Ekozemědělci
Zemědělství prošlo za uplynulých deset let bezesporu nejradikálnější odtučňovací kúrou ze všech odvětví hospodářství. Přesto zemědělců na českém a moravském venkově dál rychle ubývá. A tento trend by zřejmě pokračoval, i kdyby měli čeští zemědělci přístup k tak vysokým dotacím, jako jejich kolegové v západní Evropě. Udržovat současný stav intenzivní zemědělské výroby při následném drahém vývozu nadbytečných potravin je nereálné. Nemluvě už o tom, že všichni daňoví poplatníci navíc přispívají na zahlazování následků konvenčního zemědělství. Třeba ve výdajích na ochranu vodních zdrojů. Přitom není žádným tajemstvím, že vyšší kvality zemědělské produkce za dlouhodobě nižších celkových nákladů lze dosáhnout mnohem přirozeněji. Rozvojem tzv. ekologického zemědělství.
Téměř utajeně schválila Poslanecká sněmovna před třemi týdny zákon o ekologickém zemědělství. Přitom jde o zásadní průlom do dosavadního téměř bezprizorního postavení těch zemědělských producentů, kteří se už po roce 1990 rozhodli učinit dobrodružný krok a vstoupit takříkajíc na půdu nezoranou. Jinými slovy, do neznáma. Bez jakýchkoliv záruk. Nový zákon vytváří poprvé právní podklad pro ekologické zemědělství. Stanoví závazné normy pro pěstování rostlin, chov hospodářských zvířat, zpracování produktů a jejich označování, pravidla pro dovoz a vývoz ekoproduktů, včetně kontrolních mechanismů. Celá legislativa je přitom plně v souladu s nejpřísnějšími požadavky Evropské unie. Jiřina Pavelková ze Svazu producentů a zpracovatelů biopotravin se sídlem v Šumperku je přesvědčena, že zákon, který vstoupí v platnost v lednu příštího roku, uvítají nejen zemědělci, ale také spotřebitelé.
Malou finanční podporu dostávali ekologičtí zemědělci už na počátku devadesátých let. Pak jako by pro stát přestali existovovat. Paradoxně to mělo jeden klad. Vydrželi jen ti, co to mysleli vážně. Před dvěma roky se ale začalo blýskat na lepší časy. Loni už ministerstvo zemědělství vyčlenilo na vyrovnávání ztrát pro ekologické zemědělce 85 milionů korun. Není to samozřejmě suma, ze které by nadšenci hospodařící bez použití chemikálií, hormonů a jiných přírodě cizích produkčních metod, mohli zbohatnout. Ale prý se z toho dá vyžít, což mě loni na výstavě Země živitelka v Českých Budějovicích potvrdil Jan Látal, mladý ekozemědělec z Prostějovska, specializující se na výrobu kozího mléka a kozích sýrů.
V Česku se zatím ekologicky hospodaří asi na třech procentech veškeré zemědělské půdy, což je zhruba 110 tisíc hektarů. Ve srovnání se 14 procenty v Rakousku, které je pokládáno za jakousi vlajkovou loď ekozemědělství v Evropě, se to zdá být dost málo. Jenže Rakousko je skutečně výjimka. Třeba v Německu se ekozemědělství zatím provozuje také asi na třech procentech zemědělské půdy, jako v Česku. Ani ostatní země západní Evropy na tom nejsou o moc lépe. A když vezmeme v úvahu, že ještě před dvěma roky obhospodařovali čeští ekozemědělci pouhou polovinu procenta zemědělské půdy, pokrok je zcela zřetelný. Jak ale uvádí Jiřina Pavelková ze Svazu ekologických zemědělců, ideálem je zemědělská farma s rostlinnou a živočišnou výrobou, na níž dochází k uzavřenému koloběhu živin. V Česku zatím v tomto ohledu existuje určitý nepoměr.
Na vlně zájmu o ekologické produkty se samozřejmě vezou i různí výrobci se svou klamavou reklamou. Typické je to třeba u jogurtů, které nesou označení BIO a snaží se tak vyvolat u zákazníků dojem čehosi ekologického. Jenže není BIO jako BIO.
Nový zákon zamezuje klamání spotřebitele tím, že pro označení biopotravin definuje jasné logo s předponami BIO nebo EKO a dodatkem "produkt ekologického zemědělství".
Nelze ovšem opomenout ještě jeden aspekt. Oprávněnost sázky na ekologické zemědělství dokládá poptávka po jeho produktech, kterou v západoevropských zemích nestačí tamní nabídka pokrýt. Biopotraviny se tak mohou stát významným exportním artiklem. Ostatně už letos v únoru získala Česká republika zelenou k volnému vývozu bioproduktů rostlinného původu do Evropské unie. Povolení pro živočišné bioprodukty by mělo následovat ještě do konce roku.
