Dekrety prezidenta republiky: Historické a právní souvislosti II.
Minulý týden Herbert Brynda zjišťoval, kdy a za jakých okolností vznikaly Dekrety prezidenta republiky, známé též jako "Benešovy dekrety". S Janem Kuklíkem se tomuto tématu věnuje i v následující historické rubrice.
"Ta jednání byla komplikovaná a dlouhá. Vzájemné problémy symbolizoval vztah k neplatnosti nebo absolutní neplatnosti Mnichovské dohody. Jednalo se také samozřejmě i o následcích Mnichova a sporných otázkách mezi tehdejší ČSSR a SRN. Ta dohoda je kompromisem v tom smyslu, že Československo sice dosáhlo neplatnosti Mnichovské dohody, nicméně německá strana si podržela některé své výhrady vůči československému postoji. Ty se týkaly státního občanství občanů SRN a některých majetkových a trestněprávních důsledků, které by se daly vztáhnout k dekretům. Přesto to byl kompromis přijatelný pro obě strany a byl to kompromis, který ve skutečnosti nebyl překonán ani následným vývojem po roce 1989, protože jsme od sjednoceného Německa vlastně žádnou lepší formuli ve vztahu k Mnichovu nedosáhli. Z politického hlediska snad jen Česko-německou deklaraci lze považovat za takové politické vyjádření k problémům minulosti."
Po roce 1989 se dekrety staly poměrně důležitou osou česko-německých a česko-rakouských vztahů, čím si to Jan Kuklík vysvětluje?
"Podle mého názoru je prvním problémem fakt, že dekrety jsou spíše takovým symbolem, který má samozřejmě pro obě strany naprosto rozdílný význam a jsou s ním spojena různá očekávání. Ten symbol má různé spojení buď právě s majetkovými nároky, nebo s některými morálními nároky či právě se snahou změnit hodnocení historie. Historii nemůžeme změnit, nemůžeme říci, že se něco nestalo, pokud bychom nechtěli historii falšovat. Ale co se dá měnit, je interpretace dějin. Domnívám se, že v tomto případě jsou dekrety chápány jako symbol té změněné interpretace dějin, pokusu změnit interpretaci dějin. Nebo také prosadit to mínění druhé strany v rámci probíhajícího diskurzu. V České republice po roce 1992 to souvisí také s tím, že jsme malý stát, menší než Polsko. Byli jsme také svědky - podle mého názoru - nešťastných formulací ze strany některých našich politických představitelů; v tom smyslu, že z německé strany nenásleduje nic adekvátního tomuto postoji a také, že to bylo vyřčeno k určitému výseku celého problému."
Za některá svá prohlášení z počátku devadesátých let - podle některých příliš vstřícná - byl kritizován i bývalý český prezident a disident Václav Havel. Podle Jana Kuklíka si však Václav Havel byl vědom složitosti problému:
"Když už bychom hovořili o prohlášeních pana prezidenta Havla, tak pro mě je mnohem důležitější jeho projev v Karolinu v rámci cyklu přednášek O dobrém sousedství, který byl podle mě vyvážený, protože hledal i kořeny problému; v Mnichovské krizi, v pomnichovském vývoji, v Protektorátu, atd. Takhle je třeba k historii přistupovat. V historii není nic izolované, nejde vytrhnout jen rok 1945 a nedívat se, co tomuto roku v česko-německých vztazích předchází."
Po roce 1989 začaly být prezidentské dekrety spojovány s možnými nebo reálnými majetkovými nároky ze strany části po 2. světové válce odsunutých obyvatel Československa německé národnosti:
"Majetkové otázky byly i na české straně otevřeny českým restitučním zákonodárstvím. Někdy je tento problém chápán jako kdyby to způsobily dekrety nebo jako kdybychom se bránili průlomu do dekretů, ale ve skutečnosti jsme si tuhle otázku a problém otevřeli sami restitučním zákonodárstvím. Byla to tedy spíše diskuse, kam až v restitučních nárocích jít; jestli neprolamovat hranici února 1948. Pak je tady ještě otázka, která je spojena s takovými těmi pokusy vnutit druhé straně své vidění historie. Musím ale říci, že se to děje opravdu na obou stranách, protože jsme svědky, jak je česká strana kritizována, že nebere v úvahu některá vyjádření a pozice, které předkládá sudetoněmecká strana. A na té německé straně je zase vidět, že absolutně nebere v úvahu některá kritická zjištění, která byla učiněna na české straně. Občas to pak vypadá jako dialog hluchých,"
říká docent Jan Kuklík. A o "dialog hluchých" šlo také v loňském roce, kdy politické elity v Česku, Rakousku a Německu vzhledem k domácí vnitropolitické situaci cítily zvláštní potřebu se prezidentskými dekrety zabývat.
"Politické debaty byly spojeny také s aktuální politickou situací v těch jednotlivých státech. Podle mého názoru se také ukázalo, že to nebyl jen česko-německý dialog, ale do tohoto dialogu se celkem aktivně zapojila také Vídeň, rakouská politická scéna. Ve všech těchto státech - a zvláště vloni - to souviselo s vnitropolitickou situací a s předvolební kampaní. Osobně nemám příliš rád diskuse, které mají vždy aktuální vnitropolitický rozměr, pokud si berou argumenty v historii, protože si většinou vybírají jen ty argumenty, které se jim hodí. Na druhou stranu vidím jisté pozitivum v tom, že se o celou problematiku začala zajímat média, začali se o ní zajímat lidé, začali vycházet knihy. Doufám, že politická diskuse vedla k tomu, že lidé, kteří se o to chtěli zajímat, si něco přečetli. A myslím si, že je, pokud se chceme bavit o historii, dost důležité zajímat se o fakta, různé názory, interpretace a vést diskusi. V tomto smyslu ty politické debaty význam měly. Je ale třeba zmínit to, že asi příliš nepřispívají dialogu jednotlivých států, i když je vidět, že kdyby diskuse neprobíhala mezi státy, tak by se jen zakonzervovala a problémy by se mohly objevovat v budoucnu,"
uzavírá docent Jan Kuklík z Právnické fakulty UK.
