Spisovatele Jana Beneše srovnávali se Solženicynem. Na román by vydal i jeho vlastní život
Život Jana Beneše by vydal na román. Spisovatel, kterého zná v Česku málokdo. Tzv. prezidentský vězeň odešel po roce 1968 do Spojených států.
Tady to od dělníka dotáhl až na americké ministerstvo obrany. Kromě toho pilně psal. Osobně se s ním před lety setkal Vladimír Novotný z Vysoké školy kreativní komunikace.
"Začnu tím, že je to vrstevník Václava Havla. Když se někdy mluví o těch šestatřicátnících, jako Havel a jeho literární známí, tak já si říkám, že by se tam krásně mezi nimi vyjímal i Jan Beneš. Máte pravdu, že není zdaleka tak známý, jako jiní autoři, ale je to i proto, že byl dvakrát zavřený za prezidenta Novotného, za té liberálnější totality v 60. letech. Ale i tenkrát byli tzv. prezidentští vězni, jako Vladimír Škutina a Jan Beneš. Zajímavé je, že byl tím Novotným i dvakrát amnestován. Říká se, že to je poslední, co ještě Novotný stihl v březnu 1968, že ještě pustil Jana Beneše z kriminálu.
Odešel do posrpnové emigrace, kde byl 25 let. I tam zažil spoustu příjmného i nepříjemného. Nakonec skončil na americkém ministerstvu obrany. Ale pořád psal dál. Většinu knih rozepsal už v Čechách, ale tady nemohly vyjít, nestihly vyjít, nebo dokonce vyšly a nedistribuovaly se, byly zamčené někde ve skladu pod pokličkou."
Mohl si vzít své poznámky a rukopisy do exilu, nebo začínal úplně z nuly?
"Tady rozhodovaly týdny. On ještě odešel do exilu v roce 1969, kdy si mohl odvézt poznámky i nějaký rukopis. Kdyby to bylo o pár týdnů později, tak by ho naši pohraničníci a celníci nepustili. Byl to člověk s obrovským fabulačním uměním. I kdyby mu to zabavili, tak by to určitě napsal znovu. Možná líp, možná hůř. Někdy se říká, že on a Karel Pecka jsou čeští Solženicynové. Spousta věcí, které napsal, je z vězeňského prostředí. Jeho dva vězeňské pobyty, to je neopakovatelný zážitek."
Kterou byla jeho první kniha, kterou vydal v exilu?
"Myslím, že to byl Druhý dech, který byl současně i přeložen do angličtiny. Slavný britský spisovatel Graham Greene o téhle knížce prohlásil, že je mnohem lepší, než Solženicyn. Vidíte, ten Solženicyn se nám pořád vrací, aniž bychom chtěli. Vím, že s touhle knížkou měl velký úspěch. Je to příběh českého letce, který bojoval v Anglii spolu s dalším člověkem z letectva. Je to taková konfrontace především mravních postojů."
Když jsem četla o jeho životě, dá se říct, že si splnil takový ten americký sen. Začínal jako dělník, opravář, údržbář, pak přichází univerzity, vystudoval pedagogiku. Při tom všem stíhal psát. Kolik knih napsal?
"Přibližně deset a dalších deset vydal po návratu do Čech. Některé jsou trochu přepracované texty z těch exilových vydání."
Spolupracoval pouze s vydavatelstvím Škvoreckých nebo publikoval ještě u jiných exilových vydavatelství?
"Především spolupracoval se Škvoreckým, s exilovým nakladatelstvím. Současně i s kolínsko-rýnským Indexem, s curyšskou Konfrontací, něco vydal i v Londýně v Rozmluvách. Byl to člověk hodně psavý, chtěl, aby ty knížky přišly alespoň k exilovým čtenářům. Různými cestami se dostaly i sem. Myslím, že si nejvíc vážil těch publikací u Josefa Škvoreckého. Říká se u Josefa Škvoreckého, ale to je jen půlka pravdy. Mělo by se také říci a u Zdeny Salivarové. Ona byla tím, kdo to nakladatelství táhl."
Stýkal se v době exilu s krajanskými komunitami?
"Pokud vím, tak ano. Vždycky v nich vystoupil jako ten nonkonformní rebelant, nesmírný bouřlivák. Myslím si, že vždycky udělal tím svým vystoupením velký rozruch. Dokonce dost dlouho vedl některé krajanské časopisy, třeba Zpravodaj. Intenzivně spolupracoval s krajanskými organizacemi. Když jsem s ním v 90. letech mluvil, tak to pokládal za svoji občanskou povinnost."
Ne všichni, kteří emigrovali v roce 1968 se po revoluci vrátili, vytvořili si tam už zázemí. On se vrátil.
"On byl svým způsobem velice otevřený člověk. Určitě si dobře zvykl i na severoamerickou mentalitu i na poměry ve Spojených státech. Myslím si, že se spojilo několik věcí. Byl zaměstnancem ministerstva obrany Spojených států a studená válka skončila. Tím pádem ta jeho bezprostřední motivace klesla. Pak do toho vstoupily i rodinné důvody. Dlouhá léta svoje děti neviděl. Spojila se řada motivací, a on se rozhodl pro návrat do Čech."
Víte, s jakým ohlasem se zde setkaly jeho knihy? Pronikl opět do toho spisovatelského prostředí? Jaký byl ten návrat?
"Zjednodušeně řečeno, možná, že nadsadím, ho naše veřejnost příliš nepřijala. Byl na ni příliš maximalistický. Měl trochu konfliktní povahu, nechtěl se smířit s celou řadou kompromisů, které tady v tom polistopadovém období byly. Byl dost nekompromisní člověk, v něčem jeho postoje byly podobné, jako třeba u Karla Kryla. Byl takový téměř do posledního okamžiku. Byl to ale také nonkonformní člověk, který dokázal napsat nejen pranýřující knížku o politické zvůli, ale také třeba u pejscích."
Můžete jmenovat tři knihy, které vás zaujaly, které byly nejčtenější?
"Jmenoval bych jeho první knížku Do vrabců, jako když střelí. Možná to zní prostoduše, ale je za tím neklid té doby, nejistota mladé generace nastupující do života. Z jeho exilových knížek je asi nejvíc ceněná knížka, které dal potom několik názvů, ale původně se jmenovala Zelenou nahoru. To je v podstatě taková autobiografická reportáž o jeho životě ve Spojených státech, do které vkládá vzpomínky na život v Čechách a v Sovětském svazu. Nesmírně dynamická výbušná knížka. To je z exilového období.
A z toho jeho pozdního období mě zaujala úplně nebenešovská, ale krásná knížka Moji výbušní zlotvoři. Výbušný zlotvor je kniha Jaromíra Johna z první republiky. A tehdy označil za výbušné zlotvory automobily, které jsou všude a dělají strašný rámus. Beneš to trošku otočil, naopak píše s láskou a porozuměním o autíčkách, i když to jsou pořád ti výbušní zlotvoři. Je to velmi zajímavá a čtenářsky příjemná knížka," dodal Vladimír Novotný.
