Brno vystavuje zapomenutou modernistku Marešovou

Jan Mareš je odborníkem v oboru lékařské fyziologie. Působí na 3. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Zdědil tuto profesní orientaci po svém dědečkovi, slavném zakladateli oboru, filosofovi a fyziologovi Janu Marešovi. My se za ním teď vypravíme na jeho pracoviště, ale nikoli kvůli medicíně, nýbrž kvůli malířce Miladě Marešové. Byla jeho teta a Jan Mareš s ní měl až do její smrti v roce 1987 intenzivní osobní kontakt. Pozapomenutou představitelku českého modernismu nyní představuje velkou retrospektiovní výstavou Moravská galerie v brně. Jan Mareš vysvětluje, jaké měla Milada Marešová v tvorbě hlavní téma.

"Byl to život ve městě, pozorování lidí, jak se chovají, jak vypadají. To se snažila vložit do svých obrazů. Z formálního hlediska měla nesmírně ráda obrazy Hieronyma Bosche a Celníka Russeau. Když jsem se jí ptal, proč malovala tak jednoduše, tak říkala, že se snažila malovat systémem toho Russeaua, ale samozřejmě, měla akademické vzdělání, čili to řemeslo uměla dokonale. Byl to pro ni způsob vyjádření."

Dočetl jsem se taky, že pro ni bylo důležité ženské téma.

"Teta hodně malovala ženy. Možná to bylo dáno tím, že už v rodině žila ve společnosti mnoha žen, vždyť měla kolem sebe čtyři sestry a matku. A vyrůstaly spolu, samozřejmě s mým otcem, jejich bratrem. Ale to je jedno z možných vysvětlení, proč se tolik věnovala zobrazování žen v různých životních situacích, v různých náladách, na různých místech, a taky žen různých národností. Nemyslím si, že to bylo cílené. Bylo to u ní intuitivní, snažila se vcítit do jejich stavů."

Vy jste dědicem autorských práv, máte tedy určitě představu, kde se dnes dílo Milady Marešové nachází. Je v institucích nebo spíš v soukromých rukou? Dochovalo se? Přičemž mám na mysli její dílo malířské, nikoli knižní ilustrace.

"Co se týče malířského díla, tak první ztráta byla pravděpodobně za války, kdy byly některé obrazy zabaveny, ty které byly v židovských rukou, zmizely, později se některé z nich objevily. Obrazy jsou dnes v různých galeriích, od Národní galerie až po Galerii Hl. města Prahy a Litoměřickou galerii. A pak pochopitelně je spousta těch obrazů v rodině. Protože jsme poměrně široká rodina, tak ty obrazy jsou různě po Čechách a byly i po světě. V době, kdy začala znovu tvořit obrazy (po dlouhé poválečné přestávce, pozn. V.F.), poměrně dost prodávala, ale většinou do okruhu přátel. Tyto obrazy byly zaměřeny spíš na opětovné návštěvy v Paříži, pobyt v Tunisu, v Londýně, kde se jí obrovsky zalíbili noví hippies a velmi často je tam malovala. Tenhle styl malování myslím navazoval na ten předválečný, který byl zaměřen na lidi, na zvláštní lidi. Proto tak milovala Paříž, kde se tou dobou velmi intenzivně mísily kultury Afriky a Východu, tzn. všech kolonií."