Václav Havel patří bezpochyby mezi celosvětově nejznámější Čechy 20. století. Může za to samozřejmě jeho politická role a příběh disidenta, který se stal prezidentem a symbolem pádu komunistických režimů v Evropě v roce 1989. Ale nejenom to. Václav Havel totiž byl a je jedním z nejhranějších českých dramatiků v zahraničí. Podle aktuálního soupisu, který připravil Institut umění – divadelní ústav a ústav pro českou literaturu, se jeho hry dočkaly už více než 1100 zahraničních uvedení, a to v 60 zemích všech kontinentů kromě Antarktidy.
Na konci 50. Let, po vojenské službě nastoupil Václav Havel jako jevištní technik – nejdříve do divadla ABC, následně do Divadla na Zábradlí. V 50. letech psal poezii a také kaligramy, tedy básně, kde slova a verše tvoří obrazce – vydány byly ve sbírce Antikódy. Zlom přišel v roce 1963, kdy pražské Divadlo Na Zábradlí uvedlo premiéru hry Václava Havla Zahradní slavnost.
Příběh Hugo Plodka, kterého rodiče pošlou na zahradní slavnost Likvidačního úřadu, aby se tam potkal s kýmsi vlivným, rozvíjí absurdní situace plné frází, které si Hugo Plodek osvojuje a stoupá díky tomu ve společenském žebříčku, ale přitom ztrácí svou identitu, takže ho nakonec nepoznají ani jeho rodiče.
Zahradní slavnost se stala v 60. letech v Divadle Na zábradlí hitem. Takhle na toto představení v rozhovoru pro Český rozhlas vzpomínal s odstupem několika desetiletí publicista Vladimír Just.
„„Žabinec bez brčka neusmažíš“ a „Kdo ví, kde má čmelák žihadlo, tomu nejsou kalhoty nikdy krátké“ a další – to pro nás byly úžasné průpovídky. Text, který byl složený z frází, které nás obklopovaly a vlastně jsme si je ani neuvědomovali, byl skvělý. Neuvědomoval jsem si, že tam jde o nějakou cestu vzhůru a když je člověk úplně nahoře, tak je ničím. A když se ho pak zeptají: „A kdo vy vlastně jste? – Nemám rád takhle jednoznačně položené otázky!“… Tyhle nuance jsem začal chápat později. Ale ducha té hry, složené z toho všeho, co jsem četl v novinách, co nám říkali ve škole, co nás obklopovalo z té fasády, z té kulisy ze slov, ve které ten režim opravdu žil, to pro mě byl doslova iniciační zážitek.“
Po úspěšné Zahradní slavnosti uvedlo v roce 1965 Divadlo Na zábradlí další hru Václava Havla – Vyrozumění. Příběh o zavádění umělého jazyka do velkého úřadu. A právě název tohoto umělého jazyka, ptydepe, přerostl divadelní hru a začal se používat v češtině jako synonymum pro něco naprosto nesrozumitelného.
Mimochodem, Vyrozumění patří mezi nejčastěji uváděné Havlovy hry v zahraničí, dočkalo se už více než 160 adaptací – a na jednu z nich, kterou viděl na Filipínách, takhle vzpomínal v rozhovoru pro Český rozhlas sám Václav Havel.
„Ta hra si v každém tom prostředí nalezla svůj, trošku jiný význam a smysl Například na Filipínách jsem viděl Vyrozumění, ve kterém se vyskytuje umělý jazyk ptydepe. Je to o napětí toho umělého jazyka s tím přirozeným. Tam na Filipínách se tomu od začátku příšerně smáli a já jsem zkoumal, proč? Tam mají svůj původní jazyk a vnucenou angličtinu, kterou berou jako implantát. Na tom byla ta inscenace postavena. Proti tomu nemám právo nic namítat.“
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 a po konci takzvaného Pražského jara Václav Havel skončil v divadle a jeho hry se v Československu přestaly uvádět. Ovšem Václav Havel psal dál – třeba svou variaci na slavnou Žebráckou operu. A ta se v roce 1975 dokonce dočká i své české premiéry - bez uvedení autora jí na okraji Prahy v Počernicích představilo amatérské Divadlo na tahu režiséra Andreje Kroba.
