Čech, který 'běhá' po žule. František D’Agostino pokořil El Capitan. Cestu El Niño za jeden den před ním zvládli 4 lidé
Když se řekne El Capitan, většina lidí si vybaví monumentální žulovou stěnu tyčící se nad Yosemitským údolím. Pro světové lezce je to něco jako Himálaj vertikálního světa. A právě tam se českému studentovi malby z UMPRUM, Františku D’Agostinovi, podařilo něco, co dokázali jen čtyři lidé před ním: přelézt cestu El Niño volným stylem za jediný den. O pár dní později přidal i druhý extrémní výstup - Golden Gate. A to vše bez stanu, jen s lezečkami, lanem a batohem.
Jaké to bylo poprvé stát před tou skalní stěnou?
"Je vzrušující stoupnout si pod tu stěnu, a vidět ji. Spadne vám z toho brada. Poprvé jsem ji viděl v roce 2022. To ve mě rozhodně vzbuzovala strach a pocit, že to přece nemůžu vylézt. Když jsem tam přijel teď, tak už jsem věděl, že to vylézt mužu, a že to zkusím vylézt za den."
Čím je ta stěna tak specifická?
"Řekl bych, že svojí polohou, protože je uprostřed civilizace, jezdí tam spousta turistů. Dojedete tam s autem, a jste kousek od ní. Když lezete, tak je to takový zvláštní kontakt s těmi lidmi pod vámi, kteří se koukají nahoru. A pak je to určitě i její tvar. Je to zavřené v údolí, a působí to monumentálně. Není to nejvyšší stěna na světě, ale svým tvarem působí možná nejmonumentálněji."
Jak se leze tisíc metrů kolmé žuly?
Neznervózňovali vás lidé, co se na vás dívali?
"Myslím si, že ne. Oni jsou pak daleko a malincí, občas slyšíte nějaké výsknutí, ale me neznervózňovali."
Jak probíhá lezení? Tam jsou jenom nějaké malé výstupky, jak lezete na tu stěnu?
"Ta stěna se zdolává tak, že sledujete nějaké logické linie nebo slabiny té stěny. Buď se leze spárami, což jsou vlastně praskliny v té žule, do kterých se nějak snažíte strkat ruce. Anebo tam jsou malé výstupky, lišty a malé výstupky na nohy, po těch se taky dá lézt."
Jak těžký jste měl batoh, a co jste měl s sebou třeba za jídlo?
"Batoh jsme se snažili mít co nejlehčí. Řekl bych, že to bylo třeba do sedmi kilo, možná trošku víc. Měli jsme tam nějaké vrstvy oblečení, vodu. Pak jsme tam měli jídlo, hlavně hodně tyčinek, třeba nějaký namazaný sendvič. Pak jsme ještě měli nějaké suplementy, abychom to naše tělo udržovali v nějakém použitelném stavu. Hořčíkové pilulky proti křečím nebo kofeinové tablety, když jsme byli unavení. A měli jsme tam i prášky na bolest, abychom to všechno vydrželi."
Sedmikilový batoh a bagely ve stěně
Jak vypadá taková svačinka na skále El Capitan?
"Já jsem si to udělal vždycky hezký. Měl jsem tam rád bagely. To je nejvíc podobná věc normálnímu českému chlebu. Takže jsem si tam vždycky namazal bagel třeba avokádem, se šunkou a sýrem a k tomu nějaké sladké tyčinky. Ale určitě je super mít tam něco slaného. Pak jsme třeba měli i sušené ovoce nebo sušené maso, to je taky dobré."
Lezl jste 18 hodin. Kdy přišla největší krize?
"Největší krize přišla v takovou tu nejhlubší noc mezi třetí a pátou ráno, kdy tělo je přirozeně nejvíc unavené. My jsme začínali lézt okolo třetí odpoledne, takže už jsme za sebou 12 hodin. Ale pak začne svítat a zase vám to nalije energii do žil."
Dva extrémní výstupy během jediného týdne
Vy jste se nespokojili jenom s jednou variantou lezení. Nejdřív to bylo El Niňo a pak, v průběhu týdne, ještě byla Zlatá brána. Proč jste se rozhodli lézt dvakrát během týdne?
"Když jsme dolezli El Niño, tak jsme se cítili poměrně dobře. Nebyli jsme úplně zničení a řekl bych, že jsme to vylezli i trošku s rezervou. Řekli jsme si, že když máme formu a máme ještě spoustu času, tak dáme odpočinek a zkusíme vylézt Golden Gate. Zároveň jsme se rozhodli, že si to nebudeme nijak připravovat, protože v El Niñu jsme strávili předtím 6 dní, kdy jsme zkoušeli postupně všechny ty části stěny. Ke Golden Gat jsme prostě přišli a vylezli jsme to odspodu nahoru. Tam to bylo mnohem větší dobrodružství určitě."
Kolik lidí před vámi to dokázalo?
"El Niño vylezli v tomto stylu za den před námi čtyři lidé, ale volným stylem to vylezlo víc lidí, i když ne nějak extrémně moc. Tipnul bych 15, ale nevím to přesně. Golden Gate trošku víc. Tam myslím, že bylo těch lidí osm, co to vylezli za den. Ale že se nám to povedlo v jednom týdnu, to bych řekl, že je celkem unikátní. Nevím, jestli se to někomu povedlo. Cesta na Golden Gate nám trvala nakonec 26 hodin."
