seriál

13) Havlovy hry, které musíte vidět

Václav Havel, photo: ČT
0:00
/
0:00

Václav Havel patří bezpochyby mezi celosvětově nejznámější Čechy 20. století. Může za to samozřejmě jeho politická role a příběh disidenta, který se stal prezidentem a symbolem pádu komunistických režimů v Evropě v roce 1989. Ale nejenom to. Václav Havel totiž byl a je jedním z nejhranějších českých dramatiků v zahraničí. Podle aktuálního soupisu, který připravil Institut umění – divadelní ústav a ústav pro českou literaturu, se jeho hry dočkaly už více než  1100 zahraničních uvedení, a to v 60 zemích všech kontinentů kromě Antarktidy.

Na konci 50. Let, po vojenské službě nastoupil Václav Havel jako jevištní technik – nejdříve do divadla ABC, následně do Divadla na Zábradlí.  V 50. letech psal poezii a také kaligramy, tedy básně, kde slova a verše tvoří obrazce – vydány byly ve sbírce Antikódy. Zlom přišel v roce 1963, kdy pražské Divadlo Na Zábradlí uvedlo premiéru hry Václava Havla Zahradní slavnost.

Příběh Hugo Plodka, kterého rodiče pošlou na zahradní slavnost Likvidačního úřadu, aby se tam potkal s kýmsi vlivným, rozvíjí absurdní situace plné frází, které si Hugo Plodek osvojuje a stoupá díky tomu ve společenském žebříčku, ale přitom ztrácí svou identitu, takže ho nakonec nepoznají ani jeho rodiče.

Zahradní slavnost, foto: Archiv Národního divadla

Zahradní slavnost se stala v 60. letech v Divadle Na zábradlí hitem. Takhle na toto představení v rozhovoru pro Český rozhlas vzpomínal s odstupem několika desetiletí publicista Vladimír Just.

„„Žabinec bez brčka neusmažíš“ a „Kdo ví, kde má čmelák žihadlo, tomu nejsou kalhoty nikdy krátké“ a další – to pro nás byly úžasné průpovídky. Text, který byl složený z frází, které nás obklopovaly a vlastně jsme si je ani neuvědomovali, byl skvělý. Neuvědomoval jsem si, že tam jde o nějakou cestu vzhůru a když je člověk úplně nahoře, tak je ničím. A když se ho pak zeptají: „A kdo vy vlastně jste? – Nemám rád takhle jednoznačně položené otázky!“…  Tyhle nuance jsem začal chápat později. Ale ducha té hry, složené z toho všeho, co jsem četl v novinách, co nám říkali ve škole, co nás obklopovalo z té fasády, z té kulisy ze slov, ve které ten režim opravdu žil, to pro mě byl doslova iniciační zážitek.“

Vyrozumění, foto: Moravská galerie v Brně

Po úspěšné Zahradní slavnosti uvedlo v roce 1965 Divadlo Na zábradlí další hru Václava Havla – Vyrozumění. Příběh o zavádění umělého jazyka do velkého úřadu. A právě název tohoto umělého jazyka, ptydepe, přerostl divadelní hru a začal se používat v češtině jako synonymum pro něco naprosto nesrozumitelného.

Mimochodem, Vyrozumění patří mezi nejčastěji uváděné Havlovy hry v zahraničí, dočkalo se už více než 160 adaptací – a na jednu z nich, kterou viděl na Filipínách, takhle vzpomínal v rozhovoru pro Český rozhlas sám Václav Havel.

Vyrozumění, foto: Knihovna Václava Havla

„Ta hra si v každém tom prostředí nalezla svůj, trošku jiný význam a smysl Například na Filipínách jsem viděl Vyrozumění, ve kterém se vyskytuje umělý jazyk ptydepe. Je to o napětí toho umělého jazyka s tím přirozeným. Tam na Filipínách se tomu od začátku příšerně smáli a já jsem zkoumal, proč? Tam mají svůj původní jazyk a vnucenou angličtinu, kterou berou jako implantát. Na tom byla ta inscenace postavena. Proti tomu nemám právo nic namítat.“

Václav Havel přichází na premiéru Žebrácké opery, foto: ČT24

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 a po konci takzvaného Pražského jara Václav Havel skončil v divadle a jeho hry se v Československu přestaly uvádět. Ovšem Václav Havel psal dál – třeba svou variaci na slavnou Žebráckou operu. A ta se v roce 1975 dokonce dočká i své české premiéry - bez uvedení autora jí na okraji Prahy v Počernicích představilo amatérské Divadlo na tahu režiséra Andreje Kroba.

