Co se Senátem?
V posledních dnech se opět vynořily debaty o smyslu existence horní komory Parlamentu. Je Senát pojistkou demokracie, jak bývá označován, nebo zbytečnou institucí, která stojí daňové poplatníky spoustu peněz? Prospělo by české politice zrušení Senátu? O to se zajímala Martina Lustigová.
O zrušení Senátu se diskutovalo nejen od samého počátku jeho existence, ale dokonce ještě dříve: v době, kdy byl Senát pouze zakotven v ústavě a reálně neexistoval.
Politolog Petr Fiala upozorňuje, že zrušení Senátu není snadno proveditelné a realizace takového plánu by si vyžádala velké ústavní změny: "Musíme tady být velmi opatrní. Takovou debatu nelze vyvolávat na základě neúspěchu jednoho stranicko-politického subjektu. Změna Senátu by znamenala opravdu vážný zásah do ústavy a do rovnováhy institucionálního systému, který tu máme vytvořen, takže by to byla otázka velké celospolečenské debaty. A musíme počítat s tím, že i pokud by tento úmysl většina relevantních politických aktérů pojala, že by jeho realizace byla velmi dlouhodobá."
Naposledy přišel s návrhem zrušit Senát premiér Stanislav Gross (ČSSD). Učinil tak bezprostředně poté, co jeho sociální demokracie utrpěla ve volbách drtivou porážku a nezískala jediný mandát. Svá slova ovšem odůvodňoval tím, že Senát má malou váhu, když občanům nestojí za to, aby přišli k volbám. Podle Grosse občané demonstrovali svůj nezájem o horní komoru Parlamentu.
Samotní politici berou Grossův návrh s rezervou a kritizují, že Gross přišel s iniciativou na zrušení senátu poté, co jeho strana prohrála senátní volby. Více ministr Vladimír Mlynář (US-DEU): "Musím říct, že se mi nelíbí, když politická strana, která prohraje senátní volby, začne mluvit o zrušení Senátu. Před čtyřmi lety takto mluvila ODS, když prohrála senátní volby, teď takto mluví sociální demokracie. A to není zdravé vždycky začít rozbíjet zrcadlo, které nám ukazuje křivý obraz. Nějaké klidné, věcné debatě o změně ústavního systému, to znamená třeba zavedení přímé volby prezidenta a zavedení jednokomorového systému bych se osobně nebránil, ale samotné zrušení Senátu nic nevyřeší."
S tím, že Grossovo prohlášení bylo ukvapené, souhlasí i místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Kasal (KDU-ČSL). Kasal navrhuje zásadní transformaci Senátu:
"Myslím si, že by bylo správnější transformovat Senát do komory, která je složena ze zástupců krajů. Jednak by to nevyžadovalo tak drastickou změnu a zásah do ústavního uspořádání, a jednak by to dávalo možnost druhé komoře sestavené ze zástupců krajů korigovat některá významná rozhodnutí Poslanecké sněmovny, která, připouštím, leckdy může postupovat velmi účelově. Takže předpokládám, že za deset let se ze Senátu stane poněkud jiná instituce, než je v tuto chvíli."
Ani na takto pojatou reformu nenahlíží naše politická reprezentace jednoznačně.
K jinému řešení fungování Senátu se přiklání politolog Michal Pehr. "Transformace Senátu je dobrá věc. Především bych viděl jako nadějnou věc to, aby se rozšířily pravomoci a kompetence Senátu. Tímto směrem by reforma Senátu byla užitečná a myslím si, že Senát by se mohl transformovat i v té podobě, že by mu byla třeba svěřena kompetence vyšetřování různých kauz, což dělá v současnosti dolní komora."
Senát plní podle ústavy roli garanta zachování kontinuity zákonodárné moci, když je rozpuštěna Poslanecká sněmovna. Senátoři mají řadu specifických úkolů: podílejí se na volbě prezidenta nebo volí soudce Ústavního soudu. V závažných případech může přijít ke slovu role pojistky, kdy Senát může zvrátit zásahy Poslanecké sněmovny do ústavy. Je ale Senát skutečně nenahraditelný? Občané nízkou volební účastí ukazují, že nemají o fungování horní komory Parlamentu zájem.
Pokračuje politolog Jan Bureš: "Pokud má politický systém stabilně fungovat, tak musí existovat základní důvěra občanů v instituce, které ten systém reprezentují. A jestliže je dlouhodobě důvěra občanů v instituci Senátu velmi nízká a klesá účast ve volbách do Senátu, je evidentní, že Senát od počátku své existence nezískal oporu ve veřejnosti pokud jde o smysluplnost jeho zakotvení v ústavním systému. Zároveň je nutno zdůraznit, že Senát zatím ještě v reálné politické praxi neukázal nějakou konkrétní situaci, kdy by byl jasným zachráncem demokratického systému."
Obecně se soudí, že Senát je nezrušitelný už proto, že pro jeho zrušení by se musela vyslovit třípětinová většina senátorů. A to je v českých poměrech dost těžko představitelné. Jak je vidět, nalézt odpověď na otázku, zda Senát vůbec potřebujeme či má-li být jeho status alespoň pozměněn, vyžaduje širokou společenskou debatu. A bude trvat ještě dlouho, než se politická reprezentace na něčem shodne, shodne-li se vůbec.
