Češi byli v Austrálii a na Novém Zélandě už v 19. století
V dnešní krajanské rubrice se vydáme do Austrálie a na Nový Zéland. I zde už v 19. století žili Češi. Svědčí o tom nedávná výstava, kterou v rámci Smetanovských dnů v Plzni uspořádala tamní vědecká knihovna. Její autorce Ivaně Horákové se podařilo shromáždit knihy, fotografie, obrazy i nejrůznější předměty, které dokumentují výpravy českých cestovatelů 19. století do světa. Jedním z těch, kdo na přelomu 19. a 20. století doslova objel celý svět, byl pedagog a přírodovědec Josef Kořenský. Austrálii navštívil kolem r. 1900 a setkal se tu i se slavnou českou operní pěvkyní, která si říkala La Boema. Dozvíte se také o malíři, který na Novém Zélandě zachytil podobu tehdejších maorských náčelníků. Ivanu Horákovou k mikrofonu pozvala Milena Štráfeldová:
"Zřejmě úplně první Čech, který vkročil na půdu Austrálie, byl Čeněk Paclt. Potom ale prošla Austrálií dvě velká jména, Josef Kořenský a Gabriela Roubalová. Kořenský působil v Radnicích, kde se Gabriela Roubalová narodila, jenom čtyři roky, a to ještě ve funkci podučitele. Její sláva ale skutečně překročila hranice a vrátila se zase zpátky do městečka, kde ona strávila část dětství. Kořenský ji v Austrálii navštívil už jako starší dámu, pěvkyni, která požívala prakticky po celé Austrálii obrovské renomé. Měla tam hudební školu a vypravovala mladé adepty do hudebního světa. Potom byla požádána, aby vlastně založila a profilovala hudební školství v Austrálii."
Jak a kdy se do Austrálie dostala?
"Dostala se tam jako mladá, ve zhruba pětadvaceti letech. Impulsem k tomu, aby odešla do světa, byla pravděpodobně citová neshoda. Ona se zřejmě zamilovala do svého učitele Pivody, její matka ani sestra Marie tomu svazku ale nepřály. Už tehdy věděly, že Gabriela má obrovské nadání a talent, a proto, aby se nezakopala v Čechách, tyto kontakty rázně utnuly. Ona potom odešla, procestovala Orient, současnou Indonésii, zpívala v Itálii, byla ve Spojených státech, cestovala do Austrálie... Na tehdejší cestovatelské poměry to byli lidé, kteří se velice brzy postavili na vlastní nohy a zorganizovali si svůj život. Asi největší slávy dosáhla skutečně v Austrálii, tam byla La Boema, jak si sama říkala, Češka. Ve stáří se už pak do své rodné země nepodívala. Cestovatel Kořenský, když pobýval v Austrálii, o ní samozřejmě slyšel. Svět 19. století byl kupodivu novinami dost propojený. Když jsem se třeba dívala do Národních listů nebo Světozoru, tak téměř v každém čísle byly nějaké zprávy ze zahraničí, z Ruska, z Cařihradu... Ta komunikace byla docela čilá. On o Roubalové slyšel a považoval jaksi za nutné se se svou krajankou setkat. Ti cestovatelé v zahraničí drželi zpravidla pospolu, kontaktovali se, v té době bylo ve světě tak šest až osm cestovatelských jmen. Vedle Kořenského to byli později Vráz, Aleš Hrdlička, Čeněk Paclt. V orientálních zemích vždycky došlo k nějakému setkání. Scházeli se také v domě U Halánků /v Praze/. Ta společnost byla cestovatelská, umělecká, sběratelská i politicko společenská, protože ji navštěvovali Palacký, Riegr a další. Musím ale říct, že venku ta česká komunita působila sevřeněji. A když se vrátili do rakousko - uherských poměrů, byl jim svět českých maloměšťáků malý. A pokud se tu setkali dva cestovatelé, byli si vlastně konkurencí."
Vraťme se ještě k Austrálii a na Nový Zéland. Roubalová tam nebyla jediná česká umělkyně. Vy jste na výstavě dokonce měli i obrázky, na kterých jeden český malíř zachytil maorské ženy...
"To je osobnost, která mne fascinovala zejména výtvarně. Bohumír Lindauer, také někdy psáno Gottfried, byl Plzeňák, v Plzni se narodil, pak se s rodinou odstěhoval a velice brzy vycestoval. Dostal se do Austrálie a na Nový Zéland. Možná trochu koketoval s exotikou, protože malíři, kteří cestovali za nějakým impulsem nebo inspirací, hledali buď světlo nebo moře nebo skutečně exotiku. On se na Novém Zélandu dostal do zvláštní situace. Tam probíhala poměrně zajímavá historická událost, spor maorských obyvatel s novoosídlenci. Jeden z advokátů, který zastupoval maorské rody nebo klany, pozval Lindauera na jedno z těch jednání, a jeho tam zřejmě asi celoživotně uchvátil vzhled těchto lidí. Skutečně exotických, ale pravděpodobně, jak ty obrazy dodneška působí, exotických i duševně. Povahou, chováním, vystupováním, důstojností, hrdostí. To všechno v těch Lindauerových obrazech je."
On v nich tedy podle dobového mínění neviděl divochy, kteří jsou civilizačně pozadu za Evropany?
"Já myslím, že pro něj to byli králové toho ostrova. On byl tou skupinou přijat a měl možnost namalovat v té době téměř všechny maorské náčelníky. Je zajímavé, že se nesoustředil jenom na ty kultovní obrazy, portréty, mohla bych dokonce citovat, že jeho obrazy byly zavěšeny u pohřbů náčelníků jako ikony. To znamená, že oproti tradici se Maorové začali loučit i s portrétem toho náčelníka, měli ho jakoby před očima. To je myslím na tu dobu pozoruhodné. On je vnímal jako svým způsobem sobě rovné a myslím, že to je z těch obrazů cítit. A pravděpodobně to vycítila také společnost, protože se stal rázem slavným. Najednou tu byla skupina obrazů, která začala zajímat i obchodníky, do jednání vstoupil belgický obchodník Partridge, který od něj ty obrazy skupoval. Vytvořil sbírku a ta je vlastně dnes základem Partridge Gallery v Aucklandu."
