Dědictví minulosti

r_2100x1400_radio_praha.png

Nad některými ne příliš zjevnými aspekty česko-rakouských vztahů se zamýšlí Zdeněk Vališ.

Někteří odborníci dnes poukazují na to, že kořeny česko-rakouského přátelství, které se vytvořilo v euforii v prvních letech po pádu komunismu, nejsou příliš hluboké k tomu, aby se staly základem dobrých vzájemných vztahů pro budoucnost. Příčin je podle odborníků hned několik. Hodně se například hovoří o tom, že Česko a Rakousko se stále více nacházejí v konkurenční pozici. Jde o země srovnatelné velikostí, počtem obyvatel i polohou. Praha už v některých ohledech začíná dost ostře konkurovat Vídni. Pravda, 40 let komunismu se negativně podepsalo na českém hospodářském vývoji. Současné výhody i nevýhody obou ekonomik však mohou v dnešním světě relativně rychle dostávat jiný rozměr. A to by mohlo být příčinou problémů i v případě, že se Česko stane rovněž členem Evropské unie.

Už před několika lety také někteří odborníci upozorňovali, že krizi ve vzájemných vztazích by mohla v budoucnu způsobit třeba otázka tranzitu. Rakouská politika musela v minulosti několikrát čelit problému s italsko- německým tranzitem. Nyní k tomu přistupuje severní tranzit přes Česko a vzrůstající silniční provoz vyvolává v Rakousku velké pozdvižení. Nervozitu přirozeně vyvolává fakt, že Rakousko je bohatá, ale přitom malá země, která je takříkajíc první na řadě, na hranici dvou, stále ještě rozdílných světů.

Někteří odborníci na druhé straně zdůrazňují na vztazích mezi Čechy a Rakušany spíše jiný zdroj vzniku možných konfliktních situací ve vztazích obou států. Souhrnně by se dal nazvat psychologický a jeho kořeny vidí odborníci v dlouhé historii společného soužití, stejně jako v událostech, které se odehrály ve dvacátém století. Někteří historici a sociologové v této souvislosti připouštějí existenci řady nepolitických, historicky vzniklých stereotypů, které úspěšně fungují dlouho poté, kdy se přežily. Což zase na straně některých Čechů vyvolává podvědomě jakýsi obranný komplex.

K averzím části rakouské veřejnosti samozřejmě také přispívá nestrávená otázka poválečného odsunu. České straně by zase podle některých pozorovatelů bylo možné vytknout někdy tendenční výklad dějin vzájemného soužití i dějin celého středoevropského regionu. Ve vztahu dvou národů hraje ovšem obvykle dosti důležitou roli rovněž osobní vztah státníků. Pro německo- francouzské usmíření měly svůj význam například korektní až přátelské vztahy mezi Adenaurem a de Gaullem, Schmidtem a Giscardem i Kohlem a Mitterandem. Nějaké takové klima porozumění se mezi českými a rakouskými šéfy vlád po pádu komunismu nikdy nevytvořilo. A prezidenti obou zemí mají příliš malé pravomoci.