Čítanka z 19 ročníků exilového časopisu Listy
Dnešní Knihovničku Radia Praha věnujeme jednomu knižnímu dílu, které nemá v českých poměrech obdoby. Olomoucké nakladatelství Burian - Tichák je známé hlavně jako vydavatel časopisu Listy. A právě do historie tohoto periodika se vydalo v téměř devítisetstránkové publikaci Listy v exilu. Právě dnes, kdy se mluví o krácení kulturních grantů ministerstva kultury a objevují se pochybnosti, zda právě kulturní časopisy nepadnou omezením za oběť, stojí možná za připomenutí, jakou roli dokázal jeden kulturní časopis v minulosti sehrát. S autorem knihy Listy v exilu Dušanem Havlíčkem, publicistou Milanem Schulzem a literání kritičkou Milenou Marešovou hovořil Vilém Faltýnek.
Listy mají dlouhou historii, jejich název odkazuje k Literárním listům, které v roce 1968 začaly vycházet jako náhrada zakázaných Literárních novin. Kniha Listy v exilu má podtitul Obsahová analýza časopisu Listy, který v letech 1971 až 1989 vydával v Římě Jiří Pelikán. Přestože akademický titul v kombinaci s počtem stran může čtenáře spíš odrazovat, kniha je překvapivě čtivá a dává prostor svobodnému listování, začítání se do jednotlivých témat podle momentálního zájmu a naladění. Autor Dušan Havlíček vymezil 18 hlavních témat a v podkapitolách je prochází s obsáhlými ukázkami z publikovaných článků. Předmluvu napsal Milan Schulz, dlouholetý redaktor Svobodné Evropy v Mnichově, který s měl Jiřím Pelikánem četné kontakty a do Listů také přispíval.
chválí knihu Milan Schulz. Dušan Havlíček byl také redaktorem a přispěvatelem exilových Listů. Před odchodem do emigrace byl vedoucím úseku tisku, rozhlasu a televize ÚV KSČ. Ve Švýcarsku pracoval na ředitelství Švýcarského rozhlasu a televize. Dnes žije střídavě v Ženevě a v Praze. Jak mi řekl, na knize pracoval společně se svojí ženou několik let.
"Já intenzivně 6 let plus dva roky spojené s vydáním knihy a s redakcí, takže 8 let. A moje žena asi 5 let."
To musí být hodně práce...
"Moc. My o tom se ženou víme svoje. My jsme měli ideální manželství. Ráno jsme, ne moc brzo, vstali, nasnídali se, sedli k počítači, v poledne jsme se najedli, odpoledne pokračovali, večer jsme povečeřeli, podívali se na televizi a měli jsme ideální manželství. Ale je to šílená práce. Já jsem si myslel, že je třeba to otevřít, zpřístupnit. Listy jsou dnes nedostupné, podobně jako Svědectví, to těžko budete shánět v archivech. Tak jsem udělal čítanku podle témat, a to je myslím slušně oceňováno a pochopeno. Nikomu se to ale nechtělo vydat. Já jsem nebral žádné honoráře, probůh, to všechno je vlastní investice, ale potom to vydání něco stálo. A ti dva Burian a Tichák v Olomouci se toho s nadšením ujali a našli sponzory, kteří to vydání financovali,"
uvádí Dušan Havlíček. Česká kritička a estetička Milena M. Marešová má pro autora a jeho dílo stejně jako Schulz samou chválu:
"Ta kniha má především význam v tom, že podává obraz exilového časopisu, to znamená určité části české kultury, která tady existovala, nebyla běžně přístupná a teď se s ní můžeme seznámit. Když budu někým, kdo neměl nikdy exilové Listy v ruce, tak po pročtení té čítanky zjistím, jak tu práci směrovali, jaký byl názorový obzor těch lidí, kteří do něj psali, komu byl určený."
Jaký byl hlavní smysl Listů? O co usiloval Jiří Pelikán a tým lidí kolem něj?
"Nedopustit, aby situace v Československu, politický vývoj v Československu a vůbec v celém bloku byl umlčen, zkreslen a potlačen. Nedovolit, aby se zapomnělo, o co šlo, že šlo o rozvoj demoktracie, který byl udušený, že by to stejně skončilo demokracií. Hlavní věc byla posílat Listy domů, a taky to tak bylo ceněno. Jiřinka Šiklová to jednou napsala."
Kolik kusů jednotlivého čísla se vydávalo?
