Česko, svět a Evropa. Díl pátý: česko-latinskoamerické vztahy I.
V několika následujících historických rubrikách se vydáme takříkajíc po stopách cestovatelů Zikmunda a Hanzelky. Řeč bude o vztazích českých zemí a Československa se státy Latinské Ameriky.
Tradice vztahů českých zemí k Latinské Americe je dávného data. V podstatě už od 17. století odjížděli do Latinské Ameriky misionáři českého původu, kteří - jak připomíná historik Vladimír Nálevka z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, - sehráli významnou roli při péči o jednotlivé latinskoamerické indiánské kmeny a podíleli se na mapování jazyků, zvyků a poznání přírody Latinské Ameriky.
"Tento kontakt byl doprovázen i zvýšeným zájmem českého prostředí o dění v Latinské Americe, čemuž ostatně napomáhaly i poměrně úzké styky mezi španělskými a rakouskými Habsburky a rodinná spřízněnost šlechty obou zemí, takže pak nalézáme i v našich archivech řadu pozůstalostí, třeba španělských rodů, které svým způsobem hrály určitou roli v dějinách Latinské Ameriky."
Ke kvalitativnímu zvratu došlo v 19. století. Především sílilo sociálně podmíněné vystěhovalectví z českých zemí, a vystěhovalci, zejména v poslední třetině 19. století a na počátku století 20., hojně mířili do zemí jako Argentina, Brazílie, Chile.
"Velmi zajímavou kapitolu tvoří i účast českých dobrovolníků na onom nešťastném dobrodružství arcivévody Maxmiliána, který se stal v 60. letech na krátkou dobu vládcem Mexika, ale jakmile ho opustila Francie a Napoleon III., který měl své zájmy v Evropě, muselo jeho dobrodružství nutně ztroskotat a nakonec, jak říká Švejk, byl zastřelen u nějaké zdi v Querataru. Nicméně Maxmiliánovo dobrodružství přineslo množství poznatků o Mexiku, protože v Maxmiliánově doprovodu byl i lékárník Kaska, který do Čech přivezl nejen například část jídelního souboru císaře Maxmiliána, ale i sbírky minerálů a herbáře rostlin,"
říká historik Vladimír Nálevka. K novému rozmachu vztahů pak došlo po vzniku Československa. Tehdy podle profesora Nálevky již lze mluvit o vztazích ekonomických, politických a vystěhovaleckých, tedy o vztazích mezi jednotlivými komunitami.
"Co se týče hospodářských vztahů, tak Československo se přirozeně orientovalo na trhy v Evropě, ale zejména ve 30. letech, kdy naráželo na Balkáně na rostoucí německou konkurenci, se začalo orientovat na zahraniční trhy. V tomto směru pionýry tohoto československého pronikání do Latinské Ameriky jsou firmy jako Škoda Plzeň, Zbrojovka Brno a samozřejmě Baťa. Baťa ostatně už od 20. let budoval řadu podniků na západní polokouli, jejichž cílem byla nejen výroba obuvi či gumového zboží, ale i zajišťování surovin, včetně dovozu kůží. Takže zde byl poměrně čilý obchodní styk. A ve všech latinskoamerických zemích vznikly a formovaly se - sice početně malé, zato vlivné - kolonie 'baťováků', lidí, kteří spravovali jednotlivé podniky. Nejsilnější pozice měl Baťa v Argentině, v Brazílii a v Mexiku."
Československo bylo mezi válkami vlivným vývozcem zbraní a dodávalo například dělostřelecký materiál do Kolumbie a do Argentiny, pěchotní zbraně do Bolívie a Paraguaye; avšak zejména Škodovka budovala a instalovala také rozsáhlé 'mírové' investiční celky, například lihovary a cukrovary. Tyto komplexy vznikaly v Argentině, v Brazílii, v Uruguayi a v Chile.
"Aktivita jednotlivých podniků a dodávky zbraní s sebou nesly i naší veřejnosti dosud málo známou vojenskou angažovanost Československa. V Latinské Americe působily dvě vojenské mise, byla to mise generála Plačka v Bolívii, která se aktivně podílela na vedení válečných operací Bolívie v čase války o Chaco Borreal, a zadruhé to byla mise generála Klecandy v Kolumbii, která opět souvisela s dodávkami zbraní, především již onoho zmíněného dělostřeleckého materiálu. Ostatně generál Klecanda později napsal své paměti z té kolumbijské mise pod názvem 'Synové dobyvatelů'."
Tolik profesor Nálevka, který se na Filozofické fakultě v Praze specializuje na dějiny španělsky mluvících zemí. Československo se nicméně neangažovalo jen vojensky, vždyť při řešení konfliktu o Chaco Borreal sehrála na půdě Společnosti národů velkou roli také československá diplomacie, neboť v čele příslušného výboru stanul velvyslanec Osuský a důležitou úlohu sehrál i tehdejší ministr zahraničí a pozdější prezident Edvard Beneš.
