Chanan Rozen musel v roce 1938 do Palestiny doplavat

Když v roce 1938 utíkal před nacisty z Ostravy, bylo mu dvacet let. Do Palestiny doslova doplaval, protože jejich loď se po britském ostřelování potopila. O deset let později v Izraeli spolu s Maxem Brodem založil československo-izraelskou společnost a kontaktům mezi oběma zeměmi se věnuje dodnes. V Tel Avivu působí Chanan Rozen jako generální honorární konzul České republiky. Za šíření jejího dobrého jména ve světě mu ministr zahraničí Karel Schwarzenberg udělil letošní cenu Gratias agit. Více už Milena Štráfeldová v dnešní krajanské rubrice:

Chanan Rozen, foto: Martina Stejskalová

Poté, co 19. června předal Karel Schwarzenberg poslední z letošních cen Gratias agit, přistoupil k mikrofonu v pražském Černínském paláci drobný starý muž - devětaosmdesátiletý Chanan Rozen z Izraele, aby za prestižní ocenění poděkoval:

"Nezastírám své vzrušení a jménem mým a jménem všech laureátů ceny mohu říci: neočekávali jsme vyznamenání. Ale také nezastírám, že je to příjemný pocit, když to, čemu člověk věnoval kus života, je oceněno a sloužilo k dobru věci."

A dobru věci, jak říká, slouží Chanan Rozen už desítky let. A to nejen v Izraeli, kde v době vzniku izraelského státu založil Ligu československo-izraelského přátelství. Ta se až do šestidenní války, kdy byla její činnost pozastavena, podílela například na vysázení Růžového sadu v Lidicích, zprostředkovala účast izraelských hudebníků na Pražském jaru nebo naopak zvala čs. umělce do Izraele. Po roce 1990 byla společnost obnovena a Chanan Rozen stojí dodnes v jejím čele. Spolek pořádá výstavy, koncerty, přednášky i vědecká sympozia, věnovaná česko-izraelským vztahům. Pan Rozen má ale i zásluhu na tom, že v jeho rodné Ostravě dnes stojí památník Židům zavražděným během holocaustu, každoročně zajišťuje účast izraelských dětí na mezinárodní výtvarné soutěži v Lidicích a jako honorární konzul pomáhá českým občanům v Izraeli. Za to vše získal i několik ocenění, v roce 1998 mu například tehdejší prezident Václav Havel propůjčil Řád bílého lva. A co Chanana Rozena i po šedesáti letech stále poutá k jeho bývalé vlasti?

"Podívejte se, je to má rodná vlast. Já jsem se tady v Ostravě narodil, ostravský chachar. A prvních téměř dvacet let svého života jsem žil v Ostravě a pouze v Ostravě, poněvadž peníze na cestování jsme neměli. Po záboru Sudet v roce 1938 jsem se svými dvěma bratry ilegálně připlul do tehdejší Palestiny, v měsíci listopadu a prosinci, v bouřlivém počasí, na pirátské lodi. A tu cestu z Černého moře, kde se Dunaj vlévá do moře v Galaci, až po Středozemní moře, jsme dělali asi čtyřikrát sem a tam, protože /z jednoho místa/ nás vyhnali a tam nás zase nechtěli přijmout. Až jsme se konečně dostali k palestinskému pobřeží, ale já jsem si byl jist, že jsme na Kypru nebo na Rhodosu, až jsme se konečně našli /v Palestině/.

Tady už jsem měl svého bratra, který byl jedním z prvních pionýrů českého židovstva z historických zemí. Odcestoval v roce 1926 a v roce 1927 doprovázel Tomáše G. Masaryka při jeho historické návštěvě v Palestině. Byla to první hlava státu, která navštívila židovské budovatelské dílo, renesanci židovského národa. A co mi je na Česku blízké? Nebyly tam společné osudy, ale symetrie v osudu českého a židovského národa. Židé žili víc než tisíc let v dobrých vztazích na české půdě. A pak samozřejmě období první republiky, hlavně díky prezidentu Masarykovi, který byl první státník, která uznal židovskou národnost jako národnost. Předtím jsme museli optovat buď k německé, nebo k české. Takže nás poutá spousta věcí. A pak samozřejmě před i po vzniku státu /Izrael/ to byla nesmírně veliká morální, politická a vojenská pomoc /Československa/. Morální a politická hlavně díky Janu Masarykovi, a bez vojenské pomoci bychom v naší osvobozovací válce neobstáli. A bylo přirozeným úkazem, že v Izraeli je asi šedesát pět organizací mezi Izraelem a národy, a ne náhodou naše Liga přátelství Izrael - Československo, u jejíž kolébky jsem stál společně s Maxem Brodem, byla první. Byl to výraz pocitů k českému lidu a nezištné pomoci, kterou nám Československo poskytlo v nejhorších, nejtěžších dnech v bojích o naši samostatnost."

Jedním z těch, komu Chanan Rozen v Izraeli pomohl, je i nynější místopředseda Senátu Petr Pithart:

"Poznali jsme se za dramatických okolností. Začátkem srpna 1968 odjela do Izraele první organizovaná skupina mladých novinářů, publicistů, spisovatelů a studentských vůdců a po skončení třínedělní práce v kibucu nás za odměnu čekala cesta po Izraeli. A do toho přišel 21. srpen, který změnil naše životní dráhy. Asi po šesti nedělích jsme se ocitli v Tel Avivu, kde se nás ujímali různí lidé, a mezi těmi nejobětavějšími a nejlaskavějšími byli Rozenovi. Bydleli jsme tenkrát s mou ženou u nich v bytě a nebyli jsme sami. On se celý život mimořádně angažoval ve prospěch československo-izraelského přátelství. Jeho životní příběh je jeden z nejtěžších, co mohli Židé prožít. Útěk v poslední chvíli, bloudění po Dunaji, po Středozemním moři, ostřelování britským dělostřelectvem. Od té doby Chanan nemá rád moře. Jednou jsme byli na výletě a on se k němu nechtěl ani přiblížit. A když jsem se ptal proč, tak řekl: já už jsem tam byl. On byl z těch, kteří do Izraele doplavali, protože loď nedojela. Chanan sem často jezdí, účastní se tady zejména všeho, co se týká připomínky ostravských Židů. I já musím přiznat, že jsem dlouho nevěděl, že největší síla židovstva v Čechách nebyla v Praze, což si asi všichni myslí, ale v Ostravě. A také z Ostravy odjel vůbec první pokusný transport Židů do tehdy vlastně ještě neexistujících likvidačních táborů. Chanan se hodně zasloužil o to, že v Ostravě byl postaven památník na tento transport do Niska. On se vůbec zasloužil o spoustu věcí. Vzhledem k jeho věku je to úžasné. A pro mne pořád zůstává prototypem moudrého starého Žida, který si vždycky zachovává jemný humor a vždycky nakonec v něm převládne optimista."

---