Češi měli kontakty se Srbskem už za císaře Karla IV.
V dnešní rubrice Češi v zahraničí Vás pozveme na Balkán, do Srbska, které má s českými zeměmi dlouholeté vazby. A právě o nich při své nedávné návštěvě srbského Banátu hovořila Milena Štráfeldová s bělehradským bohemistou Dušanem Kvapilem:
"Existuje dopis, který napsal Karel IV. císaři Dušanovi, který byl korunován roku 1352 ve Skopje za císaře Srbů, Řeků a Arbanasů. Oficiální delegace Karla IV. byla na korunovaci přítomna a přinesla údajně dopis, ve kterém píše, že pozdravuje bratra ve stejné slovanské řeči a že je překrásné, že dva Slované prakticky vládnou Evropě. Je o tom krásný obraz 4 x 6 metrů v Moravském Krumlově v rámci cyklu Slovanská epopej. A je k tomu krásný komentář, kde Alfons Mucha velmi výmluvně, asi za pomoci nějakého historika, stručně podává tu historii. Bohužel v roce 1389 Srbové a jejich spojenci prohráli bitvu na Kosově poli proti tureckému náporu a srbský středověký stát se pod návalem Turků začíná posunovat na sever. V 16. století pak ta spojení začala spíš přes dnešní Bratislavu a zintenzívněla až koncem 18. a v 19. století. Intenzívní spolupráce pokračovala například Všeslovanským sjezdem v r. 1848, kde reformátor srbského jazyka Vuk Stefanovič Karadžič byl v Praze jakýmsi čestným hostem a osobností číslo jedna. Hodně znamenala i spolupráce mezi Šafaříkem a Vukem. Šafařík sem přišel a byl nejdříve profesorem a pak i ředitelem srbského gymnázia v Novém Sadě a v Karlovcích, kde bylo sídlo srbské pravoslavné církve. V tomto období se navzájem znala a navštěvovala i celá řada slavistů. Například srbský básník Branko Radičevič přebásnil Kde domov můj. Byly i případy obrácené, dokonce v nejlepším úmyslu. Vlastně i Hanka pro Rukopisy padělal srbskou lidovou poezii, která měla bohatou tradici."
"Jakmile se tady vytvořil srbský stát, to znamená ve 20. a 30. letech 19. století, začali sem přicházet z Evropy a především z českých zemí a ze Slovenska, lékaři a muzikanti. Zakládali tady školy, pomáhali v nemocnicích, a později sem s českým kapitálem pronikal hlavně potravinářský průmysl, mlýny, cukrovary a pivovary. Ty byly tak silně osídleny odborným personálem z Čech, že například v osijeckém cukrovaru, kde jsem se narodil, existovala česká doplňovací škola. Zaměstnanci cukrovaru, ale i někteří bankéři a další zaměstnanci původem z Čech, platili českého učitele a třikrát týdně existovala školní výuka v češtině. Něco podobného bylo i v Bělehradě, tady byl také založen cukrovar, hlavně s českým kapitálem. Existovaly tu filiálky Pragobanky a České pojišťovny Slavia. Ti Češi, kteří sem přijížděli, byli na poměrně dobrých postech a byli vzdělaní."
Naopak zase mnoho Srbů studovalo v minulosti na českých školách. Zajímalo mne, odkdy tito studenti do českých zemí přicházeli a jaké obory tu studovali.
"Ještě za Rakouska a zejména po okupaci Bosny a Hercegoviny v roce 1878, ale i mezi dvěma válkami. Byli to především hudebníci. Dodnes žije dirigent Oscar Danon, který před válkou studoval s Vítem Nejedlým. Převzal od něho sbor Hlahol, když Vít musel před Němci prchnout do Sovětského svazu. Hned po válce, nebylo mu ani třicet, dirigoval Prodanou nevěstu v Národním divadle v Praze. Je to dodnes nejmladší dirigent, který tam vystupoval. Byla tu i řada dalších, hlavně dirigenti a další hudebníci, bohužel většina z nich už nežije. Bylo ale zajímavé, že celá řada inženýrů vystudovala v Praze nebo v Brně. Hodně se jich tam také oženilo, takže tím vznikla ta česká komunita ve větších městech, hlavně z té technické inteligence. Hodně z těch dobrých odborníků, inženýrů, ale i obyčejných lidí, zemědělců, se na výzvu Beneše v r. 1946 a 1947 repatriovalo do českých zemí, takže se počet Čechů na území bývalé Jugoslávie podstatně snížil. Narozdíl od Slováků, jejichž početná menšina s velkými kulturními tradicemi u dodnes existuje."
Nakonec jsem se vyptala i na osobní historii profesora Dušana Kvapila.
K současnosti českých krajanů v Srbsku se s profesorem Dušanem Kvapilem vrátíme v některé z našich příštích rubrik.
