Fusková: Měnila jsem konce knih, které se mi nelíbily

Co byste si představili pod názvem Němá vypravěčka? Zaujala by vás taková kniha na knihkupeckém pultě? Prozradím, že se jedná o román a že jeho autorka patří k mladé generaci švýcarských spisovatelů. A proč o ní mluvíme v naší rubrice zaměřené na českou literaturu? Autorka totiž pochází z Prahy...

Co byste si představili pod názvem Němá vypravěčka? Zaujala by vás taková kniha na knihkupeckém pultě? Prozradím, že se jedná o román a že jeho autorka patří k mladé generaci spisovatelů, kromě románů píše i povídky a dostala za ně různá literární ocenění. Kniha Němá vypravěčka vyšla zatím pouze německy v Basileji ve Švýcarsku. Originální název zní Die Stumme Erzählerin, vročení 2006. Autorka se jmenuje Katja Fusek, respektive Kateřina Fusková, a je to Češka žijící ve Švýcarsku. O své poslední knize říká:

"Jedná se tam o ženu, která kdysi uprchla z bývalé Jugoslávie, já tam tu zemi nejmenuji, je to válečná uprchlice, která nyní uklízí. Uklízí u jednoho člověka, který je tetraplegik, je na vozíčku, kdysi to byl významný vědec. Spolu vůbec nemluví, ale ona si k němu vymýšlí příběhy. Navštívily ho tři ženy a ona si k němu a těm třem ženám domýšlí, jaké by mezi nimi mohly být vztahy. Vypráví si ten příběh ve své hlavě."

Katja Fusek se narodila v roce 1968 v Praze. Když jí bylo deset let, provdala se její matka do Švýcarska. Studovala němčinu a francouzštinu na univerzitě v Basileji a na Sorbonně v Paříži. Po ukončení studia vyučovala němčinu a francouzštinu na gymnáziu, v současnosti se profesionálně věnuje jazykové výuce pro dospělé. Píše německy. Svůj první román Novemberfäden (Listopadová vlákna) publikovala roku 2002.

"V kostce řečeno je to o mladé ženě, která je z Prahy, žije v Basileji, pohybuje se mezi dvěma kulturami, dvěma jazyky, dvěma muži, jedním z Prahy a jedním ze Švýcarska. Jde tam o to rozhraní emigrantky, která už není v Praze doma a v Basileji není ještě doma. Ale tohle období například u mě už dávno pominulo."

Už jste tam doma?

"Už jsem tam... doma. Ano, dá se to tak říct."

Když přijíždíte do Prahy, jste tady doma?

"Jsem i tady doma, ale... v Basileji mám děti, povolání, manžela, máme tam dům. Ale vracím se sem velmi ráda a cítím se tady vždycky dobře. Prostě dobře. Mohu tady vždycky načerpat síly, je mi tu fajn."

V obou knihách se tedy nějakým způsobem odráží Fuskové osobní zkušenost ztráty domova a vykořenění. Znamenalo pro ni přesídlení do Švýcarska opravdu tolik?

"Přechod byl možná skoro traumatický. Přece jenom bylo mi deset let a chodila jsem tady už čtyři roky do školy. německy jsem neuměla, navíc ve Švýcarsku se ještě mluví dialekty, takže to byly vlastně dvě nové řeči, které jsem se měla učit. Traumatický hlavně v tom, že bylo problematické navázat kontakt s dětmi, s vrstevníky ve škole. Všichni dospělí, učitelé ve škole a podobně, se chovali velmi příkladně a mile, snažili se mě i sestru integrovat, problém byl s dětmi. Trvalo asi půl roku, rok, než jsme se naučily němčinu a švýcarštinu, pak už to bylo v pohodě."

Kdy se zrodil váš zájem o literaturu, konkrétně o pasní?

"My jsme docela literární rodina, dědeček sám hrál ochotnicky divadlo a zajímal se o knihy, vyrůstaly jsme s knihami, takže jsem vždycky velice ráda četla a píšu tak asi od puberty. To píše každý, ale mně to potom zůstalo."

Proč to pro vás bylo tak důležité?

"Pro mně bylo důležité vymýšlet si příběhy, čímž jsem si často krátila chvíle čekání nebo dlouhé jizdy v autě, když jsme jeli z Basileje do Prahy, nebo jsem si dovymýšlela konce knih, které mě neuspokojovaly. Svět, který existoval vedle mého světa, mi vždycky připadal zajímavý a obohacující."

Mezi Listopadovými vlákny a Němou vypravěčkou vyšla roku 2005 ještě sbírka povídek Der Drachenbaum (Dracena) a ve stejném roce byla v Curychu a Basileji uvedena její jednoaktovka Der Kurzschluss (Zkrat). Do češtiny byly dosud z jejího díla přeloženy pouze dvě povídky ze souboru Dracena: "Svět z kamenů" a "Šedivý antikvář". Obě vyšly v časopise Host. Podle Fuskové se na prvním překladu její knihy do češtiny už pracuje.