Tady Havel, slyšíte mě? Dokument Petra Jančárka vrací Havla do života
Časosběrný dokument zachycuje poslední roky světoznámého politika, uznávaného dramatika, ale i prostého občana, nabízí dosud nezveřejněné záběry, ale především klade důraz na charisma muže, po kterém zůstalo v české společnosti velké prázdno.
„Chtěli jsme se už od začátku vyvarovat toho, že bychom udělali další filmové a encyklopedické heslo Václav Havel. Z toho důvodu třeba ten titul není opatřený vysvětlujícími titulky, kdo nebo kde se daná scéna odehrává. Postupně ve střižně jsme si uvědomili, že jediný, co můžeme pro ten film a pro Václava Havla udělat je, že necháme mluvit jeho samotného a že to nebudeme zanášet jakýmikoliv vlastními komentáři,“ říká režisér snímku Petr Jančárek. S nápadem zaznamenat poslední roky života přišel samotný exprezident, který Jančárka oslovil v roce 2009. Ani jeden z nich v té době netušili, o jak krátké období půjde. Navzdory zhoršujícímu se stavu Václava Havla tento snímek nejvíce přibližuje charisma, hloubavost i úžasný smysl pro humor, jakým tento výjimečný muž oplýval. Scénky, jak Miloš Forman s Václavem Havlem hledají disketu nebo jak Václav Havel luxuje na chalupě na Hrádečku, dokážou rozesmát celé kino. „ Bohužel pro vás i pro diváky ty nejvtipnější věci se tam moc dávat nedají. To je potom v pozdějším věku na vyprávění historek z natáčení. Ale myslím, že jsme to dávkovali tak, jak to říká on sám nakonec o svém vlastním filmu. Udělali jsme to tak, jak jsme my chtěli, a bude na vás, na divácích, abyste to posoudili, jestli se nám to povedlo.“
Odcházení
Leitmotivem dokumentu je divadelní hra „Odcházení“, jejímž převedením na filmové plátno si Havel splnil svůj dávný sen, a která byla uvedena v kinech jen několik měsíců před jeho smrtí.
„ Ten film opravdu trpce nezarezonoval, když to řeknu natvrdo. Ale já osobně bez ohledu na Václava si ho docela cením. Myslím, že to byl odvážný krok. Byl to jenom prostě netradiční tvar, jak se většinou filmy nedělají. Nevím, jestli se ten film třeba dneska nepotkává už trochu víc. Pro někoho je to prostě nepodařený rozmar stárnoucího pána, ale ten princip naplnění dětského snu a to, že ten Václav Havel to navzdory všemu dokázal a že udělal film, který měl osobitou tvář a který podle mě má co říct, je zajímavý“, je přesvědčený producent dokumentu Jiří Konečný.
Režisér Jančárek natočil 250 hodin, sestříhat je do konečné podoby trvalo dlouhé měsíce. Podle Věry Kecvajové z České televize je ale výsledek bravurní: „ V jeho případě je to naprosto originální pojetí, inspirativní přístup. Pánové si s tím dali ve střižně práci a velmi jemně, asociativně tam spoustu těch jeho postojů vynesli tím, že se nás víc dotýká jeho duše, nejenom jeho obraz.“
Po slavnostním uvedení za přítomnosti Havlovy ženy Dagmar, českého prezidenta Petra Pavla a slovenské prezidentky Čaputové půjde film do kin během dubna. Přichází v době, kdy může Havlův odkaz silně zarezonovat. „Je to odkaz jednoho z velkých Čechů, kterých nemám zas tak moc a myslím si, že se máme o něm bavit jako živí, máme ho znova vracet do povědomí.“ Podle producenta Jiřího Konečného skrývá dokument ještě jednu podstatnou rovinu: „ Tou je rovina osobní, rovina člověka jako takového, protože mi nesledujeme jen politika, bývalého prezidenta, nějakou veřejnou osobu, ale zároveň to, co je pro mě v tom filmu podstatné a jak jsme taky k tomu přistupovali, že on vypráví příběh kohokoliv z nás, kdo se musí vyrovnávat s koncem svého života, s uzavíráním nějaké vlastní kariéry nebo vůbec těch životních příhod a účtování s tím životem. A to tam v tu chvíli ten člověk stojí sám za sebe. Je to jedno, kým jste byl nebo jak významný jste byl nebo byla a to si myslím, že se do filmu taky propisuje.“
A jaký byl Václav Havel během natáčení?
„Pan prezident byl nekonečně trpělivý. Musel být trpělivý sám se sebou, protože mým objektivem opravdu stárnul a věci, které se týkají běžného života, mu šly stále hůř a hůř. Ostatně je to věc, jak říkal Jiří, která čeká nás všechny a on s absolutní důstojností zvládal stáří a své odcházení, které nebylo jenom to odcházení ve filmu, v divadelní hře, ale skutečné fyzické. Až do posledních chvil ale neodcházel psychicky. Já jsem ho viděl naposledy týden před odchodem na věčnost a on si stále uchoval absolutní duševní svěžest a důstojnost.“
Záměr připomenout Václava Havla nejen jako politika nebo jako disidenta, ale jako člověka, který byl úžasně tvůrčí, konzistentní a pevný v názorech a přitom plachý a skromný, rozhodně vyšel.
