Dagmar Hochová: Sto let od narození fotografky, která viděla pravdu v černobílé
Dagmar Hochová (1926–2012) patřila k nejvýraznějším osobnostem české humanistické fotografie a její snímky dětí, starých lidí i dějinných zlomů 20. století dodnes působí svou spontánností a hlubokým citem pro člověka. Její černobílý svět zůstává jedním z nejpravdivějších obrazů české společnosti minulého století.
Hochová vyrůstala v Praze a už jako dítě fascinovaně pozorovala lidi kolem sebe – jejich gesta, pohyby, drobné zvyky. Tento cit pro detail později rozvinula na Státní grafické škole, kde ji učili Jaromír Funke a Josef Ehm. Právě tam se zrodila její celoživotní láska k přirozenému světlu a odpor k umělému nasvětlování.
Jejím nejznámějším tématem se staly děti. Procházela pražské periferie, dvorky, hřiště i poutě, aby zachytila svět vypadaných mléčných zubů, shrnutých punčocháčů, rádiovek a tepláků. Nešlo jí o roztomilost, ale o autenticitu – o to, jak děti skutečně žijí, smějí se, perou, sní. Soubor Deset, dvacet, třicet, už jdu z roku 1994 se stal svébytným dokumentem 50. a 60. let v Československu.
Stejně citlivě dokázala přiblížit i opačný pól života. Fotografovala staré lidi, někdejší legionáře, obyvatele domovů důchodců či ústavů sociální péče. Její snímky nikdy nebyly sentimentální – byly pravdivé, empatické a hluboce lidské.
Svědkyně dějin i portrétistka osobností
Hochová byla nejen pozorovatelkou každodennosti, ale i svědkyní zásadních okamžiků českých dějin. Zachytila atmosféru Pražského jara, následnou normalizaci i euforii listopadu 1989. Navštěvovala klub Aurora, kde se rodilo Občanské fórum, a její fotografie z té doby patří k nejživějším obrazovým svědectvím přelomových týdnů.
Významnou část její tvorby tvoří portréty spisovatelů a intelektuálů – Josefa Váchala, Bohuslava Reynka, Jaroslava Seiferta, Jáchyma Topola či Jana Patočky. Dokázala zachytit nejen jejich tváře, ale i vztahy, napětí a jemné nuance osobnosti. „Důležité je mít téma,“ říkala. „Když ho máte, můžete objevovat a vytvářet svět.“
Fotografování ji zavedlo i daleko za hranice. V 60. letech cestovala se Svazem výtvarných umělců do Sovětského svazu a Vietnamu, odkud přivezla pozoruhodné snímky tamního pouličního života.
Život po boku fotografie
Dagmar Hochová vystavovala doma i v zahraničí, její díla jsou součástí sbírek Uměleckoprůmyslového musea i Národní galerie. V roce 1990 kandidovala za Občanské fórum do České národní rady a dva roky působila jako poslankyně. Získala medaili Za zásluhy za vynikající umělecké výsledky.
Teoretik Vladimír Birgus o ní řekl: „Snímky Dagmar Hochové často nejsou komponovány přesně podle pravidel, neoslňují technikou, ale jsou nesmírně spontánní a zachycují typický pohled na obyčejný život.“ Právě tato spontánnost, citlivost a schopnost být „u toho“ z ní činí jednu z nejdůležitějších fotografek českého 20. století.
