Generál Pernický a jeho odkaz
Druhá část svátečního vydání bude věnována nedávno zesnulému veteránovi z druhé světové války Rudolfu Pernickému. Připomeneme vám nejen jeho životní osudy, ale představíme vám ho i takříkajíc z lidské stránky. A stranou nenecháme ani Pernického odkaz - málo se například ví o tom, že se skupinka mladých mužů hodlá vydat po stopách Pernického paravýsadku Tungsten. Příspěvek připravila Martina Lustigová.
V prosinci 1944 Pernický s Leopoldem Musilem seskočili v Protektorátu Čechy a Morava. Místo na Vysočině byli ale omylem vysazeni nedaleko Kutné Hory. Daleko od skutečného cíle - domu Cyrila Musila ve Studnici u Nového Města na Moravě. Následoval náročný a nebezpečný pochod. Pokračuje historička Marie Matúšů: "Zjistí, že letecky je to asi 80 kilometrů. Musí se tam dostat co nejrychleji, protože nemají žádné potravinové zásoby a protože je velice nebezpečné, když se pohybují s přístroji, s radiomajákem Eureka a dalšími věcmi, které nesou na zádech. Proto se rozhodují, že budou muset jít v noci a po lesních cestách, aby se vyhnuli jakémukoliv kontaktu s obyvatelstvem. Osmého dne ráno dorazili na Studnice. Oba parašutisté mají s sebou minimum potravin. Počítalo se, že ještě tentýž den dorazí k cílové osobě. Ale naštěstí si Rudolf Pernický těsně před operací přibalil zhruba kilogram čokolády. Ten se stává jejich jedinou oporou. Čokoládu si rozpouští ve sněhu a pijí ji - kalíšek ráno, když jdou spát, a kalíšek večer, když se vydávají na cestu. Během pochodu také prožijí vánoční svátky. Prožijí je zhruba tak, že si na mezi řeknou: ´Všechno nejlepší´. A pokračují dál."
Cesta byla opravdu strastiplná. Rudolf Pernický a Leopold Musil prokázali nesmírnou odvahu a sílu. A je dobře, že jejich činy nejsou zapomenuty. Dva mladí muži se totiž po 62 letech vydají stejnou cestou. Jak mi prozradil jeden z nich - Jan Skaloš - nápad vznikl loni, v době, kdy už byl generál Pernický v nemocnici: "My jsme mu prostě chtěli udělat radost. Dát mu najevo, že na něj myslíme. Zvláště v té těžké chvíli, ve které zrovna byl. Chtěli jsme dát najevo, že si vážíme toho, co uskutečnil." V prosinci 2005 na pochod z různých důvodů nevyrazili. Jan Skaloš ale věří, že se nápad podaří realizovat letos. "Pokusíme se odpovědět na několik otázek, které si klademe. Jednak jestli bychom tenkrát byli schopni něco takového podstoupit. To znamená odejít z relativního bezpečí Protektorátu do zahraničí a bojovat. Dál jestli bychom dokázali podstoupit ten fyzický výkon, ten vlastní pochod. A jestli bychom teď, když jsme ve formě, jsme najedení, nikdo po nás nestřílí, nemusíme čelit žádnému nebezpečí, byli schopni tohle zvládnout."
Jan Skaloš mi potvrdil, že stejně jako Pernický s Musilem před 62 lety i jeho skupina se na pochod vydá v době kolem vánoc. Marie Matúšů popsala, jak tehdy cesta probíhala. Jak věrně bude tehdejší podmínky kopírovat tým Jana Skaloše? "Chceme vyrazit v ten originální termín - tj. 21. prosince, jako tenkrát. Chceme dodržet autenticitu i tím, že budeme putovat pouze v noci, takže přes den budeme spát, abychom byli co nejmíň vidět - to znamená někde v lesích, v záhrabu, apod. Další autentická věc je, že jakmile dosáhneme cíle, tak přespíme v penzionu u Musilů - v tom samém domě, kde oba parašutisté našli útočiště v roce 1944. To jsou věci, ve kterých mám jasno." Jan Skaloš zatím neví, jestli budou mít podobnou zátěž jako skupina Tungsten před 62 lety. A zatím není jasné ani to, jak to bude s jídlem. "Já si myslím, že není až tak důležité dodržet všechny podmínky tak, jak byly tenkrát, jako je spíše důležitý ten odkaz, ten význam pochodu," soudí Jan Skaloš.