Hry Václava Havla nenabízejí naději ani řešení – to o nich ostatně v rozhovoru pro Český rozhlas Vltava řekl sám autor.
„Ty hry nedávají naději a neukazují na všelijaká řešení. Nenabízejí jistoty, popisují stav člověka, který jistoty ztrácí, který ztrácí naději a svou vlastní identitu a popisujíce toto, chtějí ty hry být jakýmsi apelem na diváka. Apelem, který tu otázku klade divákovi a který ho vyzývá, aby v předváděném nesmyslu hledal ten smysl sám v sobě. Takový to byl pokus nějak otřást duší divákovou a cosi z ní vytřást.“
V 70. letech musel Václav Havel pracovat 9 měsíců jako dělník v trutnovském pivovaru. A z této zkušenosti vychází jeho v Česku asi nejpopulárnější hra, Audience. Některé repliky z dialogu zaměstnance pivovaru Ferdinanda Vaňka a jeho šéfa během let zlidověly, a to i díky nahrávce, ve které účinkuje sám autor spolu s Pavlem Landovským.
Havlovy hry ze 70. a 80. let obsahují více autobiografických prvků – třeba ve hře Largo Desolato, příběhu o disidentovi, který ve svém bytě čeká, že ho režim kvůli jeho textům pošle za mříže. Václav Havel přitom tuhle hru napsal v roce 1984 po té, kdy sám komunistické vězení opustil. Mimochodem, britský Telegraf v roce 2014 zařadil Largo Desolato mezi 15 nejlepších divadelních her všech dob.
Sám Václav Havel mezi svými hrami favorita neměl. Takhle odpověděl Českému rozhlasu Vltava na otázku, kterou ze svých her by nejraději viděl na jevišti.
„Já nemám nějakou svou hru oblíbenější než jinou, kterou bych chtěl raději vidět nebo o které si myslím, že je zapomenutá a že by měla být uvedena. Já dávám přednost především dobrým inscenacím. Než špatná inscenace mé hry, vycházející z absolutního neporozumění té poetice, to raději žádnou. Mám rád, když je to dobré a třeba v malém divadle pro menšinové publikum, než kdyby to mělo bůhví jakou publicitu a často se to hrálo, ale já bych se svíjel bolestí, kdybych to viděl.“
Sametová revoluce v roce 1989 přetrhla kariéru dramatika a Václav Havel usedl do prezidentského křesla. Další hru tak vydal až v novém tisíciletí – v roce 2007. Jmenuje se Odcházení , vypráví o tom, jak bývalý kancléř opouští své sídlo, a skoro se ani nechce věřit, že jí Václav Havel psal už od konce 80. let – a ne až v reakci na svůj konec v prezidentské funkci. A sám Václav Havel dokonce svou poslední hru natočil jako film – v hlavních rolích se představila jeho žena Dagmar a Josef Abrhám.
Václav Havel zemřel v prosinci roku 2011. Jeho hry tím ale z divadelních sálů nezmizely – jen během prvních 5 let po jeho smrti se ve světě dočkaly dalších sedmi desítek premiér. Ferdinand Vaněk, Hugo Plodek, Leopold Kopřiva i další postavy Havlových her, stejně jako umělé ptydepe, tak žijí dál…
V tomto verzi pořadu byly použity ukázky z dokumentu Andreja Kroba Jak hrát a přitom nehrát Havlovy hry, z nahrávky představení hry Žebrácká opera Divadla na tahu v režii Andreje Kroba z roku 1975 a z nahrávky hry Audience, která v roce 1977 vznikla ve studiu Vladimíra Merty v režii Luboše Pistoria a kde roli Sládka hraje Pavel Landovský a role Vaňka se ujal sám Václav Havel.
Václav Havel (5. října 1936 Praha – 18. prosince 2011 Vlčice-Hrádeček). Kromě své politické činnosti se proslavil také jako autor esejů a divadelních her v žánru absurdního divadla. K nejúspěšnějším kusům patří hry Zahradní slavnost (1963), Vyrozumění (1965), Audience (1975) a Odcházení (2007).
o pořadu
České knihy, které musíte znát
Seriál stanice Českého rozhlasu Radio Prague International přiblíží díla českých spisovatelů, která prostě musíte znát.
