Čeští malíři se na aukcích prodávají za miliony korun

Emil Filla, Toyen, František Kupka - slavní čeští malíři, jejichž díla se v posledních letech na aukcích výtvarného umění podávají za milionové částky. Minulý týden se například v pražském hotelu Hilton vydražil obraz Josef Čapka Děvče s fialkami za milion a dvě stě tisíc korun. Před listopadem ´89 by taková zpráva zněla zcela absurdně, dnes neuplyne měsíc, aby se v pražských aukčních síních podobný obraz neobjevil. - Jaké je tedy současné aukční dění v Česku? To na jedné z nedávných velkých aukcí zjišťovala Milena Štráfeldová:

Tahákem jarní aukce na pražském Žofíně, kterou již tradičně pořádá Galerie Antikva Nova Kodl spolu s aukční síní Vltavín, se stal obraz Františka Kupky "V zahradě". Olej z r. 1906 měl vyvolávací cenu čtyři miliony korun.

"Čtyři miliony korun je první nabídka. Čtyři miliony sto tisíc, čtyři miliony dvě stě tisíc podruhé, čtyři miliony tři sta, čtyři sta, čtyři miliony pět set tisíc korun podruhé, dámy a pánové. Čtyři miliony šest set tisíc korun podruhé. Čtyři miliony šest set tisíc potřetí. Dámy a pánové, nikdo více nemá zájem? Tedy čtyři miliony šest set tisíc korun - kladívko - děkuji."

Dražba obrazu netrvala ani minutu, jeho cena během té doby vzrostla o šest set tisíc. Kupka přitom není jediný autor, jehož obrazy se prodávají za sedmimístné částky. Za dosud nejvyšší cenu byl prodán obraz Emila Filly Zlaté rybičky u okna. V roce 2000 se ho podařilo vydražit za 7,3 milionu. Šest a půl milionu korun stál v roce 2004 obraz Josefa Šímy Vejce. A v první desítce nejdráže prodaných obrazů se objevují ještě Bohumil Kubišta nebo Jindřich Štyrský. Před listopadem 1989 ovšem vypadal trh s uměním zcela jinak:

"Kdo v době totality obchodoval se starožitnostmi nebo s uměním, byl tak trochu záhadný člověk. Obchodovalo se velice tajně. Já si vzpomínám na různá setkání mého otce, který byl velký sběratel a stýkal se s mnoha sběrateli, jak se tajně scházeli a obchodovali, vyměňovali si věci nebo kupovali a zase prodávali. Byla to taková zakázaná činnost. V řadě případů tito pánové byli lékaři, právníci, jako tomu bylo za první republiky, nicméně se chovali velice skrytě. Patřili do kategorie velice tajuplných lidí a ten trh byl v podstatě úplně uzavřen,"

říká galerista a soudní znalec v oboru výtvarného umění a starožitností Martin Kodl. Sběratelství v jeho rodině má již více než stoletou tradici. Ve 2. polovině 19. století s ní začal jeho pradědeček, písecký stavitel a mecenáš umění Jan Kodl. Martin Kodl byl také prvním galeristou, který po roce 1989 aukční dění v Česku obnovil:

"Obrovský zvrat nastal právě před těmi patnácti lety, kdy jsme svým způsobem "vymysleli" aukce. Tady aukce nikdo nedělal, nikdo s nimi neměl žádné zkušenosti. My už vůbec ne, byli jsme tehdy parta mladých lidí, bylo nám mezi pětadvaceti a osmadvaceti lety, měli jsme ale hodně elánu a založili jsme aukční síň a začali jsme dělat aukce. Ten průlom spočíval hlavně v tom, že došlo k velké informovanosti lidí. Ta aukce je veřejná záležitost, z aukce existují nějaké výsledky a lidé mohou porovnávat zboží, které se v aukci prodá, s tím, co mají doma. Ten trh se nicméně začal budovat velice pomalu a docházelo k řadě obrovských překvapení. Paní přinesla obraz, chtěla za něj tři tisíce korun, my jsme ho dali do aukce a ona dostala půl milionu."

Během 90. let vznikla řada dalších aukčních síní, aukce výtvarného umění dnes jen v Praze probíhají prakticky každých čtrnáct dní. Podle odhadu se v Česku za jediný rok vydraží výtvarná díla za dvě stě milionů korun. V posledních letech se do dražby dostávají i umělecká díla, která jejich majitelé dostali zpět v restituci. To byl i případ Kupkova obrazu V zahradě, který patřil do proslulé Waldesovy sbírky.

"Já tedy osobně jako obchodník mám radost, že se ta sbírka rozprodala a že se rozprodávala přes mou galerii. Ale jako člověk, jako kunsthistorik a jako sběratel toho velice, velice lituji a je mi z toho smutno."

Řada rodinných sbírek, které jejich majitelé vytvářeli po generace, však podle Martina Kodla zůstala zachována. Za posledních patnáct let už také, byť pomalu, vzniká nová vrstva sběratelů. Patří k nim i pan Luboš Pašek.

"Umění mne oslovilo řekněme před šesti, sedmi lety, kdy jsme vlastně navštívil první výstavy různých malířů, přičemž mne oslovili čeští krajináři. Můžu říct, že jsem se naprosto zamiloval do malíře Otakara Nejedlého, kterého považuji za špičku v českém krajinářství."

Obliba tohoto malíře u Luboše Paška šla tak daleko, že se rozhodl vydat Otakaru Nejedlému monografii. Kniha, na které spolupracoval s Českým muzeem výtvarných umění, vyjde letos v červnu. Sběratelství v Česku se podle něj vcelku daří, pro některé lidi je ale bohužel jen snobskou záležitostí:

"Výtvarné dílo je movitá věc, která patří konkrétnímu vlastníku, a co se ten vlastník rozhodne s ním udělat, je jeho výsostné rozhodnutí. Pokud se prostě rozhodne dílo prodat téměř komukoli, tak ta dílo může skončit v rukou lidí, kteří si koupí drahý obraz jenom proto, že je to moderní. Aby byli in, tak musí mít doma obraz Filly, který jim jinak naprosto nic neříká. Na zdi jim visí jeden, dva, tři miliony korun, ke kterým nemají vůbec žádný vztah. To je cesta, která s uměním a se sběratelstvím nemá vůbec nic společného, a je to už trošku jiná kapitola."