Nápad Jana Skaloše vydat se po stopách skupiny Tungsten se velmi líbí příteli generála Pernického Vojtěchu Klečkovi: "Je to krásná myšlenka. A doufám, že skautíci, o těch nepochybuji, ale i jiní si toho všimnou, začnou přemýšlet o tom, že vlastně díky dědečkům, kteří jsou doslova na odchodu, mají děti všechno to, co mají. Mladí by se měli naučit trošku přemýšlet o tom, že jim vlastně za to velikou úctu nevzdali. Ale přece jenom je možná napadne, že jsou za všechno, co ti před nimi obětovali, vděčni." Nápad oceňuje i historička Marie Matúšů. Je to dobrý způsob, jak si připomenout generála Pernického? "Myslím si, že v tom je vidět určité nadšení. A jsem ráda, že se lidé, kteří to chtějí udělat, najdou. Připomenout, to ano. Ale také si uvědomit, jak moc ti lidé tenkrát dokázali - v nejisté situaci, pronásledovaní,... Jakoukoliv chybu, kterou by udělali, by zaplatili životem. A myslím si, že v tom byla obrovská odvaha. A pokud si to budeme připomínat a připomínat si tradice, které máme, tak je to velmi dobře,"říká Marie Matúšů.
Po roce 1948 byl Rudolf Pernický komunistickým režimem uvězněn a dlouhá léta strávil na uranu. Rehabilitován byl teprve po roce 1989. Tehdy se také stal předsedou Konfederace politických vězňů. Loni převzal z rukou prezidenta Klause nejvyšší státní vyznamenání - Řád bílého lva. "Jsem tím ohromně poctěn, poněvadž je to vlastně uznání celé mé činnosti za dobu války. A zvláště činnosti, která pramenila a končila koncem války v prostoru Vysočina,"řekl loni v říjnu po udělení vyznamenání generál Pernický. "Když bylo jeho vyznamenání na dva roky odloženo, tak jej víc zlobilo, že nebyla za obrovské zásluhy vyznamenána rodina Musilových. S tím se nikdy nesmířil. Musilové, jak říkal, riskovali víc než vojáci na frontě," doplňuje Vojtěch Klečka.
A jaký vlastně byl Rudolf Pernický jako člověk? "Byl nesmírně skromný, trpělivý. Uměl se až dětsky radovat z každé maličkosti, kterou mnozí ani nezaregistrovali. Miloval život a chtěl moc žít. Koupil si počítač, že bude mailovat s kamarády - a ti na něj nezapomínali. Byl nesmírně skromný - když mu jeho přítel a spolubojovník z Anglie chtěl poslat elektrický invalidní vozík, odmítl to. Nebudu se ulejvat, musím makat, říkal. A radostně přijal od Dany Zátopkové Emilův vozík a trénoval na budoucí výlety. Angličané, ti si ho nesmírně vážili. A byl velmi pyšný, když jej na ambasádě při jedné z mnoha návštěv vyznamenali zvláštním děkovným dekretem za jeho zásluhy v boji o Anglii. Moc se těšil, když jej přijel z Anglie čas od času navštívit jeho bývalý spolubojovník. Jakoby těmi vzpomínkami omládl. Nade všechno miloval koně a jeho jezdecké boty a rajtky i bičík - to byly jeho posvátné relikvie. Boty měl neustále vyleštěné, jakoby měl jít odpoledne na přehlídku. Prostě byl stále připraven, ale fyzicky na to už nestačil. Ale bojoval. A jeho poslední dva roky života, to pro něj vlastně bylo třetí světovou válkou, kterou nakonec přesně v den 61. výročí seskoku do milované vlasti prohrál. Byl to prostě člověk s velkým písmenem na začátku. A s nesmrtelnými vzpomínkami na něj každý, kdo ho poznal, bude vzpomínat do konce svého života," vypravuje Vojtěch Klečka. A svou vzpomínku připojuje i Marie Matúšů, pro kterou byl Rudolf Pernický především velký bojovník: "Jsem hrdá, že jsem s ním mohla strávit těch pár chvil, které jsem s ním strávila, a že jsem se mohla stát jeho posluchačkou. Rudolf Pernický byl opravdový bojovník. Byl to člověk, který zosobňoval všechny vlastnosti, které shrnujeme pod slovo čest. Čest a čestnost pro něj znamenaly všechno. Rád pomáhal lidem, měl lidi rád. Byl vynikajícím vypravěčem. Byl velice klidný a ohromně hodný člověk, který rád pomohl komukoliv. Na druhou stranu, pokud docházelo k jakémukoliv bezpráví, tak se proti tomu tvrdě postavil. A v tom bych viděla to slovo bojovník. Od začátku až do konce si vždycky šel za tím svým a věřil pravdě, kterou mu vštípili jeho rodiče. Moc miloval republiku. Byl v dobrém slova smyslu nacionálně založen. A myslím si, že slovo bojovník je pro něj to nejdůležitější."