Jak se spí na kolmé stěně?
Když byste lezl klasicky během několika dní, jak vlastně lezci nocují na té kolmé stěně?
"Když se tam zavěsíte na víc dní, tak si sebou musíte táhnout spoustu věcí. Jedna z těch věcí je závěsná postel, což je buď nafukovací anebo skládací vehikl. Vždycky tam, kde skončíte ten den, tak si to zavěsíte, složíte a pak si na to lehnete a spíte."
Když jste na tom někdy nocoval, neměl jste strach, že třeba můžete spadnout?
"Já vždycky, když jsem na tom nocoval, tak jsem měl okolo pasu smyčku, nebyl jsem tam úplně na volno. Většinou je ta zkušenost taková, že člověk je tak unavený a rád, že si může někde lehnout, že už vůbec nemá energii řešit strach z toho, že se to urve nebo něco takového."
Vy jste lezl se svým americkým parťákem Samuelem Strohem. Proč právě on? Jak jste si ho vybral?
"My jsme se potkali, když jsem tam byl poprvé v tom roce 2022 a od té doby jsme byli v kontaktu. Potkali jsme se na jiných lezeckých lokacích v Evropě. On ten svět „big wallového" lezení je docela malý. Ve stejnou chvíli jsme oba hledali parťáka na jarní výlet do Yosemitského údolí. Napsali jsme si a tak to vyšlo, ale vlastně jsme se na tom výletě poprvé navázali spolu na lano. Lezli jsme spolu poprvé a vyšlo to krásně. Sedli jsme si lidsky, sedli jsme si hlavně lezecky, s výkonností jsme na tom byli podobně, takže to byla velká část mého úspěchu."
První byly věže v Jizeských horách
Lezec Adam Ondra o vás řekl, že jste nová krev lezení v Česku. Kdy jste s lezením začal?
"To je pro mě neskutečné, že Adam to o mně řekl, nebo že vůbec o mně něco řekl, protože je to můj dětský idol. Začínal jsem lézt, když mi bylo 11, 12 a Adam Ondra už tehdy byl nejlepší lezec na světě. Pamatuji si, že jsem ho sledoval a nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu do této pozice někdy."
Pamatujete si první vrchol, který jste v těch jedenácti vylezl?
"Já jsem začínal na umělé stěně, ale pamatuji si, že jsme s mým tehdejším parťákem a kamarádem jezdili na takové sólo výpravy třeba do Jizerských hor, a tam jsme lezli na nějaké věže, mám z toho celkem silné zážitky. Takže nepamatuji si přesně první vrchol, ale byly to Jizerky."
Nebojí se o vás doma?
"Myslím si, že ne. Možná moje tchyně se bojí. Někteří členové rodiny se bojí víc, někteří míň. Moje žena se o mě myslím nebojí, protože mi věří, že vím, co dělám."
Jaké jsou vaše největší lezecké úspěchy?
"Tyto výstupy, co se mi teď podařily, jsou asi moje největší lezecké úspěchy, ale už se mi povedly nějaké jiné. Například minulé léto jsem byl ve Švýcarsku, kde jsem lezl na skalní jehlu v Portalet, a tam se mi podařilo vylézt cestu Histoire sans fin, tzv. Nekonečný příběh za 8 b +. A to pro mě byla taky velice vysněná cesta, která je jedna z nejtěžších v Evropě."
Já musím říct, že když jsem vás viděla, tak jsem si všímala prstů, protože když jsem dělala právě rozhovor s Adamem Ondrou, tak on měl velice silné zakončení prstů a silné ruce. Jak trénujete, abyste se udržel na prstech na té skále?
"Prsty trvá nejdéle adaptovat na extrémní lezení. Větší svaly po těle se dají natrénovat poměrně rychle, ale u těch prstů to nejsou žádné svaly, to jsou šlachy a ty musejí zbytnět a to trvá nějaká léta, kdy pořád lezete."
Malba a lezení: dva světy, které se potkávají jen občas
Vy studujete malbu. Inspirujete se lezením i v malbě? Děláte třeba malby přírody apod.?
"Určitě se to nějak ovlivňuje, a jsou tam nějaké společné faktory, ale zároveň držím byto dva světy celkem odděleně."
Můžeme někde vidět vaše obrazy?
"Teď byl Art semestr na UMPRUM. Tam jsem zrovna neměl obraz, ale rozhodl jsem se tyto světy propojit, a pověsil jsem si tam tu závěsnou postel na zeď mezi obrazy, tak to byl zajímavý zážitek. Ale jinak moje obrazy můžete vidět třeba na mém Instagramu, občas mám nějakou výstavu."
A jaké jsou plány v lezení a v tvorbě?
"V lezení jsou plány velké, tam jich je spoustu. V létě chci jet lézt do francouzského Chamonix. Potom mám sny ve velkých horách, jako například v Patagonii nebo v pákistánském Karákóramu. Takže chci přenést lezení z El Capitan ze slunečné Kalifornie do nějakých zasněžených, větrem šlehaných hor. Moje ambice v tvorbě nejsou tak velké, už na to nezbývá tolik času. Se vším, co dělám, budu rád za to, že budu mít občas čas malovat nebo dělat nějakou grafiku, dokončit školu a tak."