Premiéra Žebrácké opery v Horních Počernicích, foto: ČT24

Hry Václava Havla nenabízejí naději ani řešení – to o nich ostatně v rozhovoru pro Český rozhlas Vltava řekl sám autor.

Václav Havel v roce 1965, foto: Jaroslav Krejčí/Jaroslav Krejčí dědicové, CC BY-SA 4.0

„Ty hry nedávají naději a neukazují na všelijaká řešení. Nenabízejí jistoty, popisují stav člověka, který jistoty ztrácí, který ztrácí naději a svou vlastní identitu a popisujíce toto, chtějí ty hry být jakýmsi apelem na diváka. Apelem, který tu otázku klade divákovi a který ho vyzývá, aby v předváděném nesmyslu hledal ten smysl sám v sobě. Takový to byl pokus nějak otřást duší divákovou a cosi z ní vytřást.“

V 70. letech musel Václav Havel pracovat 9 měsíců jako dělník v trutnovském pivovaru. A z této zkušenosti vychází jeho v Česku asi nejpopulárnější hra, Audience. Některé repliky z dialogu zaměstnance pivovaru Ferdinanda Vaňka a jeho šéfa během let zlidověly, a to i díky nahrávce, ve které účinkuje sám autor spolu s Pavlem Landovským.

Foto: BONTON

Havlovy hry ze 70. a 80. let obsahují více autobiografických prvků – třeba ve hře Largo Desolato, příběhu o disidentovi, který ve svém bytě čeká, že ho režim kvůli jeho textům pošle za mříže. Václav Havel přitom tuhle hru napsal v roce 1984 po té, kdy sám komunistické vězení opustil. Mimochodem, britský Telegraf v roce 2014 zařadil Largo Desolato mezi 15 nejlepších divadelních her všech dob.

Largo desolato, foto: ČT

Sám Václav Havel mezi svými hrami favorita neměl. Takhle odpověděl Českému rozhlasu Vltava na otázku, kterou ze svých her by nejraději viděl na jevišti.

Václav Havel v listopadu 1989, foto: Miloň Novotný

„Já nemám nějakou svou hru oblíbenější než jinou, kterou bych chtěl raději vidět nebo o které si myslím, že je zapomenutá a že by měla být uvedena. Já dávám přednost především dobrým inscenacím. Než špatná inscenace mé hry, vycházející z absolutního neporozumění té poetice, to raději žádnou. Mám rád, když je to dobré a třeba v malém divadle pro menšinové publikum, než kdyby to mělo bůhví jakou publicitu a často se to hrálo, ale já bych se svíjel bolestí, kdybych to viděl.“

Foto: Respekt

Sametová revoluce v roce 1989 přetrhla kariéru dramatika a Václav Havel usedl do prezidentského křesla. Další hru tak vydal až v novém tisíciletí – v roce 2007. Jmenuje se Odcházení , vypráví o tom, jak bývalý kancléř opouští své sídlo, a skoro se ani nechce věřit, že jí Václav Havel psal už od konce 80. let – a ne až v reakci na svůj konec v prezidentské funkci. A sám Václav Havel dokonce svou poslední hru natočil jako film – v hlavních rolích se představila jeho žena Dagmar a Josef Abrhám.

Odcházení, foto: Czech Film Center

Václav Havel zemřel v prosinci roku 2011. Jeho hry tím ale z divadelních sálů nezmizely – jen během prvních 5 let po jeho smrti se ve světě dočkaly dalších sedmi desítek premiér. Ferdinand Vaněk, Hugo Plodek, Leopold Kopřiva i další postavy Havlových her, stejně jako umělé ptydepe, tak žijí dál…

V tomto verzi pořadu byly použity ukázky z dokumentu Andreja Kroba Jak hrát a přitom nehrát Havlovy hry, z nahrávky představení hry Žebrácká opera Divadla na tahu v režii Andreje Kroba z roku 1975 a z nahrávky hry Audience, která v roce 1977 vznikla ve studiu Vladimíra Merty v režii Luboše Pistoria a kde roli Sládka hraje Pavel Landovský a role Vaňka se ujal sám Václav Havel.

Václav Havel (5. října 1936 Praha – 18. prosince 2011 Vlčice-Hrádeček). Kromě své politické činnosti se proslavil také jako autor esejů a divadelních her v žánru absurdního divadla. K nejúspěšnějším kusům patří hry Zahradní slavnost (1963), Vyrozumění (1965), Audience (1975) a Odcházení (2007).

klíčové slovo: