Boží muka, kaple a kapličky vyprávějí v krajině svůj příběh
Celý život chodím kolem malé kapličky. Vypíná na kopci nad Řehořovem ve výšce 650 metrů nad mořem. Tahle bílá stavbička stojí u polní cesty a je z ní nádherný rozhled do všech stran. Jako lucerna svítila v minulých staletích na cestu formanským vozům, které tudy přijížděly od Kamenice. Ukázala cestu těm, kteří bloudili v závějích.
O kousek níž, asi 300 metrů od kapličky, stojí u cesty Boží muka, také svítí do krajiny novým bílým nátěrem. Postavena byla v roce 1689 jako poděkování za odvrácení moru. Těchto malých církevních stavbiček je v krajině spousta, ale kdy vznikly, proč stojí tam, kde stojí, jaké příběhy se o nich vyprávějí? Na tyhle otázky odpoví Pavel Hájek z Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích:
Božích muk je v Česku na pět tisíc
"Jedna evidence zachycuje chráněné objekty. Kromě nich je mnoho dalších staveb, které v seznamu nejsou. Před několika lety jsme provedli soupis těchto staveb na území Jihočeského kraje. U Božích muk jsme se dostali k číslu 800. Za Boží muka jsme považovali pouze zděné nebo kamenné stavby, které vycházejí z principu sloupu nebo pilíře. Říkám to proto, že za Boží muka jsou považovány i litinové kříže nebo stavby tohoto typu, které na sobě nesou korpus Krista, ale mají jiný ideový základ. Boží muka se u nás vyskytují zhruba ve třech krajích. Jsou to jižní Čechy, jižní Morava, část Vysočiny a část západních Čech. Velice zřídka je najdeme ve středních Čechách nebo severní Moravě. Jejich výskyt na severu republiky je ojedinělý. Proto nemůžeme číslo 800 vynásobit počtem krajů. Dokázal bych si představit, že Božích muk na našem území může být asi 5 tisíc."
"U Božích muk je to výrazně jiné. Podobnost s Čechami a jižní Moravou najdeme v v Rakousku, v Bavorsku, najdeme ji v Tyrolsku, v Korutanech. Tyto stavby, ale ve výrazně menším množství najdeme i v Polsku a velikým překvapením pro nás bylo, že se našly v Litvě. Patrně to souviselo s působením Řádu německých rytířů, s šířením křesťanství v těchto zemích. Překvapilo nás nejenom to, že tam tyto stavby existují, ale že typ staveb je úplně stejný jako u nás. Na Litvě však převažují stavby dřevěné, zatímco u nás kamenné a zděné."
Za kapličky vděčíme ohňovému patentu Marie Terezie
"Díky ohňovému patentu začaly vznikat na vsích jednoduché zvoničky, které byly dřevěné, tzv. vidláky. Byl to jenom kmen, který se nahoře rozevíral do véčka a v tom byl zavěšen zvon. Bohatší lokality začaly tyto zvonice nahrazovat zděnými stavbami, a začaly vznikat první kaple. Pořád ale měly prioritně funkci zvonice. Ale v obcích, ve kterých bylo do kostela, ke kterému byli přifařeni, daleko, začaly být tyto stavby využívány ne jako náhrada, ale doplněk kostela. Prostor pro liturgii byl velice skromný. Byl tam obvykle jeden výklenek, kam se umísťovala socha, nebo se k jedné stěně přistavoval jednoduchý oltářík. Postupně se zvonice přesouvala do podoby malé zvoničky, která byla na střeše. A tím jsme se propracovali až k těm návesním kaplím, které de facto zastupovaly kostel. Kaple musela být vysvěcená a musela jí být udělena mešní licence. Teprve v tomto okamžiku se tam mohly konat bohoslužby. Sloužila k příležitostným obřadům především v době poutí, kdy se u kaple konala pobožnost. Když někdo zemřel, tak u kaple bylo první rozloučení se zesnulým, odsud se odcházelo zase do kostela a na hřbitov. Když budeme mluvit o čase, tak první zděné kaple vznikaly na konci 18. století. Čtvercový půdorys se zvonící byl stavební typ, který se udržel až do 30. let 19. století. Pak se do staveb začaly promítat pseudoslohové tendence. Velké procento návesních kaplí je dodnes v podobě pseudogotických, spíše však pseudorománských staveb," uvedl Pavel Hájek.
Kaplička v pražské Troji nebyla téměř vidět, po opravě se stala místem k rozjímání
Sehnal si staré vojenské mapy z první republiky a podle nich kaple a kostelíky dohledával. Někdy se stalo, že objekt byl jen na mapě, ale v reálu už ne. Zjistil, že v letech 1948 - 1989 se v Česku zbořilo 211 kostelů a přes 2 500 kaplí. Dalších asi 1500 je silně poškozeno. A to hlavně malé kaple a kapličky.
Jedna taková na pokraji zániku stávala i v Praze Troji. Díky skupině nadšenců se ji podařilo opravit, a já jsem se sešla s jedním z nich, s Jiřím Kořenským. Když jsme sem šli, vůbec bych netušila, že tu nějaká kaplička je, ale před námi skutečně stojí hezky opravená kaplička.
Kdo byl iniciátorem obnovy kapličky?
"Byla to paní doktorka Pavla Popovská, která patřila k rodu, který kapličku postavil. Tím byl pan Vrzák, což byl majitel Lysolají v roce 1865. Kaple patří sv. Václavovi proto, že jeho syn byl těžce nemocný, jeho rodina se modlila ke svatému Václavovi, patronu české země, a on se uzdravil. Jestli je to pravda, nevím, ale vždycky nějaká historie k té kapli musí být. V 90. letech v rámci projektu vzniku Botanické zahrady se s touto kaplí vůbec nepočítalo, a došlo k totální devastaci a zničení. Paní Popovská založila spolek na obnovu kaple, pár sousedů se přidalo, včetně mě. A začali jsme to vlastními silami dávat dohromady, především uklízet. Vůbec jsme se sem nemohli dostat. S pilami, sekyrami a rýči jsme se sem snažili dobýt, očistit a pak jsme řešili obnovu samotnou."
"Postavil se za nás ateliér Arkáda, ing. arch. Valtr, místní občan z Troje. Udělal projekt, na jehož základě jsme kapli mohli obnovit a restaurovat."
Máte zdokumentováno, jak to vypadalo, když jste sem přišli, postup prací a výsledek?
"Všechno jsme měli. Ale přišly povodně v roce 2002. Paní Popovská bydlí dole u řeky, takže veškerá dokumentace, zápisy, fotografie a bohužel i část peněz, které jsme tam ještě měli, všechno uplavalo. Nemáme jedinou fotografii a to, co říkám, už jsou jen vzpomínky."
"Fyzická obnova netrvala tak dlouho. Největší problém bylo papírování a problémy s památkáři. Určitě to mysleli dobře, ale tu rekonstrukci hrozně zdržovali. Takže to trvalo asi dva roky."
Co můžeme v kapličce uvidět?
"Za zbylé peníze jsme koupili židličky, aby se tu dalo posedět, protože jsme tu už měli i křty. Náš největší počin byl zvon. Udělali jsme elektrické zvonění. Zvon je od zvonaře ze Zbraslavi, který nám udělal speciální cenu, protože samotný zvon stál skoro tolik, jako jsme vybrali. Ten zvon není úplně přesně naladěn, on nám to řekl, ale na tuto kapličku to nevadí. Pak je tam obraz, který maloval místní rodák, ten momentálně prochází rekonstrukcí. Jinak tam už nic není, je to místo k rozjímání."
"Bohoslužbu jsme tu měli jen jednu. Tehdy tu byl biskup Malý, který nám ji znovu zasvětil. Další takto velká bohoslužba tu nebyla, jen několik křtin a tuším, že jedna svatba."
Vědí místní lidé o kapličce, nebo je to překvapení i pro ně?
"Místní to vědí, pro výletníky je to překvapení. Rádi se sem chodíme dívat navečer. Kaplička je i osvícená. Teď jsme se trochu přeorientovali, pracujeme v Nadaci Quido Schwanka, což je něco podobného, ale není to soustředěno jenom na kapličku, tak jsme si nad tímto vzali záštitu a chceme tu udělat lavičky."
"U těch památek památkáři nedovolí jakýkoliv zásah. Raději se smíří s vlhkem, místo toho, abyste jim takovou památku podřízli nebo odkopali. Kaplička taky neměla okapy, jak je tady teď vidíte. My jsme to mysleli dobře, aby kaplička netrpěla odtokem z tašek přímo do základů a na stěny, což je teď trochu vidět. Prosili jsme památkáře, aby nám dovolili okapy. Po třech nebo čtyřech letech to povolili, když viděli, jak kaplička trpí. Dřív se okapy nedělaly, tak je to vlhké. I ten obraz, co jsme tam měli, bohužel trpěl, a musíme ho nechat rekonstruovat. Ta vlhkost tu je, s tím se nedá nic dělat a jakýkoliv zásah je velmi složitý," dodal Jiří Kořenský.
Zaoblené rohy a deset vrstev nátěrů ke kapličce patří
Za posledních 20 let se v Česku daly do pořádku tisíce sakrálních staveb. I Pavel Hájek z Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích má svou oblíbenou stavbičku.
Jak se dřív rozhodovalo o výstavbě kapliček?
"Obvykle to probíhalo tak, že obecní zastupitelstvo se sešlo v hospodě, tam rozhodli, že se postaví návesní kaple. Stavělo se s finančními příspěvky obyvatel. Pokud to byla vesnice, která stála na nějakém velkém panství, tak nebylo výjimkou, že na stavbu přispíval i panující rod. Z těchto prostředků vznikla i výzdoba. U ní, ať už jde o oltáře nebo o zobrazení Křížové cesty, si lidé považovali za čest, že mohli do kaple přispět touto výzdobou a postarat se o ni. Po roce 1948 věrouka i liturgie byla upozaděna a ty návesní kaple, byť stály v centru vesnice, tak v řadě případů téměř upadly v zapomnění. Neříkám, že plošně. Třeba na Moravě, kde religiozita obyvatelstva byla vždycky větší než v Čechách, tam to tak nefungovalo. Když jsme dělali průzkum, tak jsme k našemu překvapení zažili situaci, kdy jsme žádali starostu, jestli by nás do té kaple pustil, abychom mohli stavbu zdokumentovat. Jeho odpověď někdy byla: víte, já ani nevím, kdo má od toho klíče. Tam už léta nikdo nebyl. Takže ty stavby do roku 1989 byly součástí té lokality, ale jako kdyby nebyly. Jen zřídka se o ně pečovalo, takže po 40 letech ten výsledek neudržování byl poměrně tristní. Některé stavby zanikly, ale především došlo k obrovským ztrátám na vnitřním vybavení."
"Na to jsme při našem průzkumu narazili. Rozsah toho, co dřív v krajině existovalo a dnes už není, zachycují v úplnosti jenom mapy. Zvláště ty, které vznikaly na konci 19. století, byly velice podrobné, protože vycházely z vojenského mapování. Ty stavby pro tehdejší vojsko byly důležitými orientačními body. V porovnání s reálem se dá zjistit, jak velké ty ztráty vlastně jsou. A jsou velké. Existují webové servery, kde je možné se podívat, jak ta kaple vypadá dnes, pokud existuje. Dnes už je vztah k těmto stavbám diametrálně odlišný. Existuje celá řada iniciativ, které chtějí, aby se alespoň některé ze zaniklých staveb znovu postavily. V jižních Čechách máme jednu obrovskou výhodu, v Českém Krumlově působil Ateliér Seidel. Jeho majitel, který kromě toho, že fotil rodinné a osobní portréty, měl velikou lásku ke krajině a k těm sídlům. Díky němu máme nedocenitelnou dokumentaci, která zachycuje stav sídel právě v těch zaniklých oblastech Šumavy a Pošumaví na přelomu 19. a 20. století až do poloviny 20. století. Jsou to materiály, ze kterých se čerpá, a jsou nenahraditelné."
"Kaple je jednoduchá stavba. Z tohoto pohledu se zdá, že její obnova je jednoduchá. Ale je tu jeden základní problém. Ta stavba má za sebou nějakou historii. Tím, že byly celou dobu vystaveny povětrnostním vlivům, tak byly mnohokrát opršelé, mnohokrát se obnovoval jejich nátěr. Za posledních 150 let získaly nějakou podobu a bohužel představa o obnově je často spojena s tím, že stavbu otlučeme, dáme jí novou omítku a bude krásná. A to je ten základní problém. Svým způsobem se ta stavba zachrání, ale zcela nenávratně se ztratí její autenticita. Někdy jsme si z toho dělali i legraci. Když jsme přijeli k některé stavbě, která byla tímto způsobem opravena, tak nám připadala jako trafostanice. Bylo nám to strašně líto. Apelujeme neustále, aby se ta obnova dělala s citem. To není jen otázka otlučení omítky, je to otázka obnovy architektonických prvků. Většinou to opravují řemeslníci, kteří jsou v tom hezkém slova smyslu, regionální umělci. Někdy je velice těžké jim vysvětlit, že rohy nemají být pravoúhlé, že hrany nemají být ostré. Odpověď na to v řadě případů byla: ale tohle nás ve škole neučili, takhle se přece stavba neopravuje. Přesvědčit je o tom, že pokud se jde do takovéto hlubší obnovy, tak je potřeba ctít to, že ta stavba může mít na sobě pět, osm, deset vrstev nátěrů, omítek, které ty rohy zaoblí, a vytvoří omítku plastickou."
"V současné době to tak skutečně je. Po roce 1989 i obce pochopily, že ta návesní kaple, která jim stojí u rybníčka, je jejich, a že do určité míry dotváří podobu té vsi. Udělal se obrovský kus práce. Dneska většina těch staveb je opravená, nebo je ve stavu, kdy nehrozí jejich zánik. Postupně se probouzí v jednotlivých obcích sounáležitost s tou stavbou a slouží k různým oslavám. Pomalu se vrací i jejich původní náplň. Problémem zůstává jejich vnitřní vybavení, které je i nadále vystaveno nepříznivým klimatickým podmínkám, protože ty stavby jsou většinou vlhké, nejsou pravidelně větrány a speciálně dřevěná výzdoba tím velice trpí. Stavby jsou většinou opravené, ale vybavení buď zaniklo, nebo je částečně odstraněno z důvodu bezpečnosti. Část objektů je i zajištěna elektronicky či mechanicky, tam se to vybavení se vrátilo zpátky, ale je potřeba ho pravidelně opravovat," dodal Pavel Hájek z Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích.
Vznik kapliček provází pověsti
Tady prý jistý hospodář vyslechl od potulného dráteníka o tom, že u Osvětiman leží velký kámen, na kterém je vyryta husí noha. Pod ním se měl nacházet poklad. Dráteník zmožený pálenkou a dlouhou cestou usnul. A hospodář už věděl, co má dělat. Když dráteník druhý den místo našel, poklad byl pryč. Rodinu čerstvě zbohatlého hospodáře proklel a začaly se dít divné věci. Silný vítr jim téměř sebral střechu, při pečení chleba se pecen ztratil z lopaty. Zašli poprosit o radu faráře. Ten jim poradil dát peníze na dobročinné účely. Nakonec se rozhodli, že postaví pro větší klid svědomí ještě kapličku. A ta stojí za Osvětimany dodnes.
