Česká filmová škola v Albánii
Piro Milkani patří k nejuznávanějším albánským režisérům. I díky studiu na pražské FAMU, kterou navštěvoval ve „zlatých“ šedesátých. Do Česka se vrací neustále. Na přelomu tisíciletí tu působil jako velvyslanec. Letos získal cenu Gratias Agit.
Co pro vás zisk tohoto ocenění znamenal?
Považuji to za velkou čest. Vždy jsem si myslel, že jsem České republice dlužný. Přijel jsem sem před 64 lety, nastoupil jsem na Filmovou fakultu, která byla v té době považovaná za nejlepší filmovou školu za světě. To mi pomohlo se naučit řemeslu. A po 50 letech jsem spokojený, že všechny má díla mají značku této školy. Nejsou to amatérská, ale profesionální díla. Spojení s Českou republikou se pak prohloubilo, když jsem po téměř 40 letech sem přijel dělat velvyslance Albánské republiky. To mi opět pomohlo osvěžit český jazyk. Kvůli lásce k této zemi, kterou považuji za svou druhou mateřskou zem po Albánii, jsem rád překládal Miloše Formana, Václava Havla, Bohumila Hrabala, atd. A to je asi ten důvod, proč jsem dostal ocenění Gratias Agit.
Po návratu do Albánie jste se od diplomacie opět vrátil k filmové tvorbě?
Vy jste studoval s řadou významných českých režisérů a kameramanů. Stýkáte se ještě s některými?
Se všemi. Když jsem ještě dělal velvyslance, u příležitosti Albánského svátku, jsem uspořádal setkání pro diplomaty a druhé pro kamarády. Můj dobrý kamarád Bohumil Jireš mi říkal, že jsem génius, že všichni žijí v Praze a teprve já je dal všechny dohromady. Bohužel to bylo 3 hodiny před Jirešovou nehodou, při které zemřel. Stýkám se s Hynkem Bočanem, s kameramanem Alexandrem Strelingem, s Jiřím Menzelem, většinu z nich jsem do Albánie na nějaký filmový festival pozval.
Považujete se za představitele české filmové školy?
Piro Milkani má na svém kontě přes 20 hraných filmů, k některým si napsal i scénář. V některých snímcích si i sám zahrál. První česko-albánský film Smutek paní Šnajdrové je částečnou autobiografií z doby, kdy jako mladý albánský kameraman natáčel v Českém Šternberku absolventský film. Kvůli politickému rozhodnutí se však musel stejně jako všichni Albánci studující v zahraničí neodkladně vrátit do vlasti.
Ve filmu Smutek paní Šnajdrové hraje hraběte Šternberka slavný italský herec Michele Placido. A ten mi říkal, že když viděl tento film, že viděl film nové české vlny. A to mně potěšilo. Jsem rád, že některé moje filmy jsou na nejvyšším žebříčku v počtu diváků. Mám 3 komedie, které jsou velmi staré, ale na youtube mají stále velkou sledovanost. A filmy z odboje měly obrovský úspěch v Číně. Můj první film „ Vítězství nad smrtí“ vidělo 300 miliónů diváků.
Jak se daří albánské kinematografii dnes?
Samozřejmě máme problémy, točí se málo filmů, máme finanční potíže. Poslední film, který se jmenuje Delegace, dostal první cenu na filmovém festivalu ve Varšavě. Se synem mám produkční společnost Bunker film. Náš poslední snímek Open the door jsem měl možnost uvést v Karlových Varech, ale pak jsme dostali ještě silnější nabídku z festivalu v Sarajevu, kde se ten film dostal do hlavní soutěže. Přijíždí tam celá řada filmařů z Evropy a doufám, že dostaneme nějakou cenu.
