Dekrety prezidenta republiky: Historické a právní souvislosti I.
Takzvané Benešovy dekrety nebo správně Dekrety prezidenta republiky. Tato slova patří v posledních třinácti letech k nejpoužívanějším jak v česko-německých a česko-rakouských vztazích, tak i na vnitropolitické scéně. Pokud pomineme jejich aktuální přesah, co nich vlastně víme? Především o historii těchto právních norem bude následující historická rubrika Herberta Bryndy.
"Prozatímní státní zřízení se rozhodlo, že bude právní normy po dobu té mimořádné situace vydávat ve formě prezidentských dekretů, které byly připravovány vládou, projednávány vládou a potom spolupodepisovány prezidentem, předsedou vlády a těmi ministry, kteří je měli provádět. Zpočátku měly londýnské prezidentské dekrety řešit jen nejdůležitější otázky spojené s vytvořením československých vojenských jednotek, státních rozpočtů a některých orgánů Prozatímního státního zřízení a vůbec nezasahovaly do předmnichovského uspořádání. Dá se tedy říci, že souvisely s vedením války,"
říká docent Jan Kuklík z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Dekrety mají kromě válečného také své poválečné období. Prvním je doba od vytvoření Košické vlády do 28.října 1945, kdy bylo vytvořeno Prozatímní národní shromáždění. O charakteru dekretů v této době více Jan Kuklík:
Prozatímní národní shromáždění v roce 1946 přijalo zvláštní ústavní zákon, kterým prohlásilo všechny ústavní dekrety od jejich vyhlášení za ústavní zákony a všechny ostatní dekrety za běžné zákony Československé republiky. Existovaly však také dekrety omezené na dobu londýnského zřízení, i tak ale byly zahrnuty do dodatečného schválení a na osvobozeném území byly v roce 1947 publikovány ve zvláštní příloze Sbírky zákonů. Takto se staly z dekretů zákony Československé republiky. Proto je podle Jana Kuklíka současná diskuse o dekretech také nejen diskusí právní, tedy o československém poválečném zákonodárství, ale i navýsost politickou:
"Právně je ta věc složitější v tom smyslu, že samozřejmě hned po ustavení Prozatímního národního shromáždění se dekrety dočkaly celé řady změn. Třeba přijetím dalších zákonů, které je mění, doplňují nebo přinášejí úplně novou úpravu. Celá dnešní diskuse o dekretech by tedy podle mého názoru měla také být diskusí o celém poválečném československém zákonodárství, nejen o samotných prezidentských dekretech. V první řadě ale jde o politický problém, otázka směřování státu. Tyto normy byly projednávány ve vládě, takže je zajímavé se podívat, jaký byl názor jednotlivých politických stran na některé normy jako je rozsah znárodnění nebo rozsah zásahů vůči německé menšině. To je také politická záležitost, nikoliv striktně právní."
"Diskuse o tom, jaké by tyto normy měly být, existovaly už v Londýně. Například ve Státní radě se bouřlivě diskutovalo právě třeba o rozsahu připravovaných ekonomických proměn. Druhým takovým dekretem, který prošel bouřlivou diskusí, byl dekret o národních výborech. Tam se střetly různé koncepce, především komunistická koncepce národních výborů, která se pak prosadila po válce, s koncepcí Edvarda Beneše nebo také exilové vlády, která chtěla mít z národních výborů jen prozatímní orgány podobně jako v roce 1918. To byl klasický politický střet o podobu těchto norem. Další normou, která vyvolala takovéto diskuse, byl retribuční dekret, tedy ten, jemuž se říká Velký retribuční dekret - o rozsahu potrestání domácích kolaborantů a válečných zločinců. Takže diskuse zde byly už v londýnském exilu a nedá se říci, že by dekrety byly přijímány bez politických diskusí."
Důležitý byl také vliv právních úprav, které byly přijímány v jiných státech, především vliv jiných exilových vlád a také zákonodárství, které bylo připravováno vítěznými velmocemi. Nejhlasitější vnitropolitická diskuse se podle docenta Kuklíka odehrála ohledně znárodňovacích dekretů:
Další kontroverzí pak bylo projednávání dekretů o konfiskaci zemědělského majetku a to nikoliv o rozsahu konfiskace, ale jejím vztahu k československým reparačním nárokům. Tato kontroverze není podle Jana Kuklíka příliš známá, ale byla důležitá a objevila se už v roce 1945. Tolik k vnitropolitické diskusi o prezidentských dekretech. Docházelo ale po roce 1945 a zejména po roce 1948 v souvislosti s dekrety také k mezinárodním kontroverzím?
"Problém, který se dnes v souvislosti s dekrety jeví jako problém česko-německý, nebyl ve skutečnosti v roce 1945 vnímán jako izolovaný československo- nebo česko-německý problém, ale byl správně vnímán jako mezinárodní, mezinárodněprávní a mezinárodněpolitický, protože se skutečně jednalo o výraz Spojenecké politiky vůči poraženému Německu a její projev v jednotlivých státech. Takže si myslím, že prezidentské dekrety, které zasahovaly vůči státnímu občanství a hlavně majetkovým otázkám, je třeba opravdu posoudit ve vztahu k zákonodárství jiných vlád v té době. Jak v rámci středoevropského regionu, tak třeba ve vztahu k Francii nebo Beneluxu. A pak samozřejmě s tou velkou Spojeneckou politikou vůči Německu, což je poněkud složitější záležitost."
Podle Jana Kuklíka se dnes v této souvislosti na české straně nedoceňuje například fakt, že problém Dekretů prezidenta republiky není statický a že se nedá posuzovat pouze ve vztahu k prvním poválečným letům. O dynamice proměn chápání těchto norem po roce 1948 budeme s Janem Kuklíkem hovořit v další historické rubrice.
