Hrozí Praze "pomníkový mor"?
Jsou témata, o kterých se mluví mnoho desítek let - a stále bez zjevného výsledku. To je i otázka urbanistického dotvoření pražského Staroměstského náměstí. Jeden z prostorů v jeho nejbližším okolí ale možná změní podobu už v průběhu několika měsíců.
Na jaře by na Kozím plácku, na místě nedaleko pražského Staroměstského náměstí, měla najít své místo socha zakladatele psychoanalýzy, rodáka z moravského Příboru, Sigmunda Freuda. Socha dokonce trojitá, protože podle nápadu sochaře Michala Gabriela se Freud dívá na zmenšenou podobu sebe sama a tato jeho zmenšenina pak na ještě menší verzi téže sošky. Autora inspirovaly fotografie psychoanalytika za psacím stolem s množstvím starověkých sošek. Ty sochař ve svém návrhu nahradil zmenšenou postavou samotného Freuda, aby tak podle svých slov vystihl princip zrcadlení. Originální pojetí zaujalo pražského primátora Pavla Béma, který je s dílem spokojený.
Ne všem se ale celý projekt líbí. Do jeho kritiky se loni na podzim pustil bývalý disident a nynější chovatel koz Stanislav Penc, který organizuje protesty pod heslem: "Kozí plácek patří kozám." I když jde samozřejmě o nadsázku, připravovaná instalace Freudovy sochy na daném místě má skutečně své odpůrce například i mezi některých zdejšími obyvateli.
Nadšen není ani hlavní konzervátor Národního památkového ústavu Josef Štulc: "V zásadě bych byl velmi opatrný s těmito doplňujícími díly. Ta historická vnitřní Praha - skutečně v ní vidím celek, který je v podstatě výtvarně dotvořený, který je velice výtvarně bohatý, který sice leccos cenného ztratil, a to i v relativně nedávné době, tady narážím například na to, že byla nesmyslně stržena a rozmlácena nádherná Krocínova kašna před tím dnes neexistujícím křídlem Staroměstské radnice a vlastně v roce 1918 pražský lid strhnul - protože se mylně domníval, že to bylo postaveno kdysi na paměť vítězství na Bílé hoře - strhnul velice ušlechtilý, krásný Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Čili tady lze uvažovat o dejme tomu náhradě některých těchto ztrát, ale necítil bych jako vhodné aby teď Prahu zachvátilo cosi jako pomníkový mor. Aby za každou cenu do prostředí tak vyváženého, harmonického, krásného - já se nebojím toho slova - aby se, byť jistě významným osobnostem, z nichž některé mají větší, některé menší vztah přímo k Praze, aby se stavěly pomníky. Souhlasím a považuji například za velmi zdařilý pomník Franze Kafky. To bylo zapotřebí a to nějakým způsobem trošku i podtrhne genia loci, který tak silně dílo Franze Kafky ovlivnil. Ale jinak bych před tím varoval a spíš bych se tady klonil tady k tomu názoru Kozí plácek tímto nepřetvářet."
Ke slovům Josefa Štulce o pomníkovém moru je třeba dodat, že kromě plánovaného Freuda a zmíněného Kafky v české metropoli v posledních letech vyrostly sochy hned několika dalších osobností: ztvárněni byli prezidenti první republiky T. G. Masaryk a Edvard Beneš, ale také britský premiér Winston Churchill, skladatel Antonín Dvořák, spisovatel Jaroslav Hašek či vynálezce kontaktních čoček, český chemik Otto Wichterle.
Pokud by se měl prostor Starého Města pražského zaplňovat, dal by Štulc přednost obnově historických děl, například renesanční Krocínovy kašny před průčelím Staroměstské radnice nebo barokního Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Sám ale vzápětí přiznává, že takové projekty dnes nejsou aktuální a památky poničené zejména v protihabsburském zápalu po první světové válce se sem jen tak nevrátí. Pražské Staroměstské náměstí je podle něj dokonce ukázkovým příkladem takřka nemožnosti vrátit památku do původní podoby nebo ji citlivě dostavět. Po poničení části radnice na konci II. světové války v roce 1945 se začala stále více zdůrazňovat potřeba urbanistického dotvoření náměstí v místě, stále chápaného jako proluka. Ale navzdory spoustě architektonických soutěží, kterých se zúčastnili vynikající tvůrci, nepodařilo se nikdy prostor dotvořit stavbou, která by nezraňovala okolní prostředí.
Žádnou prudkou změnu v tomto ohledu Josef Štulc v dohledné době nečeká: "Měřeno principy urbanizmu, a to i historického urbanizmu, je jisté, že to je proluka a že to náměstí dneska je v torzu a přinejmenším nejsou žádné důvody, ani historicko-památkové, proti tomu, aby bylo to náměstí zase zaceleno. To je jedno hledisko, to je takové to hledisko teoretické. Ovšem prakticky skutečně ani ti nejlepší čeští architekti nedokázali tuto úlohu vyřešit, takže já jsem dost skeptický k tomu, že by nejbližší doba přišla s nějakým skutečně soudobým architektonickým výrazem, který by byl kompatibilní s tradicionálním charakterem toho náměstí."
Tzv. proluka je ale na pražském Staroměstském náměstí už přes 60 let a po tuto dobu náměstím dále šly dějiny - "a čím dál tím víc se ten stav stává, řekl bych, historicky legitimním," uzavírá Josef Štulc.
