každého autora potěší, když se něco takového stane. Protože on je opravdu jenom médiem, které má něčemu sloužit, ale není vševědoucím, který poučuje svět, jak to všechno je.“
Doufám, že to není jaksi nefér otázka, ale kdybyste měl srovnat to představení tady s těmi, které byly už v jiných zemích, třeba v Chorvatsku, v Bulharsku, jestli se nemýlím, i v Německu. Je to zhruba na stejné úrovni, nebo je to třeba v něčem lepší, v něčem horší?
„Já jsem všechny ty inscenace neviděl, ale pokud jsem mohl, tak jsem se snažil na ně zajít, protože mě to zajímalo. Já bych rozhodně toto představení zařadil do té vrchní poloviny, kdybychom to brali podle oblíbenosti nebo respektu k výhradám, tak je to na velmi dobrém místě.“
Jaký je to pro vás pocit, jako pro autora, když se hraje vaše hra tady ve Filadelfii? Na druhé straně Atlantiku samozřejmě už tady byly uvedeny i vaše jiné hry. Ale tohle je první hra poté, co jste, řekněme, odstoupil z politického života. Cítíte nějaké souznění herců, že tomu vnitřně rozumí, co hrají, co jste měl na mysli?
„No, já jsem skutečně 20 let nic pro divadlo nenapsal, měl jsem jiný job a jiné starosti, ale necítím to jako nějaký tragický předěl. Připadá mi to, jako bych ty předchozí hry napsal předevčírem.“
Takže je to stejné?
„Řekl bych, že ano, to musí posoudit jiní. Samozřejmě jsem v komplikovanější situaci, protože mnoho lidí čekalo s určitou škodolibou zvědavostí, jak budou moci říci, že jsem se tomu odcizil a vzdálil, že už není návratu, ale nic takového se vlastně neobjevilo, nebo jen v minimální míře. Takže si nemohu stěžovat.“
Václav Havel zemřel 18. prosince 2011 na Hrádečku u Trutnova, ale na poslední rozloučení s ním se desítky světových státníků a osobností sešly v katedrále svatého Víta a Vojtěcha v jeho rodné Praze. Tam je také pohřben na Vinohradském hřbitově.
Václav Havel se narodil 5. října 1936 v zámožné podnikatelsko-intelektuálské rodině, která mimo jiné vlastnila Palác Lucerna v centru Prahy. I když mu rodinný původ velmi ztížil cestu ke vzdělání, absolvoval v 60. letech Divadelní fakultu Akademie múzických umění. Živil se nejdřív jako jevištní technik, ale brzy začal režírovat, psát vlastní divadelní hry a publikovat eseje a úvahy. Když po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 ztratil možnost pracovat jako divadelník, finanční nezávislost mu zajišťovaly příjmy ze zahraničí. V 70. a 80. letech byl pro své názory a činnost v disentu opakovaně vězněn na různých místech republiky. Hodně času také trávil na chalupě na Hrádečku u Trutnova. Přesto byla vždy hlavním centrem jeho činnosti Praha, kde bydlel v domě na Rašínově nábřeží.
Související
-
Hlavní město Praha
Hlavní město. Sem se sbíhají všechny cesty, sem míří milióny návštěvníků ze celého světa. Město bohaté historie, nádherné architektury a skvělého kulturního života.
-
Poznejte kraje Česka
Praha je nejznámější a nejatraktivnější město Česka. Ale Česko zdaleka není jen Praha.
