Češi měli kontakty se Srbskem už za císaře Karla IV.

Dušan Kvapil (Foto: Milena Štráfeldová)
0:00
/
0:00

V dnešní rubrice Češi v zahraničí Vás pozveme na Balkán, do Srbska, které má s českými zeměmi dlouholeté vazby. A právě o nich při své nedávné návštěvě srbského Banátu hovořila Milena Štráfeldová s bělehradským bohemistou Dušanem Kvapilem:

Dušan Kvapil na setkání českých krajanů v Bele Crkvi  (Foto: Milena Štráfeldová)
V Srbsku a Černé Hoře žije podle současných odhadů kolem dvou a půl tisíce lidí, kteří se hlásí ke svým českým kořenům. Jejich předkové sem přicházeli v různých dobách - před více než dvěma sty lety za vlády Marie Terezie i poměrně nedávno, před 2. světovou válkou. Jedním z nich byl i otec profesora Dušana Kvapila, bohemisty z bělehradské univerzity. Rodák z Nymburska odešel po studiích na pražské technice do Jugoslávie a pracoval v cukrovaru v Osijeku. Tam se také nedlouho před 2. světovou válkou Dušan Kvapil narodil. Přestože jeho tatínek pak během války zahynul v Osvětimi a se srbskou maminkou malý Dušan česky nemluvil, vrátil se k češtině později a dokonce ji vystudoval. Dnes patří k nejvýznamnějším bohemistům v Srbsku a do hloubky se zabývá i vzájemnými vztahy mezi Srbskem a zeměmi bývalého Československa. Zajímalo mne, odkdy se datují ty nejstarší kontakty:

"Existuje dopis, který napsal Karel IV. císaři Dušanovi, který byl korunován roku 1352 ve Skopje za císaře Srbů, Řeků a Arbanasů. Oficiální delegace Karla IV. byla na korunovaci přítomna a přinesla údajně dopis, ve kterém píše, že pozdravuje bratra ve stejné slovanské řeči a že je překrásné, že dva Slované prakticky vládnou Evropě. Je o tom krásný obraz 4 x 6 metrů v Moravském Krumlově v rámci cyklu Slovanská epopej. A je k tomu krásný komentář, kde Alfons Mucha velmi výmluvně, asi za pomoci nějakého historika, stručně podává tu historii. Bohužel v roce 1389 Srbové a jejich spojenci prohráli bitvu na Kosově poli proti tureckému náporu a srbský středověký stát se pod návalem Turků začíná posunovat na sever. V 16. století pak ta spojení začala spíš přes dnešní Bratislavu a zintenzívněla až koncem 18. a v 19. století. Intenzívní spolupráce pokračovala například Všeslovanským sjezdem v r. 1848, kde reformátor srbského jazyka Vuk Stefanovič Karadžič byl v Praze jakýmsi čestným hostem a osobností číslo jedna. Hodně znamenala i spolupráce mezi Šafaříkem a Vukem. Šafařík sem přišel a byl nejdříve profesorem a pak i ředitelem srbského gymnázia v Novém Sadě a v Karlovcích, kde bylo sídlo srbské pravoslavné církve. V tomto období se navzájem znala a navštěvovala i celá řada slavistů. Například srbský básník Branko Radičevič přebásnil Kde domov můj. Byly i případy obrácené, dokonce v nejlepším úmyslu. Vlastně i Hanka pro Rukopisy padělal srbskou lidovou poezii, která měla bohatou tradici."