"Nevím, nějaké tisíce, tři tisíce...? Víte, tohle jsou věci, o které jsem se nikdy nestaral. My jsme měli ohlasy z domova a věděli jsme, že to dochází. A věděli jsme i z ohlasů režimních, jak jim jsou Svědectví a Listy trnem v oku. Jirka Pelikán vedl Listy naprosto bez cenzury. To uznal i Pavel Tigrid, napsal v knížce Politická emigrace v atomovém věku: Listy, jakýsi pokračovatel Literáních listů, byly a jsou časopisem politicky více vyhraněným, v záhlaví každého čísla se výslovně praví, že jsou listem československé socialistické opozice. Máme-li Svědectví oznámkovat jako časopis československé demokratické emigrace, pak by byl pro Listy přesnější údaj list československé komunistické opozice... - to je poznámka, kterou si Pavel Tigrid nikdy neodpustil. Ale spolupráce s ním byla vynikající. - Články a informace psané v Československu mají tudíž v Listech vyhrazeno důležité místo a jsou doplňovány úvahami autorů žijících na Západě. Často z pera těch, kteří osvědčili svůj novinářský talent právě za Pražského jara. Dvouměsíčník rediguje a vydává v Římě Jiří Pelikán s obdivuhodným smyslem politickým i novinářským. jeho stránky jsou otevřeny i názorům nekomunistickým a nemarxistickým, tak jako ve Svědectví od počátku komunističtí novináři a spisovatelé uveřejňovali své práce a formulovali své názory..."
Publicista Milan Schulz:
"Listy, které mají podtitul, že jsou orgán socialistické opozice, neměly zrovna všude největší příznivce. Protože ani po roce 1968 neexistovala v emigraci nějaká politická jednota. Jednoznačně protirežimní byli všichni, ale vespod samozřejmě měli vlastní politické zájmy. A socialismus v té dobe neměl nejlepší jméno."
"Já jsem neměl tušení, že Moldau je Jiřina Šiklová. Taky když jsem psal Jirkovi Pelikánovi, tak jsem psal: Ten Moldau se mi líbil..."
A to jste zjistil až teď při té práci?
"Ne, to jsem zjistil dřív. My jsme se sešli po "plyšákovi", jak já říkám, promiňte, když jsem napsal takovou knížečku Jaro na krku. Od června v tom roce 1968 jsem působil u Alexandra Dubčeka a napsal jsem o tom knížku. A ona přijela za nějakou příbuznou do Švýcarska a v Ženevě na zahradě mi to tam začala kritizovat. takže tak jsme se seznámili. Ale o spoustě lidí jsem nevěděl. My jsme byli samozřejmě s Jiřím Pelikánem neustále ve styku. Já mám tu korespondenci teď tady, to je 160 stránek jenom výtah. On mi nikdy neřekl, a nikomu, kdo je kdo. Ta absolutní důvěra, že nikdo nebude prozrazen, byla základní. Advokát chudých. Copak já věděl, kdo to je? Nuikdy jsem pořádně nevěděl, jak se to financuje. Přitom jsme byli neustále ve styku... Ovšem člověk si musí představit, že v té době se pracovali jinými způsoby než teď. Navíc ještě, Jirka Pelikán si neustále stěžoval, že italská pošta nikdy nefunguje, že expres jde 10 dnů! A potom se zjistilo, že jeden z pošťáků spolupracoval se Státní bezpečností a ty dopisy, které šly na Jirku Pelikána, vydodával jinam. Čili za těchto podmínek se pracovalo. Telefony, na ty jsme zase moc neměli..."
Listy vycházejí dodnes. Ve změněných podmínkách, s novou funkcí. Podle kritičky Mileny Marešové se ale od exilového periodika svou politickou orientací příliš neliší:
"Já si myslím, že ta linie ne možná přímo levicová, ale spíš středolevá, že tu Listy drží pořád. Pokud bychom mluvili o kontinuitě Listů tehdejších a dnešních, že ta je uchovaná."
Jaké jsou ty dnešní Listy, sledujete je ještě, pane Havlíčku?
"Ano, ty se mi zdají být dobré! My se velmi často shodneme, což je obdivuhodné, jsou tam věci, které se myslím si mají zveřejňovat, jsou tam autoři, které si rád přečtu."
Ten časopis ale přece jen trochu změnil orientaci.
"To už za Jirky Pelikána, on z toho udělal ten, jak je tam napsané, časopis pro politický dialog. To už dávno žádná socialistická opozice není, to už nebylo tenkrát, to už se vědělo, že to je nesmysl. na těch dnešních Listech je dobré, že jsou názorově pestré, že se uveřejňují věci, které se nikde neříkají, tady třeba: Erazim Kohák - Ekologie, konec Masarykova optimismu. To jsou věci, které nikde jinde nenajdete. Ale já tady do toho nemůžu mluvit, ani nechci, to už je na mě pozdě."
