Interpretace 2. světové války je stále živá

Dnešní historické téma - interpretace 2. světové války a jejích výsledků po bezmála 60 letech. Jsou někdejší vítězové poražení a naopak? Kde pramení potřeba reinterpretace? Je normální, opodstatněná? Poslechněte si Historické obzory, rubriku Herberta Bryndy.

Interpretace 2. světové války je stále živá

Přestože od konce 2. světové války, nejtragičtějšího konfliktu v dějinách lidstva, brzy uběhne šedesát let, její hodnocení je stále věcí diskuse, Česko nevyjímaje. Jedné takové diskuse - názorově velmi vyhraněné - se zúčastnil politolog Bohumil Doležal a filozof Miloslav Bednář. Doktora Bednáře - blízkého spolupracovníka stínového ministra zahraničí ODS Jana Zahradila - jsem se zeptal, jestli podle něho v roce 2004 existuje něco jako správná a nesprávná interpretace 2. světové války:

"Samozřejmě, existuje převažující správná historiografická, historická interpretace, která popisuje věci, jak se staly a jejich souvislosti - základní německou vinu a průběh války i důvody, proč se Spojenci rozhodli tak a ne jinak, co se týče Německa. A pak bohužel existuje i ta demagogická a v zásadě nepravdivá nebo polopravdivá, účelově a instrumentálně politická interpretace, která je bohužel hodně patrná v Německu a stále patrnější na vrcholných německých politických místech; zde se relativizuje to, co zjišťují historici a co si pamatují ti, co ještě žijí a vědí; kde se německá vina, zejména co se týče rozhodnutí Spojenců po válce, nepřímo relativizuje, kdy se mluví o tom, že jako byli Němci vinni před válkou a válkou, jsou obdobně mravně vinni Spojenci svými rozhodnutími, která se týkala Německa po válce. To znamená zejména transferu - odsunu - německých menšin z polského a československého území."

Hitler pri podpisu Mnichovské dohody

Publicista Bohumil Doležal, mimo jiné signatář kontroverzní petice Smíření 95, která navrhovala neprodlené zahájení jednání mezi českou vládou a politickou reprezentací sudetských Němců, je jiného názoru:

"Já si myslím, že vždy a všude, za všech okolností existuje správná a nesprávná interpretace. Správná interpretace je jen jedna a dobrat se jí je velice těžké. A může se to stát jenom v dialogu, v rozhovoru."

A co je ve vztahu ke 2. světové válce oddiskutovatelné a co neoddiskutovatelné?

"Já si myslím, že tu jsou jistá rezidua, kterými je třeba dovršit spravedlivé zakončení 2. světové války. Aby bylo jasné, že prostě i Spojenci chybovali, přičemž se vůbec nerelativizuje to základní rozvržení, že Hitlerův režim byl zločinný a musel být svržen. Že pochybovali i Spojenci a i ty malé porobené národy, tedy i Češi. A tou osudovou českou chybou bylo podle mě vyhnání sudetských Němců."

Co byste - ať už z takového nebo onakého pohledu - označil za reinterpretaci výsledků 2. světové války, a co tím silnějším slovem dezinterpretace?

"Rozdíl mezi reinterpretací a dezinterpretací se pozná v procesu interpretování. Za dezinterpretaci bych považoval přehánění na obou stranách. Přehánění na české straně je, když se říká, že bylo všechno v pořádku, a nanejvýš to mělo nějaké mouchy na kráse, jako byl divoký odsun a zločiny a jinak to bylo v pořádku. To není pravda. V pořádku to nebylo v zásadě. Nelze si zastírat, že existují třeba i na německé nebo sudetoněmecké straně názory, které považuji také za dezinterpretaci, a to je například tvrzení, že šlo o genocidu. To prosím není pravda. Šlo o mimořádně brutální etnickou čistku a nikoliv o genocidu."

Hodně se zde mluvilo o vyhnání, odsunu nebo transferu právě v souvislosti s českými resentimenty, rezidui nebo takovými těmi "rezervami". Co by Češi měli udělat, aby se vyrovnali s tímto fenoménem?

"Já si myslím, že bychom měli nějakým způsobem dojít k poznání, že to, co jsme s českými Němci provedli po roce 1945, že i nás to strašně poškodilo. Poškodilo to naši demokracii, že je toto třeba naprosto jasně říci, vyjádřit nad tím lítost a udělat nějaké gesto dobré vůle. Tím gestem dobré vůle myslím například odškodnit ty nejhůře postižené v rámci skrovných možností, které Česká republika má."

Miloslav Bednář, který působí ve Filozofickém ústavu Akademie věd ČR, se ovšem domnívá, že právě úvahy o splácení českého dluhu vůči sudetským Němcům patří do kategorie dezinterpretací:

Odsun sudetských Němců

"Je to dezinterpretace a podle mého soudu to je výsledek určitého nátlaku ze zahraničí, kdy se něco tak nehorázného požaduje. Zde by takový krok znamenal zneuznání reparačních dohod, protože zabavení německého majetku po 2. světové válce v případě sudetských Němců se stalo v souvislosti s reparacemi Německa vůči těm národům a státům, na nichž se Německo provinilo a jimž způsobilo těžko vyčíslitelné škody. Ta reparační dohoda byla uzavřena koncem roku 1945, stranou této dohody je i Československá republika a zde skutečně není co navracet. To, že se začas vrátilo některým československým Němcům občanství, vůbec neznamená, že tato opatření, která byla provedena v rámci reparačních dohod takzvanými Benešovými dekrety, to znamená denacifikační legislativou, československými denacifikačními zákony, byla nespravedlivá a že by se měla nějak odčinit. To v žádném případě a na něco takového by česká vláda neměla přistoupit."

Mají podle Vašeho názoru ty tendence po reinterpretaci nebo dezinterpretaci kořeny v Německu?

"Samozřejmě v Německu a zčásti i v Rakousku, které bylo de facto spojencem Německa, přestože se oficiálně prohlašuje za jeho první formální oběť. Je sice pravda, že Německo obsadilo Rakousko jako první, ale německé armády byly vítány a součinnost mnoha rakouských nacistů a obyvatelstva s Hitlerovou německou říší je zřejmá. Samozřejmě ten zdroj je v Německu a v Rakousku. A v Německu v první řadě proto, že Německo chce tímto způsobem - takovým pseudomorálním působením a relativizací výsledků 2. světové války - dosáhnout určité právní a morální převahy a výhody v Evropě, aby se mohlo chovat hegemonickým způsobem, aby jeho vliv byl v Evropské unii rozhodující."

říká filozof Miloslav Bednář, podle něhož se snahy o reinterpretaci nebo dezinterpretaci výsledků 2. světové války netýkají jen České republiky, ale také například Polska.