Divadlo za branou oslavilo nedožité čtyřicetiny
Letošní rok je pro české divadlo jubilejní, a to hned nadvakrát. V roce 1965 vznikl slavný Činoherní klub, který dosud působí na své adrese ve Smečkách v Praze. V tom samém roce se objevilo i neméně slavné Divadlo za branou. Tento fenomén dnes už patří minulosti, divadlo zaniklo v roce 1972. Po revoluci sice ještě na několik let obnovilo činnost jako Divadlo za branou II., ale ani v nových podmínkách se dlouho neudrželo. A přesto na něj odborníci i pamětníci vzpomínají jako na něco pro českou poválečnou kulturu velmi podstatného.
Přesně před 40 lety, 23. 11. 1965 zahájilo inscenací Topolovy Kočky na kolejích a Ghelderodových Maškar z Ostende činnost Divadlo za branou. Jeho zakladateli byli: režisér Otomar Krejča - dramaturg Karel Kraus - dramatik Josef Topol - a dva herci: Jan Tříska a Marie Tomášová. Divadlo založené na Krejčově studiové práci s herci se proslavilo mj. inscenacemi Čechovových her Ivanov, Racek a Tři sestry, tu připomněla hudba. Členem souboru byl i tehdy mladý a začínající Jiří Zahajský.
"Já jsem přicházel z Vinohradského divadla, ale mojí touhou byl vždycky Činoherní klub. Ale tehdy tam nebylo místo, bylo to ještě na pomezí takového vznikání, no a přišla tahle nabídka od pana Krejči. Byla to dobrá zkušenost, byl jsem tam pět let."
A přicházel jste do divadla už rozjetého?
"Já jsem tam byl od první premiéry až do poslední. Vzpomínám si, když jsme dělali Ivanova, tak moje role, která se jmenovala Jegoruška, tak za mnou přišel Krejča a povídá: Prosím tě, udělej s tím Zahajdo něco, nebo já tu roli škrtnu. A já jsem říkal: A můžu si dělat co chci? A on říkal: Jo. A já jsem vždycky dělal pravý opak toho, co chtěl po všech ostatních. Když říkal: Všichni se zastavíte, tak já jsem přeběhl. Když říkal: Tady si všichni sednete, já jsem vstal. takže takhle primitivně vznikla tahle role a bylo to dost kvitováno i publikem. Dokonce i v zahraničí. Psaly nějaké francouzské noviny, že Češi přijeli s Ivanovem bez Ivanova, ale s Jegoruškou."
Čím pro vás byla spolupráce s Krejčou po té herecké stránce inspirativní?
"On když viděl, že má někdo nápad, tak se toho chytil. Mě podržel a ještě mě v tom vlastně podporoval, třeba konkrétně v tom Jegoruškovi."
Spolupracoval jste s řadou významných režisérů, jaké místo mezi nimi Krejča má?
"Je to usurpátor, samozřejmě, ale mě to nevadilo. Naopak. Já jsem s ním docela dobře vycházel. My jsme vždycky šli trošku jako proti sobě, ale byli jsme vstřícní. Říkal třeba: Teď bych potřeboval, aby tys na ten panel vlítnul a zůstal tam přilepený jako moucha. A já jsem si tam přidělal takové skoby a skutečně jsem se tam přichytil. A on ty skoby neviděl. Pak říkal: Hm, teď by bylo dobré, kdybys tam byl, ale nohama nahoru. Tak jsem tam dal zase takový hák a kolenem jsem se tam zahákl. A když už si nevěděl rady, tak říkal: A teď mu to řekni nohama."
Zažil jste i zánik divadla.
"To bylo dost kruté, protože k tomu došlo v podstatě tak, že nám někdo napsal dopis, že se to ruší. No a od té doby to nebylo. Oni si na nás vymýšleli, že třeba tam nejsou požární východy, a vchody, a Krejča sehnal zedníka a nechal ten vchod zazdít. Takže zase neměli argument, aby to mohli zavřít. Hráli jsme do poslední chvíle. Ale pak už to nešlo. tak se to rozpadlo. Různě jsme se rozutíkali po těch pražských divadlech."
Působil jste i v Divadle za branou II.?
"Ne, tam už ne. Tam jsem viděl akorát jednu inscenaci a z toho mi bylo dost smutno. To se vůbec nedá srovnat s Třemi sestrami, nebo Zeleného papouška jsem měl moc rád. To byla krásná inscenace..."
