Dvě české studentky pomohly po válce dětem z východního Slovenska. Pátrání pokračuje
Organizaci Post Bellum se podařilo najít několik ze 45 dětí, kterým v roce 1946 pomohly české studentky Květa Bartoňová a Věra Kristová. Zbídačené a mnohdy osiřelé děti pocházely z takzvaného údolí smrti - válkou zničených obcí na východním Slovensku. Ženy zorganizovaly jejich cestu do Olomouce, kde pro ně zařídily ubytování, ošetření i možnost chodit do školy.
"Studovaly učitelský ústav v Olomouci a ten organizoval sbírku šactva a dalších potřeb pro východoslovenské obce zničené ve válce. Věra Kristová a Květa Bartoňová, dříve Axmanová, protože jejich tatínci pracovali u drah, tak měly zadarmo jízdenku. Byly vybrané ještě s dalšími dvěma gymnazisty, dívkou a chlapcem. Všichni odjeli Slovensko s tou sbírkou, aby ji předali v obcích kolem Dukelského průsmyku. Když tam přijeli, tak dostali průvodce a viděli tu zkázu. Viděli, že je všechno ještě zaminované, nemohli se volně pohybovat, viděli, že děti nemají kam chodit do škol."
Na bídu, s jakou se tam setkala, vzpomínala Květa Bartoňová i v rozhovoru pro Post Bellum.
"Spali třeba čtyři na jedné posteli. Bylo to tam úplně vybombardované, v Nižné a Vyšné Pisané. Dalo se tam chodit jen po určitých cestách, kde s vámi šel doprovod, protože všude byly nášlapné miny. Zůstala tam snad jediná zděná budova. Mně těch dětí bylo strašně líto, a proto jsem to udělala."
Obcházely firmy a sháněly výbavu do školy pro všechny děti
"Doslechly se, že v Olomouci působí Československá společnost, která má na starosti vztahy mezi Čechy a Slováky, tak ji oslovily. Obcházely také místní firmy i malé živnostníky a sháněly podporu. Spočítaly si, že potřebují 900 korun měsíčně na jedno dítě a snažily se získat podporu na celý školní rok, tedy na deset měsíců. My jsme šli do archivů v Olomouci a tam jsme našli zápisy ze schůzí té Československé společnosti a našli jsme tam i přísliby patronace nad těmi 13 dětmi, které byly umístěny v penzionátu voršilek. Tam se dočtete, že přispěla Zora Olomouc, Solné mlýny a další společnosti."
"V papírnictvích jsem sehnala sešity, u knihařů knížky, u Zejdy v Přerově, kde se vyráběly tašky a aktovky, jsem sehnala školní tašky. Takže měly všechnu výbavu do školy. I oblečení jsem sehnala. Lékařka je prohlédla, protože některé děti byly zavšivené. Neměly ani oblečení a některé přijely bosé. Komplet jsem jim všechno sehnala. Chodila jsem po těch fabrikách," popisovala Květa Bartoňová.
Nechtěly, aby se o jejich činu mluvilo
"Ten příběh zůstal v databázi. My jsme nevěděli, že paní Bartoňová zemřela. Napadlo nás po tom příběhu pátrat až letos, když jsme hledali zajímavé příběhy z války, tak jsme ten její příběh objevili. Kolega se vydal do jejího bydliště v Olomouci a zjistil, že paní Bartoňová zemřela v roce 2017. My jsme až do letošního jara nevěděli, že zemřela."
Se dvěma dětmi se paní Bartoňová setkala
Post Bellum spustilo pátrání teprve letos v dubnu a stále pokračuje. Jak uvedla Markéta Reszynska, podařilo se zatím objevit osudy víc než desítky dětí z tehdejších 45.
"Podle seznamu paní Bartoňové, který měla ve svém archivu, první dítě našel spolupracovník Paměti národa Jan Kvapil, který se rozhodl psát absolventskou práci na fakultě žurnalistiky v Olomouci právě o příběhu paní Bartoňové. Ten chlapec byl adoptovaný, změnil jméno, ale jemu se ho podařilo vypátrat. Pak jsme objevili ještě osud asi dvanácti nebo třinácti dětí. Ve dvou případech se nám ozvali potomci těch dětí. Osudy dalších jsme zjistili od starostů obcí Nižná a Vyšná Pisaná."
"Setkala se se dvěma. Právě s tím adoptovaným Janem Vanátem, který pak přijal jméno Izák podle statkáře, u kterého bydlel. Toho objevil ten student žurnalistiky a spolupracovník Paměti národa úplnou náhodou a zprostředkoval jejich setkání v roce 2017. Ona půl roku poté zemřela. Když jsme po těch dětech začali pátrat, tak se ozvala ještě paní Štafanisková. Ta žije ve Velkých Losinách a řekla, že paní Bartoňovou sama vyhledala díky Paměti národa, takže se s ní setkala."
Máte kontakt na příbuzné té druhé studentky, paní Kristové?
"Ano. Ozvala se nám vnučka paní Kristové, paní Stanislava Kubisová. Řekla nám, že babička celý život na ty děti vzpomínala. Stejně jako paní Bartoňová s nimi ztratila kontakt. Vnučka nám říkala, že babička celý život přemýšlela o tom, jestli těm dětem spíše neublížily, jestli jim pomohly. Podle reakcí potomků, s nimiž jsme mluvili, jsme paní Kubisovou ujistili, že všechny ty děti na to vzpomínaly a byly vděčné. I jejich rodiny jsou nyní vděčné, že někdo o té akci píše, zajímá se o ní a pátrá po ní. Oni říkají, my jsme věděli, že rodiče byli v Olomouci, ale vůbec jsme nevěděli, proč, jak, kdo to organizoval, máme doma fotky, ale nic o nich nevíme. Zaznívá tam i taková lítost, protože většina těch dětí již zemřela, že se nezachovaly jejich vzpomínky, že je nikdo nenatočil."
Druhá tehdejší studentka Věra Kristová, provdaná Adámková, zemřela před pěti lety. Podle Post Bellum jsou i v její pozůstalosti fotografie a seznamy týkající se poválečné pomoci dětem. Dokumentaristé chtějí zmapovat také její život.