Ruský pravoslavný kostel v Bele Crkvi  (Foto: Milena Štráfeldová)
Na Balkán už koncem 18. století mířily z českých zemí celé rodiny. Šlo o převážně zemědělské obyvatelstvo z jižních i západních Čech nebo jižní Moravy. Nový domov hledaly v dnešním Chorvatsku, Rumunsku, osídlovaly hraniční území rakouského mocnářství. O něco později do Srbska přicházela i řada českých odborníků:

"Jakmile se tady vytvořil srbský stát, to znamená ve 20. a 30. letech 19. století, začali sem přicházet z Evropy a především z českých zemí a ze Slovenska, lékaři a muzikanti. Zakládali tady školy, pomáhali v nemocnicích, a později sem s českým kapitálem pronikal hlavně potravinářský průmysl, mlýny, cukrovary a pivovary. Ty byly tak silně osídleny odborným personálem z Čech, že například v osijeckém cukrovaru, kde jsem se narodil, existovala česká doplňovací škola. Zaměstnanci cukrovaru, ale i někteří bankéři a další zaměstnanci původem z Čech, platili českého učitele a třikrát týdně existovala školní výuka v češtině. Něco podobného bylo i v Bělehradě, tady byl také založen cukrovar, hlavně s českým kapitálem. Existovaly tu filiálky Pragobanky a České pojišťovny Slavia. Ti Češi, kteří sem přijížděli, byli na poměrně dobrých postech a byli vzdělaní."

Naopak zase mnoho Srbů studovalo v minulosti na českých školách. Zajímalo mne, odkdy tito studenti do českých zemí přicházeli a jaké obory tu studovali.

"Ještě za Rakouska a zejména po okupaci Bosny a Hercegoviny v roce 1878, ale i mezi dvěma válkami. Byli to především hudebníci. Dodnes žije dirigent Oscar Danon, který před válkou studoval s Vítem Nejedlým. Převzal od něho sbor Hlahol, když Vít musel před Němci prchnout do Sovětského svazu. Hned po válce, nebylo mu ani třicet, dirigoval Prodanou nevěstu v Národním divadle v Praze. Je to dodnes nejmladší dirigent, který tam vystupoval. Byla tu i řada dalších, hlavně dirigenti a další hudebníci, bohužel většina z nich už nežije. Bylo ale zajímavé, že celá řada inženýrů vystudovala v Praze nebo v Brně. Hodně se jich tam také oženilo, takže tím vznikla ta česká komunita ve větších městech, hlavně z té technické inteligence. Hodně z těch dobrých odborníků, inženýrů, ale i obyčejných lidí, zemědělců, se na výzvu Beneše v r. 1946 a 1947 repatriovalo do českých zemí, takže se počet Čechů na území bývalé Jugoslávie podstatně snížil. Narozdíl od Slováků, jejichž početná menšina s velkými kulturními tradicemi u dodnes existuje."

Nakonec jsem se vyptala i na osobní historii profesora Dušana Kvapila.

Dušan Kvapil - nalevo  (Foto: Milena Štráfeldová)
"Já jsem dítě sokolské, protože otec, Čech ze Straku u Nymburka, byl hned po 1. světové válce členem prvního běhu cvičitelské školy České obce sokolské. Dědeček František Kvapil zakládal Sokol na Nymbursku. Otec po ukončení Vysokého učení technického přišel pracovat jako chemik inženýr do jugoslávských cukrovarů, ve kterých byl český kapitál. Byl stále aktivní sokol, v Bosně působil jaké náčelník sokolské župy v Tuzle. Matka Srbka byla náčelnice, slovo dalo slovo, takže jsme se s bratrem narodili tady v Jugoslávii. Bratr pak odešel do republiky a tam ukončil filozofickou fakultu. Celou kariéru, sto semestrů, ukončil jako šéf katedry slavistiky Karlovy univerzity. A já, podle toho, že nikdo není doma prorokem, jsem se tu orientoval zase na češtinu. Ukončil jsem studia slavistiky a udělal doktorát na Karlově univerzitě v Praze, teď už ale padesát let jsem víceméně v Bělehradě. Jako kantor jsem působil taky tři roky na Karlově univerzitě a teď jsem už v důchodu."

K současnosti českých krajanů v Srbsku se s profesorem Dušanem Kvapilem vrátíme v některé z našich příštích rubrik.