České gymnázium ve Vídni má po třiašedesáti letech nové maturanty
O rubriku Češi v zahraničí se tentokrát podělí dva naši kolegové. Jaromír Marek nedávno navštívil české gymnázium ve Vídni a Milena Štráfeldová má informace o novém filmovém dokumentu o Pavlu Tigridovi:
O české škole a gymnáziu Jana Ámose Komenského ve Vídni jsme už v naší rubrice hovořili. Zhruba dvacítku gymnazistů nyní čekají maturitní zkoušky. Událost o to významnější, že ve Vídni se bude v češtině maturovat po dlouhých třiašedesáti letech. Proč? Více ředitelka reálného gymnázia Helena Huber.
"Poslední maturity byly v roce 1941, tenkrát byl celý maturitní ročník kompletně odveden na válečná bojiště. Potom byla jedna náhradní, provizorní maturita v roce 1945, právě pro ty ročníky, co na válku doplatily. A od té doby u nás žádné maturity nebyly, protože tady fungovala pouze základní škola pro děti do čtrnácti let. Gymnázium se na popud rodičů české menšiny znovu otevřelo před čtyřmi lety. To znamená, že už proběhl celý jeden cyklus a letos se poprvé maturuje. Poprvé je na našem gymnáziu umožněno maturovat v českém jazyce, ačkoliv je to na území cizího státu."
Českou školu Komenského navštěvuje asi 250 dětí, část z nich může pokračovat ve studiu na gymnáziu, které sídlí ve stejné budově na vídeňském Sebastianplatz.
"Já jsem tady už dvanáct let. S Českou republikou nemám nic společného, takže ten jazyk jsem se naučil jenom tady. Moji rodiče mne přinutili sem jít, ale má to také něco společného s mou babičkou, protože ona bydlí blízko českých hranic, a tak jsem se sem dostal. - Do téhle školy jsem přišla až v tomto roce, jinak jsem byla na rakouském gymnáziu. Důvodem byla maturita v češtině, která mi byla tady nabídnuta, tak jsem změnila školu. Už jenom proto, že čeština je můj mateřský jazyk. Já bych se jinak chtěla dál věnovat cizím jazykům, například angličtině, němčině a samozřejmě češtině. A z toho důvodu jsem se dostala na tuto školu," říkají letošní maturanti. Kolik studentů vůbec má gymnázium Komenského a jak probíhá výuka? To jsou otázky pro ředitelku gymnázia Helenu Huber.
"Celkově studuje na našem gymnáziu asi osmdesát studentů, v každém ročníku máme jednu třídu asi po dvaceti studentech. Každá třída je v podstatě jiná, odhaduji, že asi 60 nebo 70 procent dětí má české rodiče nebo českou maminku, zbytek má třeba slovenské rodiče a část je čistě z rakouských rodin."
Jaký je podíl dětí českých krajanů ve Vídni?
"Odhaduji, že máme asi dvacet procent krajanů a zbytek jsou Češi, kteří sem přišli v posledních zhruba dvanácti letech, pracují tady a mají tu děti."
Jak vlastně probíhá vyučování? Jak velká část hodin je v češtině nebo v němčině, případně v jiných jazycích? A které předměty se vyučují v různých jazycích?
"To záleží také na vyučujícím, jestli je schopen mluvit v obou jazycích a mít navíc odpovídající pedagogické a odborné vzdělání. V současné době se vyučuje v českém jazyce náboženství, samozřejmě čeština, dějepis, protože máme i český dějepis, výtvarná výchova, hudební výchova a tělesná výchova. Tyto předměty se učí v českém jazyce a zbytek se učí buď dvojjazyčně nebo jenom německy. V některých třídách máme dvojjazyčně třeba fyziku, v některých zase chemii, je to rozdělené po ročnících. Jeden rok se snažíme, aby fyzika byla v češtině, druhý rok v němčině a tak dále."
Českou školu a gymnázium nestudují už ani zdaleka jen vídeňští Češi nebo Slováci. Stále větší počet studentů jsou rodilí Rakušané, mnohdy studují celé rodiny. Například čtrnáctiletá Laura zde má oba své bratry.
"Oni sem chodí taky, mladší chodí do třetí třídy obecné školy a starší teď bude maturovat. Je vždycky dobré se naučit více jazyků a škola je blízko, takže mě sem mamka poslala. Slyšela o té škole, říkala si, že Česko bude v Evropské unii, takže to bude k potřebě."
"Trošku měl pocit, že už všechno v životě řekl a že jakýkoli další film je kontraproduktivní, a tak se vlastně poměrně dost dlouho bránil. Nakonec se to ale po nějaké době přemlouvání podařilo. Byl to gentleman, a když něco slíbil, tak to potom dodržel. To jsem vždycky hrozně obdivovala, i když mu to třeba po chuti vždycky nebylo. A já jsem hrozně šťastná, že jsme ho natočili a že jsme natočili i ty poslední záběry. To byl poslední den, kdy byl Pavel Tigrid v Čechách. Pak odjel a už se nikdy nevrátil."
Filmování trvalo půldruhého roku a v dokumentu zaznějí i velmi otevřené výpovědi Pavla Tigrida o jeho životě, rodině, spolupracovnících, přátelích i české mentalitě a historii:
"Každé ráno, když se probudím, tak si říkám: co tu ještě dělám? Bohužel většina mých přátel a kamarádů umřela a já už se přece jenom dívám na ten svět a na tuto zemi s jistým nadhledem. To znamená, že vím, že člověk je nepoučitelný, že 20. století bylo hrůzné, strašlivé, příšerné, absurdní."
Kromě osobních výpovědí Pavla Tigrida jsou v dokumentu Heleny Třeštíkové i dobové ukázky z filmového archivu, například unikátní záběry Videožurnálu, který zaznamenal přílet manželů Tigridových z pařížského exilu na konci roku 1989 a euforii prvních schůzek Občanského fóra. Pavel Tigrid i ty nejdramatičtější okamžiky svého života, dvojí okupaci Československa cizími armádami, své útěky do exilu nebo odsouzení komunistickou justicí v Československu za protistátní činnost, glosuje s humorem a sebeironií. Někdy měl ale podle Heleny Třeštíkové také v očích slzy:
Česko - německému smíření se Pavel Tigrid podle své ženy Ivany věnoval v závěru svého života velmi intenzívně.
"Velmi si přál alespoň nějaké gesto nebo omluvu vůči sudetským Němcům a je škoda, že se to teď zase vyostřuje. Je to zbytečné. A já myslím, že za to, co udělal v posledních letech v Česko - německém fondu, si opravdu zaslouží pochvalu."
Paní Tigridová přijela na pražskou předpremiéru filmového dokumentu o Pavlu Tigridovi z Francie, kde jeho rodina žije už od 60. let minulého století. Promítání se ale zúčastnili i další hosté: například bývalý kancléř prezidenta Václava Havla Karel Schwarzenberg, první polistopadový ministr zahraničí Jiří Diensbier a především exprezident Václav Havel. Počátkem 90. let byl Tigrid jeho poradcem:
"My jsme tu a tam měli spolu třenice. Ty třenice spočívaly hlavně v tom, že on byl tak chronický optimista, že mě to občas rozčilovalo. Stával jsem se větším skeptikem, než jsem, protože to vlastně ve mně provokoval a probouzel. Nejednou jsme měli v této věci trošku spory, ale vždycky ty spory skončily happy-endem."
Václav Havel připomněl, že bez Pavla Tigrida si lze moderní české dějiny jen stěží představit.
