Bronzová olympijská štafeta si užívá zaslouženého volna
Bronzové běžkařské kvarteto z Vancouveru se dočkalo zaslouženého volna. Zatímco Lukáš Bauer je za poslední sezóny zvyklý na pozici sportovní celebrity, po úspěchu v Kanadě si tuto roli přibrali na svá bedra i Martin Jakš, Jirka Magál a Martin Koukal. Právě s nimi se ještě jednou ohlédneme za jejich největším úspěchem kariéry.
Českou štafetu rozjížděl Martin Jakš. Po svém 10 km úseku už jen úpěl v cíli a sledoval své tři kamarády, jak se perou i o jeho medaili. Po bronzovém finiši jmenovce Koukala mohl rázem zapomenout na nešťastný Liberec, kde také rozjížděl štafetu, avšak tehdy totálně rupnul a medailové ambice se nenávratně vytratili. Martin Jakš přiznává, že bronzový olympijský úspěch ještě s kolegy ani nestihl společně pořádně oslavit.
Jakš potvrzuje zkušenost mnohých sportovců, že to, co dokázal, mu došlo až později.
"Je pravda, že po závodě mi přišla spousta zpráv a v cíli ukápla i nějaká slza, ale pak jsem si říkal co - udělali jsme dobrý výsledek. Ale až po příjezdu domů, když jsem viděl zájem médií, kamarádů a veřejnosti, tak jsem si uvědomil, že to byla velká věc."
Na druhém úseku dosáhl nejlepšího času z celého startovního pole v klasické části Lukáš Bauer, čímž důrazně přihlásil ČR do medailové hry. Pomyslný štafetový kolík od něj převzal Jiří Magál a ačkoliv se nenacházel v optimální formě, zmáčkl se na maximum a udržel kontakt s nejlepšími. S časovým odstupem zavzpomínal na parťáka, který se do nominovaného kvarteta nedostal - Milana Šperla. Ten je obrovským smolařem, neboť v Turíně ho trestuhodně nenapsal na soupisku Květoslav Žalčík a ve Vancouveru den před štafetou prohrál nominační souboj právě s Magálem.
Bavili jste se spolu po závodě nebo neměl vůbec náladu?
"Bylo to pro mě překvapení, že pojedu štafetu já. Milan to bral v pohodě a sám přiznal, že vyhnil. Když mi potom říkal jaké jsme jeli tempo, tak byl rád, že nejel."
Cítil jste, že byl víc zklamaný v Turíně, kde ho nechtěně zařízl Žalčík?
"Jednoznačně. Tam bychom byli nejhůř čtvrtí. Ve finiši mohl Milan bojovat s Fredrickssonem dokonce o medaili, už tehdy jsme na ní měli. Takže Milan byl zklamán hlavně v Turíně, ne ve Vancouveru."
Dá se srovnat tlak před loňským MS v Liberci s tím olympijským před Vancouverem?
"Nedá. Tehdy jsme měli lepší sezónu a věděli jsme, že můžeme o medaili bojovat. Ve Vancouveru na tom byl skvěle pouze Lukáš Bauer, takže jsem odhadoval, že budeme tak osmí. Medaile mě výrazně překvapila."
"Rohlíky v obchodě levnější nejsou, ale pocitově se cítím strašně dobře. Dlouho jsem čekal na tento úspěch a už mě pomalu lyžování přestávalo bavit - hlavně při letní přípravě. Teď mám úplně novou motivaci, cítím se výborně a i když jsem před tréninkem unavený, tak si řeknu - vždyť máš medaili, tak si to užij."
Finiš byl na Martinu Koukalovi, který už měl spolu s Bauerem ve své sbírce také individuální medaili z MS, konkrétně z italského Val di Fiemme 2001, kde triumfoval na padesátce volně. Jet sólo závod a kolektivní štafetu je pochopitelně rozdíl. Štafeta však není klasický kolektivní sport, kde je třeba si nahrávat. Jak je důležitá tzv. chemie mužstva, společná parta? Nebo záleží hlavně na sportovní formě?
"Forma je základ. V našem sportu musím min. zvládnout toho druhého plácnout, abych mu předal. Jinak ta parta není úplně nutná, ale je to plus. Strávíme spolu strašnou spoustu času na soustředěních a když to sedí, tak se lépe tráví ten čas. Proto je dobré, když kolektiv funguje."
V tuto chvíli už mají naši lyžaři definitivně po sezóně a tak společné oslavě či oslavám již nic nestojí v cestě.
